6 HOLOCAUST

Pasy pro život. Jak polská exilová diplomacie zachraňovala Židy za 2. světové války

, NOVÉ

Témata: , , ,

Dějiny holokaustu skrývají ještě stále mnoho tajemství. Nedávno objevené dokumenty vrhají nové světlo na obrovskou záchrannou akci polské exilové vlády během druhé světové války. Pomoc do značné míry organizoval diplomat Aleksander Ładoś.

Ve druhém patře Švýcarského židovského muzea v Basileji je umístěno 6 „pamětních svitků“. Stojí na nich celkem 3 262 jmen a vůbec poprvé byly vystaveny v prosinci loňského roku. Byly součástí rozsáhlé operace, která měla během holokaustu zachránit tisíce Židů před zahynutím.

Deník Echo24 přináší k Mezinárodnímu dnu památky obětí holocaustu text The Polish diplomats who went out of their way to save Jews, který původně napsal Eldad Beck pro izraelský list Israel Hayom. Text přeložila Eva Dolanová.

Těmto Židům z Polska, Nizozemska a Německa byly ve Švýcarsku vystavovány falešné pasy latinskoamerických zemí. Dávaly jim šanci vycestovat z Evropy okupované nacisty výměnou za Němce, kteří v Latinské Americe pobývali.

Zmíněné svitky jsou poslední částí nové výstavy, která tento fascinující příběh vypráví. Podobná expozice byla 15. prosince 2019 otevřena v jeruzalémském Centru odkazu Menachema Begina.

Ze všech osob uvedených na svitcích jich holokaust přežilo pouhých 796. Dalších 957 bylo zavražděno Němci – a osud všech ostatních zůstává zahalen tajemstvím.

Podle nejrůznějších svědectví byly pasy vydávány i dalším osobám, které se ale na seznam nedostaly. To odpovídá skutečnosti, že bylo zfalšováno přes 10 000 pasů.

Jisté ale je, že v organizaci operace hrál klíčovou roli Aleksander Ładoś, de facto velvyslanec exilové polské vlády ve Švýcarsku. Záchranná akce probíhala během celé války, a právě polské vyslanectví v Bernu (zastupitelský úřad podobný velvyslanectví) byl mozkem aktivit, které zachraňovaly Židy po celém světě.

Vzhledem k tomu, že Aleksander Ładoś celé misi velel, se seznamu přezdívá také Ładośův list. Památník obětí a hrdinů holokaustu Jad Vašem uděluje osobám nežidovského původu, které za druhé světové války pomáhaly zachraňovat Židy, titul Spravedlivý mezi národy. Až doposud ale od této organizace ocenění získal jen jediný zaměstnanec polského vyslanectví z válečného období: polský vicekonzul v Bernu Konstanty Rokicki. Ten vyplňoval falešná jména a další údaje do pasů, které Židům umožnily vycestovat.

Ładośovi, který zemřel v roce 1963, bylo uděleno písemné vyznamenání. Historické dokumenty, které v tomto článku zmiňujeme, ale ukazují, jak zásadně se na obrovské operaci na záchranu Židů podílel nejen on sám, ale i polská exilová vláda v Londýně.

Z polského vyslanectví v Bernu byly exilovému ministerstvu zahraničí v Londýně, polskému velvyslanectví ve Washingtonu, polským diplomatickým misím v New Yorku a v latinskoamerických zemích a na polské konzuláty v Tel Avivu a Jeruzalémě odeslány stovky zašifrovaných depeší s žádostí o podporu operace.

V zašifrované korespondenci lze nalézt i první popis hrůz holokaustu. Telegramy se snažily zpravit americkou a britskou vládu o probíhající genocidě a žádaly Spojence o bombardování železnice, která vedla do tábora smrti v Osvětimi-Březince. Obsahovaly také konkrétní instrukce, jak zachránit jednotlivé osoby i celé skupiny lidí, spolu s informacemi, jak celou operaci financovat.

Korespondence se našla v polských národních archivech a americkém Hooverově institutu. Ukazuje, že snahy o záchranu Židů byly v plném proudu už v dubnu 1941, tedy dva měsíce předtím, než Německo útokem na Sovětský svaz zahájilo boje na východní frontě.

