Prognostický ústav a jeho mýtus. Vzestup a pád Jakešovy věštírny

Tak jako mají Spojené státy Oblast 51, máme u nás Prognostický ústav. Pro mnohé je to dodnes tajemná instituce napojená na Československou akademii věd, která na sklonku socialismu sdružovala odborníky z mnoha oblastí s úkolem nabídnout špičkám režimu komplexní řešení krize, jíž Československo procházelo. O ústavu dodnes ve veřejném prostoru proudí mnohé konspirační teorie, jejichž zastánci mají kupříkladu za to, že si zde sovětská tajná služba KGB vychovala kádry pro budoucí udržení politického a hospodářského vlivu v Československu atd. „O Prognostickém ústavu dodnes není dostatek relevantních informací a jeho dějiny se vykládají na základě obecně tradovaných informací. Spíš bych se ale ptal, proč se to téma neustále znovu vynořuje,“ odpovídá na otázku, proč je mýtus o Prognostickém ústavu dodnes pro mnohé lidi atraktivní, historik Luboš Studený, který jako jeden z prvních badatelů téma komplexněji zpracoval ve své diplomové práci, o niž se tento článek částečně opírá.

Kabinet prognóz ČSAV byl založen 1. února 1984 a navazoval konceptuálně de facto na práci Radovana Richty a jeho týmu, mimo jiné jednoho z autorů knihy Civilizace na rozcestí (1966). Richta a spol. dodali po roce 1980 mocenským špičkám práci Československo 2000, která byla příspěvkem k čistě vědeckému plánování v dlouhodobém horizontu. Přelomová byla v tom, že plánování v dlouhodobém horizontu bylo do té doby výsadní doménou Státní plánovací komise a dalších podobných institucí.

Socialistický režim, vědom si postupného hospodářského zaostávání za Západem a zároveň veden snahou o čím dál lepší plánování a řízení hospodářství, začal v posledním desetiletí svého fungování po vzoru Sovětského svazu, kde rozmach prognostiky nastal už o něco dříve, budovat instituci, která měla zajistit relativní vědecké podklady pro budoucí směřování ČSSR. Paradoxně Československo mělo nakonec samostatné prognostické pracoviště dřív než SSSR. „Prognostika se prosadila v rámci normalizační konsolidace vědeckého předvídání seshora a nebyla moc pevně vymezena. Díky tomu byla otevřena spoustě různých podnětů z všelijakých oborů a nakonec se stala polem pro výzkum a diskuse, jež byly reformně orientované. Naděje vkládané ze strany vládnoucího aparátu v prognostiku, která měla přinést přijatelné řešení tehdejší krize, tedy tu ‚správnou‘ variantu vývoje, podporovala její blízkost k plánování a jeho význam, který se mu tehdy přikládal,“ říká o pozici prognostiky jako vědy Studený.

Celý článek čtěte v aktuálním vydání Týdeníku Echo zde.