Divíte se Kotlebovu úspěchu? Promluvte si se Slovákem, ale ne z Blavy

Divíte se Kotlebovu úspěchu? Promluvte si se Slovákem, ale ne z Blavy
Komentáře

komentář

Jiří Peňás

Když před rokem zvolili na Slovensku Zuzanu Čaputovou prezidentkou, bylo v českých, především pražských a brněnských, kavárnách a v mnoha redakcích dosti radosti a nemálo interpretací, jak jsou na Slovensku dál. S demokracií a občanskou společností a možná i s civilizační vyspělostí. My máme opakovaně Zemana, což útlocitnější lidé vnímají jako osobní urážku, oni si dvakrát za sebou zvolili etalony slušnosti a občanskosti, Andreje Kisku a teď tu milou paní Zuzku. A ještě navíc mají euro.

Člověk to Slovákům přál, přičemž si ale ti řekněme střízlivější museli uvědomovat, že by tuhle gratulaci ocenili jen Slováci někteří, že Čaputová zdaleka nereprezentuje celé Slovensko, že se lze spíš domnívat, že reprezentuje jen jeho část, pravděpodobně městskou, liberální, s lepšími školami. Sice ve volbách vyhrála, ale hlavně proto, že měla štěstí, Fico se poněkud omrzel a slovenský Zeman Mečiar to už zabalil. Obraz Slovenska nepochybně přívětivá paní Čaputové tvář vylepšila, ale nebylo by správné domnívat se, že je to obraz jediný, že se hned za ním neskrývá obraz dosti odlišný.

Realistický pohled na tento triumf dobra už totiž tak jednoznačný nebyl. Kdo Slovensko poněkud přece jenom trochu znal, a to nejen z pár bratislavských ulic, od kamarádů z redakcí či neziskovek nebo od pražských Slováků, věděl, že už kousek dál za Blavou to vypadá poněkud jinak, ne snad o mnoho hůř (Slovensko je krásné, krajinou nepochybně), ale prostě jinak. Hovor s obyčejným člověkem třeba v Prievidze, v Bánovcích nebo Rožňavě mohl být sice srdečný, ale do takových věcí, jako je třeba debata na téma Slovenský štát či jeho řešení židovské otázky, natož současné věci kolem soužití s Romy, bylo lepší se nepouštět. I od lidí na první pohled příjemných se člověk mohl dozvědět věci, z kterých i na mé hlavě vstávaly zbylé vlasy hrůzou.

Adorace prezidenta Tisa je zcela běžná a o poměrech po roce 1939 koluje široce rozšířený mýtus, že to byly nejlepší časy pro Slovensko. O podílu Slovenska na „konečném řešení“ se člověk přinejlepším dozvěděl, že k tomu byli Slováci donuceni, ale často se dočkal vysvětlení, že to jsou pomluvy, a nakonec i úšklebku ve smyslu však oni si to ti Židé zasloužili. Co si myslí o Romech, o tom ani nebylo nutné mluvit, to bylo přece jasné, o tom není přece nutné vůbec ztrácet řeč. A opravdu, kdo viděl trochu zblízka romské osady, musel uznat, že tady je každá řeč zbytečná.

Takže nyní, když už několik měsíců přicházejí „šokující“ zprávy o možném úspěchu kotlebovských fašistů ve volbách, které na Slovensku budou koncem února a v nichž s velkou pravděpodobností skončí na druhém místě, nelze říci, že by na to absolvent takových hovorů (a exkurzí po romských osadách) hleděl s nechápavým výrazem. Slovensko má v sobě potenciál velmi nepříjemného a velmi nechutného skandálu, kdy se do parlamentu dostane otevřeně nacistická strana, která se k tomu nejodpornějšímu v evropské historii hlásí bez uzardění a s cynickým výsměchem: viz ty šeky s průhledně symbolickou částkou 1488 eur, za což teď Kotleba s největší pravděpodobností nebude odsouzen.

Ale to je jen takový žert… Mnohem závažnější je, že na Slovensku existuje silný potenciál, aby tak hnusná strana uspěla a získávala další přívržence. Ten méně důležitý, ale symbolicky významný spočívá v nezvládnuté reflexi minulosti a v bizarní možnosti z ní učinit jádro slovenské identity. Druhý a asi významnější je v tom výbušném potenciálu, který představuje léta neřešený, kypící a doutnající romský problém.

Skutečnost, že uprostřed relativně civilizovaného světa žijí teď již snad statisíce lidí způsobem, který v běžných pozorovatelích vyvolává nikoli soucit, ale zděšení a odpor, nahání voliče a asi i členy do těchto nechutných společenství. Člověk by toho musel hodně málo vědět o lidské přirozenosti, aby se pak úspěchu takových zákeřných stran divil. Mají ho jak na talíři. Tím hůř pro ty, kdo kolem toho problému chodí a dělají, že neexistuje nebo že se vyřeší krásnými slovy, nejlépe o solidaritě. To oni vědí, že nevyřeší. Proto jim ta procenta naskakují. Potěš pak pánbůh s takovými řešiteli. Třeba i u nás.

Foto:

pouták