Beneš byl realista, říká historik Čvančara

Badatelem se spisovatel Jaroslav Čvančara vlastně stal už v dětství. Doma měl v 50. letech ilegální biograf a příbuzní s ním probírali život v protektorátu. Toto období se pak stalo námětem pro jeho knihy. Věnují se například odbojové skupině Tří králů a Operaci Anthropoid. Ta je také hlavním tématem letošního ročníku festivalu dokumentárních filmů o XX. století Nezlomní a obětování. Spisovatel Jaroslav Čvančara také mluvil o práci badatele, rozkradeném rodinném archivu a zpolitizovaném nahlížení na téma vyhnání Němců.

Pamatujete ještě, kdy u vás poprvé propukl zájem o období války, resp. života za protektorátu? A mluvilo se za vašeho dětství o tom, že někteří z příbuzných byli popraveni nacisty?

Můj starší bratr si v 50. letech pro kamarády a jejich kamarády zřídil ve sklepě našeho domu víceméně tajný biograf. A v něm profesionální, zvukový 35mm projektor. I když jsem sotva chodil do školy, spatřil jsem spoustu tehdy nedostupných filmů, včetně dokumentárních. Tedy i mnohé filmové týdeníky společnosti Aktualita (Aktualita vyráběla oficiální protektorátní zpravodajství, tedy vlastně německou propagandu, pozn. red.). Takže tady zřejmě ten zájem propukl. Ale moji rodiče a strýc s tetou v mém dětství o době protektorátu hovořili často. Brzy jsem tedy věděl o tom, jak naši tři příbuzní byli v době tzv. heydrichiády zavražděni Němci na Kobyliské střelnici. Další teta se při deportaci do koncentračního tábora Treblinka zachránila útěkem.

Dnešní badatelé i historici mají k dispozici internet a řada z nás už si nedovede představit hledat informace jiným způsobem. Vy jste většinu rešerší a bádání ke svým stěžejním publikacím – Akce atentát (1991) a Někomu život, někomu smrt (1997) – shromáždil ještě v době internetovými vyhledávači nepolíbené. Jak vypadala tenkrát práce badatele?

Přístup k archivním materiálům byl za minulého režimu hodně omezený. Vyhledával jsem tedy ještě žijící svědky, členy domácího odboje, válečné veterány, jejich příbuzné apod. Nahrával jsem na magnetofon, zapisoval svědectví. Hodně jsem používal fotoaparát. Někdy mi s tím pomáhal i můj dobrý kamarád, se kterým jsem se znal od dětství z Foglarova oddílu. Hodně jsem pochopitelně cestoval po republice. A když to šlo, tak i do zahraničí. Postupem let jsem si vybudoval slušný soukromý archiv.

Zabýval jste se dlouhodobě domácím odbojem za protektorátu, zejména pověstnou trojicí Josefa Mašína, Josefa Balabána a Václava Morávka, kterým se přezdívalo Tři králové. Jak tato přezdívka vlastně vznikla a kdo ji poprvé použil?

Každý, kdo se zajímá o historií domácího odboje, se dříve nebo později excelentní trojící Balabán–Mašín–Morávek musí zabývat. Přezdívku Svatí Tři Králové kupodivu jako první začali používat policejní vyšetřovatelé Gestapa.

Na letošním ročníku festivalu poběží v rámci nočního promítání jako pocta této trojici kompletní televizní seriál Tři králové režiséra Karla Kachyni a scénáristy Ondřeje Vogeltanze. Byl jste při jeho vzniku konzultován? A jak se vám výsledek líbil?

Měl bych asi pár připomínek, ale spíše kosmetických. Jako konzultant jsem ovšem osloven nebyl. Myslím, že seriál tehdy sehrál velmi pozitivní roli, líbil se mi. Zvláště Vladimír Javorský v roli štábního kapitána Václava Morávka.

Kromě Tří králů jste se zabýval důkladně i operací Anthropoid a Silver A a Silver B. Plán odstranit třetího nejmocnějšího nacistického pohlavára byl plánován exilovou vládou v Anglii, tedy lidmi, kteří nebyli v bezprostředním ohrožení života a nenesli přímé riziko následné brutální nacistické msty. Jak se k plánu stavěl domácí odboj a kdy se o něm dozvěděl?

Tak za prvé: útok na Heydricha nebyl v žádné případě připraven exilovou vládou v Anglii. To je absolutní omyl. Její členové nebyli do plánu zasvěceni. Celá operace vznikla v úzkém okruhu čs. důstojníků II. odboru MNO v Londýně, a to ve spolupráci s britskými zpravodajskými důstojníky. Příslušníci domácího odboje, především z řad Sokolů, byli absolutně pro. Je pravda, že několik jednotlivců s akcí nesouhlasilo, např. doc. Vladimír Krajina či prof. Ladislav Vaněk.

Postava prezidenta Edvarda Beneše dodnes budí rozporuplné reakce. Jak ho vy osobně hodnotíte?

Osobně jej hodnotím kladně. Byl to skutečný státník, realista. Ve svízelných situacích dokázal tvořit politiku – jako umění možného. Že prezident Beneš budí dodnes rozporuplné reakce je pravda. A chápu, že má mnoho nepřátel, často ovšem z řad těch, kteří nechápou souvislosti, i těch, kteří to s našim státem nemyslí dobře.

V roce 2018 vám vyšla spolu s Jindřichem Markem publikace Vyhnání Čechů pohraničí v roce 1938. Je vlastně zvláštní, jak se s odstupem času dostalo do společenského zřetele téma vyhnání Němců, zatímco fakt, že o sedm let dříve putovali opačným směrem pro změnu v pohraničí žijící Češi, je dodnes v jakémsi historickém příšeří. Kam všichni tito lidé šli? A vrátili se po osvobození všichni čeští obyvatelé zpět do Sudet?

Českých vysídlenců bylo skoro 250 000 a staraly se o ně nejrůznější organizace: Červený kříž, Sokol, skauti. Po osvobození se zpět do českého pohraničí mnozí nevrátili. Ani nemohli! Někteří padli na frontách druhé světové války, řadu z nich Němci zavraždili v koncentračních táborech. Téma vyhnání nebo odsun je bohužel zideologizované. Jak se s nadsázkou říká: Samá fakta – jen ne žádná pravda!

Vaši rodiče patřili k průkopníkům české kinematografie, na počátku okupace vlastnili unikátní filmový archiv, který jim byl vzápětí nacisty zabaven. Tušíte, co se s těm filmy stalo? Nedopátral jste se někdy některého?

Víme, co se s těmi filmy stalo – část z nich je ve Francii, část v Německu a část v Rusku, v archivech. Jsou prostě rozkradené. Naše rodina se dlouhá léta snažila dostat je zpátky, ale to by byla úmorná historie. Dodnes nám nebyl vrácen ani centimetr filmového pásu

Spolu s bratrem jste také autorem knihy Zaniklý svět stříbrných pláten. Po stopách pražských biografů. Je nějaké kino, jehož zániku litujete více než jiných?

Narodil jsem se a žiji v Praze na Žižkově. A tam byla kina, která měla úžasnou atmosféru. Jejich zániku sice lituji, ale dnes je jiná doba, jsou zase jiné možnosti. A moje nejoblíbenější bylo stejně nakonec ono ilegální kino mého bratra u nás ve sklepě.

Podrobný program festivalu naleznete zde:

https://www.muzeum20stoleti.cz/program-festivalu-2022/