Nakousnutá játra ve Štúrovu. Co zůstalo z českého impéria v Podunají

GENIUS LOCI

Nakousnutá játra ve Štúrovu. Co zůstalo z českého impéria v Podunají
Cílem těchto poutníků je něco, co jsem snad ještě v takové rozlehlosti – a obludnosti – neviděl. Jsou to termální koupele Vadaš, jež se rozkládají na ohromné ploše půlky města. Foto: Jiří Peňás
Komentáře

Jiří Peňás

Okamžitě to na člověka dýchne společným domovem: paneláky a paneláky, celé trsy paneláků, nyní zabalených do zateplovací meruňkové a citronové slupky, původně skutečné paneláky, nejspíš bílošedé a červené, jak se za Husáka stavěly od Aše po Medzilaborce, od Rumburku po Štúrovo. Na to jsem právě hleděl z gotického balkonu královského hradu v Ostřihomi, po pravé ruce zelenou kopuli katedrály, pod sebou staré město Esztergom a kousek dál mohutný klacek Dunaje, na jehož druhé straně se rozprostíral panelákový háj, proti kterému byl zbytek města malá vesnice.

To je tedy Štúrovo, tam už je moje Československo, vlast ztracená a rozpůlená, speciálně tenhle kousek státu, vybojovaný na Maďarech, když jsme Párkány, jak té díře říkají oni, vojensky obsadili v lednu 1919 a už nepustili. Uhájili jsem ho i před revolučními Maďary v červenci toho roku, ti naši prapradědové, ti zdatní junáci a sokolové, kteří pražské impérium, tu zmenšenou podunajskou říši, tehdy budovali a dobývali. A tak Štúrovo, které se ovšem tak obyvatelstvu pro radost nazve až v roce 1948, tehdy připadlo Československu, přestože tam žili jen Maďaři a také Židé a pár Němců a jistě také muzikální cikáni a sem tam možná nějaký Slovák, který sem přišel s drátenickou výbavou.

 

Já jsem po dvou dnech v Ostřihomi (viz č. 27/2021) přešel ráno pěšky most Marie Valerie a už jsem byl ve Slovákii. Ale je to pořád Szlovákia s maďarskými nápisy a maďarským jazykem na ulici a jistě i v těch panelácích, i když podíl Slováků neboli Tóthů již činí skoro polovinu obyvatelstva (celkem tu žije asi sedm tisíc lidí), neboť na slovakizaci se tu po válce velmi pracovalo, takže v letech 1947–1948 bylo jen odsud vystěhováno na šest set Maďarů do prázdných Sudet, takže když jsem se jako dítě trochu divil, že se moje paní (soudružka) učitelka jmenuje Szabová, a těch jmen bylo u nás v Krušných horách víc, možná to má původ i tady.

Na Štúrovu je ovšem nejlepší druhý břeh, tedy Ostřihom, katedrální kopec, na který je odsud, přes Dunaj, lepší pohled než na maďarské straně. S tím se asi počítalo, aby to dělalo dojem, i když je otázka na koho. Do onoho roku 1919 to byl jeden stát, jedna Svatoštěpánská koruna, která se střídavě právě na Ostřihomi přechovávala. Byl si tu pro ni v létě 1304 náš král Václav II., chtěl si ji tu vyzvednout pro syna, který už byl ve dvanácti uherským králem, ale bez koruny a bez vlivu. Korunu se našim posledním Přemyslovcům, kteří netušili v té chvíli, že budou poslední, získat nepodařilo, tak aspoň Češi zplundrovali zákristii kostela, zasvěceného svatému Vojtěchovi, kterého Češi vyhnali ze země, když se jim snažil napravit mravy.

Jan III. Sobieski se sobolí čapkou s chocholem sedí na koni a zvedá mírně zahnutou polskou szablu, kterou zřejmě ukazuje na Turky. Poté, co je rozprášil u Vídně, jim ještě jednou, o čtrnáct dní později, naprášil tady u Štúrova, tedy u Parkánu.
Jan III. Sobieski se sobolí čapkou s chocholem sedí na koni a zvedá mírně zahnutou polskou szablu, kterou zřejmě ukazuje na Turky. Poté, co je rozprášil u Vídně, jim ještě jednou, o čtrnáct dní později, naprášil tady u Štúrova, tedy u Parkánu. Foto: Jiří Peňás