První šifrovaná zpráva zmiňuje 400 pasů, které měly být zaslány (mimo jiné i polským) Židům v Litvě, aby mohli vycestovat do Britského mandátu Palestina.

Zároveň telegram mluví i o dohodě s Velvyslanectvím Chile v Římě. To vystavovalo pasy polským Židům z Mussoliniho Itálie a nacisty okupované Francie.

V červenci 1942 polské velvyslanectví ve Washingtonu obdrželo diplomatický telegram s prvními informacemi o „velké deportaci z varšavského ghetta“. Další telegram z téhož měsíce uvádí, že „velmi velká část ghetta již byla vyčištěna“ a že bylo brutálně zavražděno na 100 000 Židů.

Telegrafy zmiňují také zvěsti o tom, že byla těla obětí použita k výrobě „hnojiva a mýdla“. Isaac Sternbuch, šéf organizace Vaad Hatzalach (Záchranného výboru Americké unie ortodoxních rabínů) v jedné z depeší napsal, že „podobný osud čeká i ostatní deportované a pouze odpověď Američanů a významné protikroky mohou utlačování zastavit.“

Ve stejné zprávě organizaci žádá, aby tlačila na politiky, média a další důležité osobnosti, např. Alberta Einsteina.

V září 1942 Ładoś informuje premiéra polské exilové vlády, že se do Švýcarska hrnou davy židovských uprchlíků z Belgie, Francie a Nizozemska a že je švýcarské úřady odmítají nechat do země vstoupit.

V některých případech byli uprchlíci dokonce předáváni Němcům. Ładoś píše, že švýcarské úřady požádal, aby polští Židé zpět odesíláni nebyli. „Rozumím tomu tak, že [Švýcaři] budou souhlasit, pokud zajistíme, že Spojenci nechají uprchlíky vstoupit na své území nebo na území svých kolonií a poskytnou prostředky k financování jejich pobytu ve Švýcarsku.“

Edward Raczyński, polský exilový ministr zahraničí, v březnu 1943 odeslal polským velvyslanectvím v Římě a ve Vatikánu depeši, ve které je informuje, že italská vláda má zájem nechat všechny Poláky židovského vyznání Itálii opustit. „Pokusíme se promluvit s britskou a americkou vládou, aby se všichni naši občané dostali do bezpečí,“ napsal.

Jedním z hlavních organizátorů této záchranné akce byl i Abraham Silberschein, zástupce Světového židovského kongresu ve Švýcarsku, který býval jako polský sionista členem polského Sejmu.

Silberschein odeslal 12. května 1943 do Londýna a Washingtonu šifrovaný telegram, ve kterém popisuje hrůzy holokaustu: „Podle věrohodných informací zůstalo naživu jen 10 % židovského obyvatelstva na území Generálního gouvernementu [jedno z okupovaných polských území spravované Němci], proto musíme ostatní zachránit. […] Tato operace spočívá ve vydávání pasů latinskoamerických zemí, zejména Paraguaye a Hondurasu, protože pokud se Židé stanou občany těchto států, budou až do konce války drženi ve sběrných táborech. S těmito zeměmi jsme se dohodli, že budou pasy sloužit pouze k záchranným účelům.“

Silberschein dále uvádí, že americké velvyslanectví proti záchranné akci brojí, protože se bojí, že vydávání falešných pasů nakonec vyústí v to, že na jejich základě budou do země vstupovat němečtí agenti.

„Toto tvrzení je zcela nepodložené, protože původní pasy zůstanou ve Švýcarsku,“ píše Silberschein. „Prosíme o podporu našeho snažení,“ naléhá.

Pod zprávou je podepsaný také Ładoś, aby ukázal, že s jejím obsahem souhlasí. O několik týdnů později polská exilová vláda posílá z Londýna Ładośovi telegram, ve kterém dává jeho plánu zelenou. „Z humanitárních důvodů musíme udělat maximum,“ stojí v ní. Od této chvíle se ke snahám přidávají i polské ambasády v Latinské Americe.

