Vyvlastnění aneb Jak zachránit dobré jméno kapitalismu na Vyšehradě
komentář
komentář
4
Když jsem tam byl naposledy, proběhli mi pod nohama dva potkani, a kdybych tam našel mumii, tak bych se nedivil. Je to místo uprostřed Prahy, všem na očích, (skoro) všichni o něm v Praze vědí, denně kolem jezdí desetitisíce lidí tramvají nebo auty, z druhé strany na ně hledí cestující ve vlaku, kterým se do hlavního města přijíždí směrem ze západu, takže když někdo jede třeba z Mnichova, první výrazný vjem z Prahy je – nádraží Vyšehrad.
Míst zmaru a rozkladu je v Praze víc, ale kdyby měl být vyhotoven nějaký žebříček nejzoufalejších pražských míst, tak by vyšehradské nádraží bylo myslím na předním místě. Jistě, víme o jeho technickém prokletí, tedy o tom, že stojí v zatáčce, což by s trochou invence mohla být jeho přednost a zajímavost, ale z nedá se nic dělat, z bezpečnostních důvodů se od jisté doby na takovém nádraží nemůže zastavovat, takže je to nádraží hypotetické. Ztrátou funkce však nezmizela historická a estetická hodnota budovy, která je ukázkou zašlého času pěkných nádraží a společenské hodnoty železnic. To dávno upadlo, ale zůstala ta pěkná architektura, kterou sice nemají rádi modernisté, ale lidé se v ní cítí dobře. A byla by to krásná galerie, kavárna, samoobsluha, třeba úřad nebo třeba byty pro ty, kdo rádi bydlí u kolejí. I to kasino, o kterém se mluvilo, že to z něj chtějí udělat, by bylo lepší než tohle.
Do strašného stavu dovedla nádraží Vyšehrad série špatných rozhodnutí, která zdánlivě bylo správné provést. Nejprve tedy zrušení funkce nádraží, pak prodej Českých drah nejspíš fiktivní firmě (měla adresu v Oregonu, USA), potom nekonečné čekání na to, jestli podezřelá firma začne něco s nádražím podnikat, pak vždy jakýsi náznak nějakého investičního záměru, po kterém bylo zase ticho po pěšině. Skandální stav rozpadajícího se objektu, který byl v roce 2001 vyhlášen MK národní kulturní památkou, vždy jednou cca za tři roky vyvolal nějakou aktivitu na magistrátu nebo radnici Prahy 2, po níž následovalo konstatování, že se s tím nedá nic dělat, neboť vlastník nereaguje nebo má přemrštěné požadavky: objekt koupil v relativně dobrém stavu za cca 40 milionů, teď chce za ruinu třikrát tolik…
Z nedávné reportáže režiséra Davida Vondráčka v pořadu Reportéři ČT vyplynulo, že v Praze působila nedávno komise UNESCO, která magistrátu doporučila, ať objekt vyvlastní. Ehm, vyvlastní? Ale to už přece dávno napadlo každého, kdo chodí kolem! Jenom se bál to vyslovit.Ehm, vyvlastní? Ale to už přece dávno napadlo každého, kdo chodí kolem. Jenom se bál to vyslovit.
e
Když se totiž řekne vyvlastnění, naskakuje normálnímu slušnému člověku husí kůže a ví, že to zavání bolševismem. Právem. Vyvlastnění byl čin revoluční krádeže, prostředek likvidace třídního nepřítele, společenské vrstvy, bez níž pak společnost zchudla a vítězové už neměli koho okrást. Vyvlastňovaly se majetky, nejčastěji domy, neboť z nich plynul zisk, o kterém si vyvlastňovatel myslel, že bude plynout jemu. Jenomže zapomněl, že o domy se musí někdo starat, takže za chvíli z nich zisk neplynul a domy se měnily v ruiny. Proto po listopadu 89 byla tak silná představa, že získá-li nemovitost majitele, bude se o ni starat, protože přece chce mít ten zisk. Jenže to byla v mnoha přídech iluze. Zisk naopak mohl být z toho, že se o nemovitost vůbec starat nebude, protože zisk naopak poplyne z toho, když ji nechá zchátrat, zpustnout, spadnout. To bylo nečekané – ale také předvídatelné. Bez základní etiky ani ten kapitalismus nefunguje. Není divu, že se vrátila představa, že někdy není jiné řešení než vyvlastnění. A to i u těch, kteří jsou přesvědčeni, že svobodné podnikání je základem prosperity a soukromé vlastnictví je nedotknutelné. Jenže to nebylo svobodné podnikání, ale svobodné ničení a nebylo to soukromé vlastnictví, ale veřejné ničení. Málo co zdiskreditovalo kapitalismus jako tohle plundrování za bílého dne a všem na očích. Sebrat takovým antipodnikatelům jejich majetek je pro hodnotu pojmu soukromého vlastnictví ten nejprospěšnější čin. Třeba i pro výstrahu ostatním.