Člověk někdy musí uvažovat o tom našem blahodárném vlivu… A třeba právě tady. Protože čeho si hned po přechodu mostu všimne, je, jak to náhle všechno upadne. Asi není fér srovnávat krásnou Ostřihom právě se Štúrovem, městem, kde je jedna ulice a pak ty paneláky, ale přesto: okamžitě jsou domy, které by mohly být hezké, nebo aspoň obyčejné, nějak ošklivější, špatně a bezohledně přestavěné, okamžitě je méně zeleně a trávníků a kytek, okamžitě je zato mnohem víc reklamních cedulí a poutačů bezohledně napasovaných, kamkoli oko padne. Okamžitě se zhorší stav chodníků a je víc výmolů a taky je víc prachu a břichatých lidí. A samozřejmě okamžitě padne kvalita restaurací: teda ne že bych je všechny vyzkoušel, ale takový perkelt v restauraci Kapufa na hlavní třídě (Fö utca) byl něco úplně jiného než ty perkelty, které jsem si dával v Magyarorzságu. Prostě to byla naše dršťkovka, ke které jsem si musel objednat salát, který by Maďaři přinesli automaticky. Vtip je v tom, že tady to jsou taky Maďaři! Ale česko-slovenští Maďaři, tedy už sto let, s výjimkou několika roků (1939–1945) žijící pod vládou Tóthů, což je slovo původně pro Slovany obecně, teď spíš už jen Slováky. A to nejspíš nechalo své stopy, nejspíš to přineslo to, co máme my a Slováci v krvi, ale taky Poláci, natož Ukrajinci nebo Rusové, takovou tu naši ležérní ledabylost neboli bordelářství, to přesvědčení, že moc nezáleží na tom, jak věci vypadají a jak se udělají, že to je vlastně nějak jedno, vždyť o co jde? A za těch sto let to vešlo i těmhle Maďarům do krve, takže to ve Štúrovu vypadá, jak to asi má ve Štúrovu vypadat, prostě jako u nás. Má to však tu výhodu, že se s nimi domluvíte, vlastně to jsou jediní lidé, kteří díky svému obecnému bilingvismu rozumí česky, i když vy jejich mateřštině nerozumíte ani slovo. To je možná pro Čecha poslední plod pražského imperialismu z roku 1919.

Skutečně tedy hledat ve Štúrově něco esteticky uspokojivého lze obtížně, i když to je vždy relativní. Člověka mého typu může zaujmout vše, a když už vůbec nic není, těší se na nádraží – to je významné i tím, že od města je vzdálené asi pět kilometrů, takže když vynechá autobus, zoufale pobíháte a hledáte taxi. Nebo třeba takový zvláštní vyřezávaný dřevěný kůl, který připomíná indiánský totem. Je zapíchnutý na konci Hlavní ulice, štúrovské promenády, a protože jsem jen tušil, oč jde a že to má hodně společného s maďarstvím, ale nevěděl jsem přesně co, začal jsem si hrát na reportéra a zeptal jsem se několika lidí, kteří šli kolem, co to tady mají. Nikdo, ani místní Maďaři, nevěděl… Koukali na mě, i na ten kůl, překvapeně, jako by oba viděli poprvé. Až teď, pomocí naší hungaristky Lucie Sulovské, jsem byl naveden na stopu, že jde o tzv. sikulské sloupy, Sikulové, kteří přežívají v dnešním Rumunsku, jsou jedním z těch pramaďarských kmenů, které dorazily do Evropy. Díky své houževnatosti a vůli přežít a držet se tradic jsou považováni za Maďary nejmaďarštější. A ty sloupy prostě značí, kam Maďaři došli. Tedy i do Štúrova. Co na to Slováci, nevím.

Foto: Jiří Peňás

Ovšem to není důvod, proč do Štúrova proudí davy ze široka daleka, prokazatelně i ze starých Čech a Moravy. Cílem těchto poutníků je něco, co jsem snad ještě v takové rozlehlosti – a obludnosti – neviděl. Jsou to termální koupele Vadaš, rozkládající se na ploše půlky města. Je to jedna obrovská vodní matějská pouť s koryty a dírami pro namáčení tisíců a tisíců těl. Mezi nimi se tedy několik hodin vyskytovalo i tělo mé. Vnořilo se do té masové hmoty a splynulo s ní v jedno páralovské mnohozvíře, které se převalovalo mezi teplými bazénky s vířivými a cákajícími proudy a mezi blikajícími jarmarečními atrakcemi. Nekonečná řada stánků a budek byla naplněna nejrozličnějším drekem a žrádlem, do toho kvikaly a blekotaly automaty a hejbadla pro děti i dospělé a mezi tím vším kolotočářským šuntem postávaly a do různých front se řadily tisíce většinou odulých nahých těl v pestrobarevném spodním prádle koupacího typu, těl, jež si kupovala langoše a klobásy a pivo a ještě za chodu to do sebe soukala, aby měla co ve vodě vylučovat. Bylo to svým způsobem perverzně krásné, a jak by řekl humanista, krutě pravdivé. Ano, to je člověk ve své autenticitě: nevzhledná tučná tkáň nořící se do ohřáté vody, jako by se vracela ve stavu obřího embrya do teploty matčina lůna.

Foto: Jiří Peňás

Když jsem byl již tohoto kolektivního uspokojování libida nasycen, vracel jsem se do města, budeme-li té zvláštní dědině/sídlišti tak říkat. A tu jsem narazil na jezdecký pomník Jana III. Sobieského, toho hrdinného polského turkobijce. Byl to pomník bez větších uměleckých ambicí, ale velmi názorného typu, zjevně nedávno sem umístěný. Král se sobolí čapkou s chocholem sedí na koni, zvedá mírně zahnutou polskou szablu, kterou zřejmě ukazuje na Turky. Poté, co je rozprášil u Vídně, jim ještě jednou, o čtrnáct dní později, naprášil tady u Štúrova, tedy u Parkanu. Čímž 9. října 1683 ukončil sto padesát let mohamedánské rekreace u termálních pramenů, které Turci s orientální výstižností nazvali Džigerdelem Parkani. Znamená to prý Pevnost zakusující se do jater nevěřících. Pěkné jméno pro městečko na Dunaji. Nebo třeba pro stánek s kebabem. Jeden v tom Štúrovu taky mají. Nějaká stopa zbyla.

Foto: Echo