V interní korespondenci mezi ministerstvem zahraničí a ministerstvem financí polské exilové vlády ze dne 31. května stojí následující pasáž: „Existuje možnost získat latinskoamerické pasy, které by mohly zachránit osoby v Polsku před zavražděním v ghettech a poskytly by jim možnost se přesunout do sběrných táborů. Získání těchto pasů se odvíjí od jistých nákladů vydaných skrze vyslanectví ve Švýcarsku. Ministerstvo práce a sociálních věcí věří, že z humanitárních důvodů nemůžeme této pomoci od lidí, kterých je jen hrstka, bránit. Pokyny k platbě budou předány, jakmile lidé v Londýně uhradí své výdaje.“

Tato korespondence odhaluje, jak tři polská ministerstva spolupracovala na převodu prostředků, které záchrannou akci umožnily; šlo zejména o prostředky od židovských organizací.

Na konci června polský ministr zahraničí napsal polskému velvyslanci v Brazílii následující: „Ihned po prohlášení Němců o úplném vyhlazení Židů mě židovské skupiny požádaly, abych zasáhl a prozkoumal, jestli v jihoamerických zemích existuje možnost výměny polských Židů za německé občany, kteří zde pobývají.“

V roce 1943 se záchranné snahy zkomplikovaly: zemřel jeden z hlavních židovských aktivistů, rabbi Chaim Yisroel Eiss. Švýcarská policie mezitím začala vyšetřovat osoby zapojené do padělání pasů, a to po upozornění ze strany paraguayského generálního konzula, který si všiml, že honorární konzul v Bernu získává peníze za ilegální dokumenty.

Zmíněný konzul, který polovinu padělaných pasů prodal, přišel o místo. Němci si navíc všimli několika latinskoamerických pasů u Židů v ghettech a táborech a vyhrožovali, že mnohé z nich deportují. To se mělo týkat především Židů držených ve Francii, zejména těch z koncentračního tábora ve Vittelu.

Na konci roku Ładoś odesílá novému ministru zahraničí Tadeuszi Romerovi telegram s následující zprávou: „Do Vittelu dorazila německá delegace a začala kontrolovat pasy. Prosím o zapojení všech vlád, tak aby diplomatické mise v Berlíně zajistily, že všechny tyto pasy, které zachraňují životy, budou skutečně platné.“

Romer Ładośův požadavek přeposlal polským misím v Latinské Americe s dodatkem „toto zachrání lidské životy“. Přes intenzivní úsilí, které Poláci v průběhu několika měsíců vyvíjeli, ale většina vězňů z tábora nakonec skončila v táborech smrti.

Když byl osud těchto Židů na jaře roku 1944 zpečetěn, začalo polské vyslanectví ve spolupráci s židovskými organizacemi zachraňovat Židy na Slovensku a v Maďarsku. „Situace v Budapešti je katastrofální,“ stojí v depeši z 2. června. Některé z těchto depeší sestávaly ze zašifrovaných zpráv, které na vyslanectví předávali židovští zachránci, jiné nesly přímo Ładośův podpis.

„Podmínky v ghettu se zhoršují a v dalších městech jsou lidé deportováni, aniž by měli příležitost si s sebou vzít osobní věci. Židé jsou probouzeni uprostřed noci a surově biti. Cílem je psychicky je zlomit. [...] Všechno teď závisí na vás. Nerozmýšlejte příliš dlouho – ještě stále je čas [jednat].“

O deset dní později byl telegraficky odeslán zoufalý požadavek do Washingtonu: „Od dubna dostáváme dopisy a telegramy s hrůznými podrobnostmi o deportacích maďarských a slovenských Židů za účelem jejich vyhlazení. Denně je deportováno 10 až 15 tisíc Židů. Žádali jsme Brity i Američany, aby bombardovali železnice, ale nestalo se tak. K čemu je veškeré další úsilí, pokud nedojde k radikálnímu kroku? Prosíme o zapojení [amerického prezidenta] Roosevelta a [ruského vůdce] Stalina, aby bombardování zachránilo aspoň některé z těchto lidí.“

Poslední telegram o záchranných snahách odešel z polského vyslanectví v Bernu 11. května 1945, tři dny poté, co se Německo vzdalo Spojencům, a dva měsíce předtím, než Ładoś rezignoval na post vyslance a namísto návratu do nově komunistického Polska se rozhodl zůstat v exilu.

Neobyčejné úsilí i Ładośova kreativita

Mordechaj Paldiel, bývalý ředitel Oddělení spravedlivých při památníku Jad Vašem, který nyní působí jako profesor židovských studii na Yeshiva University v New Yorku, pro deník Jisra‘el ha-jom uvedl, že záchranná akce zorganizovaná Ładośem a dalšími polskými představiteli byla „mimořádná hned z několika důvodů“.

