Zatykače, které dnes Mezinárodní trestní soud (ICC) vydal na izraelského premiéra Benjamina Netanjahua a na bývalého ministra obrany Joava Galanta, nejsou ...
Večírek na pařížských Martových polích před eiffelovkou se snažil alespoň na pár hodin přehlušit rozpačitou a pesimistickou atmosféru, v níž si včera Francouzi zvolili staronového prezidenta. Byly to defenzivní volby. Emmanuel Macron zvítězil nikoli proto, že by do něj vkládala většina lidí naději, jak dá zemi nový směr a energii, jako tomu bylo v roce 2017. Vyhrál, protože byl ten, kdo nakonec většině Francouzů připadal jako nejmenší zlo.
Tak mu buď dali hlas, hodili do urny bílý lístek, nebo rovnou zůstali doma. Při rekordně nízké účasti 71,8 procenta (ve Francii jsou běžné výsledky kolem 80 procent), nejnižší od roku 1969, porazil Marine Le Penovou z Národního sdružení s převahou 58 procent hlasů. Je to lehce lepší výsledek, než očekávaly průzkumy po prvním kole. Odhady se pohybovaly mezi 55 a 57 procenty. Rozdíl je ale malý a ukazuje se, že francouzští sociologové se dlouhodobě na rozdíl od jiných zemí v průzkumech trefují.
Je to slabší skóre než to, s nímž Macron vyhrál nad Le Penovou před pěti lety, kdy získal 66 procent. Svou roli sehrálo jak to, že je velká část Francouzů z Macronových výkonů v posledních pěti letech rozčarovaná a zlobí se na něj, tak čím dál širší přijatelnost Le Penové. Mimo prosperující Paříž, kde dostala v druhém kole jen pět procent, je schopna v mnoha místech hlavně na severu a jihu země vítězit.
Hlavním tématem voleb nebyla nakonec dlouho očekávaná migrace. Přehlušil ji pád životní úrovně, který aktuálně trápí Francouze ze všech problémů nejvíc a podle nějž si prezidenta vybírali.
Le Penová, která už se delší dobu profiluje jako národní socialistka hlásající státní zásahy a regulaci, kudy chodí, si změn nálad všimla nejlépe ze všech Macronových vyzyvatelů. Proto se právě ona dostala do druhého kola.
Ve dvou týdnech mezi oběma volbami ale už začala na tom nejdůležitějším tématu ztrácet. Macron ji právě na kupní síle a řešeních, co s jejím pádem dělat, rozstřílel v televizní debatě. Bylo vidět, že Le Penová ekonomice nerozumí a nedokáže jít do podstaty pod své sliby, jak všechno zreguluje. Staronový prezident, který býval ministrem pro rozpočet i investičním bankéřem u Rothschildů, neměl velký problém ji ztrapnit a předvést váhajícím, že zrovna v ní tedy lídra pro zvyšování kupní síly a životní úrovně Francouzi hledat nemají. I televizní debatu ale poznamenal rekordně nízký zájem. Souboj Le Penové s Macronem před kamerami sledovalo jen 16,5 milionu Francouzů. Nejméně v historii páté republiky.
Dnes to vypadá jako upachtěné vítězství nejmenšího zla. Dějiny ale píší vítězové. A Emmanuel Macron už se dnes ve svých 44 letech zapsal do dějin jako jeden z nejvýznamnějších prezidentů páté republiky. Jako teprve čtvrtý obhájil svůj mandát. Před ním se to podařilo jen Charlesi de Gaullovi, Francoisi Mitterrandovi a Jacquesi Chiracovi. Macron je ale vůbec prvním francouzským prezidentem, který byl znovu zvolen navzdory tomu, že nevládl s opozičním kabinetem v takzvané kohabitaci.
Francouzi si krátce po prezidentských volbách volí i Národní shromáždění, z jehož většiny vychází vláda. Mitterrand i Chirac dokázali vyhrát na rozdíl od Macrona druhé mandáty právě v opozičních kohabitacích. Včera se také znovu potvrdilo, že Macron je tím, kdo zcela rozbořil tradiční politický systém Francie. Marginalizovat dokázal jak levicové socialisty, tak pravicové republikány, kteří až do roku 2017 byli výhradními dodavateli prezidentů. A nakonec jedinou důstojnou soupeřkou mu zůstala Le Penová.
Oproti všem předchůdcům přitom vládl v mimořádně těžké době. Zemi převzal v roce 2017 těsně po sérii islamistických útoků ve výjimečném stavu. Tady mu přálo štěstí nebo skutečně dobře fungovaly francouzské tajné služby. Ale žádný velký islamistický masakr s desítkami obětí už nepřišel. Bylo bohužel mnoho menších, které se staly bohužel pravidelností.
Hned druhý rok v úřadu přišly tvrdé protesty Žlutých vest proti ekologické dani z benzinu a nafty. Paříž zažila nejostřejší demonstrace od roku 1968. Macron se vyděsil. Otočil a v té chvíli odpískal hodně své zelené agendy, na niž první roky sázel. Pak přišel covid s tvrdými karanténami. Následovala vlna prudkého zdražování. Energetická krize, kterou Macron dokázal ještě vybrat skoro nejlépe v Evropě. Inflace je ve Francii stále na 4,5 procenta, třikrát nižší než u nás.
Do toho si ještě Emmanuel Macron krátce před volbami zažil diplomatický debakl, když se nominoval do role hlavního evropského vyjednavače pro debatu s Vladimirem Putinem. Jako poslední byl u pověstné schůzky u dlouhého stolu v Kremlu. Po ní dvacátého února ohlásil, že vidí nadějně summit Vladimira Putina a Joea Bidena. Dva dny nato vtrhl Putin na Ukrajinu. To byl výsměch Macronovi přímo do očí. Ten však dál pokračoval v telefonátech do Kremlu. Ustal až ve chvíli, kdy bylo zjevné, že nemají žádný výsledek a začíná působit dost trapně i pro domácí publikum.
Přes to všechno je zjevné, že v současné politické konstelaci bude Emmanuel Macron nejdůležitějším lídrem Evropské unie. Při pohledu na lavírujícího německého kancléře Olafa Scholze je zjevné, že v současné konstelaci mu nejsilnějším protihráčem bude polský premiér Morawiecki, s nímž už si Macron vyměnil před volbami pár ostrých slov.
Francouzské volby nesou dva obecné trendy, které platí nebo budou platit i v dalších zemích. Klíčovým tématem byla, je a bude ekonomika a životní úroveň. Platí to za prosperity a ještě víc v časech krize, jakou teď prožíváme. A není-li v nabídce silný lídr s jasnou strategií, vítězí středový, široce přijatelný hráč, který je pro co nejvíc lidí tím nejmenším zlem. Sám Macron to s pokorou ve vítězném projevu přiznal.
Co čekat od Macrona v nejbližší době? V čem budou vztahy s ním klíčové pro Českou republiku? Čtěte v příštím vydání Týdeníku Echo.
AKTUALIZOVÁNO
00:02