Podle něj „polští diplomaté nejen vyvinuli pro záchranu Židů neobyčejné úsilí, ale také spojili síly s židovskými organizacemi a úzce s nimi spolupracovali.“

Paldiel vysvětluje, že „probíhá rozsáhlá debata o tom, jak Poláci zacházeli s Židy a co polští občané dělali nebo nedělali pro záchranu svých židovských krajanů. V tomto případě je ale řeč o oficiální polské diplomatické misi na švýcarském území, jejíž ředitel se sám rozhodl akci uskutečnit. Takhle ji komentoval on sám: ‚Musím pro záchranu Židů využít všechno, co mám skrze tento úřad k dispozici.‘“

Paldiel vyzdvihuje Ładośovu kreativitu. „Udělal hned několik věcí. Před válkou, v roce 1938, polská vláda schválila zákon, který odpíral občanství všem Židům, kteří zemi opustili a neobnovili si pas. Tisíce Židů, kteří z Polska odešli do Švýcarska, Francie nebo Belgie, ať už kvůli antisemitismu, nebo protože přišli o práci, si pas neobnovilo. Mezitím ale měli děti. Ładoś jim občanství obnovil, a oni díky platnému polskému občanství směli v těchto zemích zůstat.“

Podle Paldiela Ładoś vystavoval polské pasy i osobám, které nikdy polskými občany nebyly, aby i ony mohly Evropu opustit. „Máme dva zásadní příklady. Dr. Josef Burg, který byl později jmenován izraelským ministrem, dorazil do Švýcarska v předvečer druhé světové války a když válka vypukla, nemohl zemi opustit.

Byl německým občanem, a polská diplomatická mise mu dala padělaný pas, který mu umožnil vycestovat do Francie a odtud do Španělska, Portugalska, a nakonec do Palestiny.

Dalším příkladem byl francouzský Žid Pierre Mendès France, který se později stal francouzským premiérem. Když Francie padla do rukou Němcům, byl uvězněn a za socialistické politické aktivity postaven před soud. Dostal trest odnětí svobody, ale podařilo se mu uprchnout do Švýcarska, kde se ukryl a získal padělaný pas na jiné jméno. To mu umožnilo odjet do Španělska, odtud do Portugalska a později do Británie, kde se připojil k francouzské exilové vládě.“

Paldiel vysvětluje, že v Latinské Americe, zejména v Paraguayi, ale i v Kostarice a Hondurasu, pobývalo množství německých nacistů, kteří se chtěli vrátit do vlasti. „Vznikl plán, podle kterého měli mít Židé žijící v Polsku, Nizozemsku a Francii možnost získat občanství jedné z latinskoamerických zemí, které stále udržovaly vztahy s Německem, což by Židy ochránilo. Pak tu bylo ještě odesílání informací o pokračujícím holokaustu skrze zašifrovanou diplomatickou poštu. Polský vyslanec v Bernu umožňoval židovským organizacím prakticky denně odesílat zprávy o tom, co se v Evropě odehrává. Právě díky polskému vyslanectví v Bernu dorazil do New Yorku vůbec první nástin toho, jak holokaust probíhá.

„Všechno se dělo s Ładośovým svolením. Švýcarské úřady se nakonec o aktivitách dozvěděly a upozornily polské úředníky, že pokud s činností nepřestanou, bude vyslanectví zavřeno. Na to jim Ładoś odpověděl: ‚Nemůžu. Dělám to pro záchranu lidských životů, a přestože se možná zapojuji do ilegální činnosti, kterou bych jindy odsuzoval, musím pokračovat.‘“

To podle Paldiela vystihuje Ładośovo hrdinství. „Všechny tyto aktivity ho ohrožovaly, přesto je až do konce války nepřerušil. Tento příběh je podle mě jedinečný a Ładoś by měl být oceněn jako Spravedlivý mezi národy.“

Památník Jad Vašem vydal následující prohlášení: „Obdrželi jsme doplňující informace, které právě teď vyhodnocujeme. Je důležité zdůraznit, že nové dokumenty automaticky nezaručují opětovné zhodnocení výborem, který uděluje ocenění Spravedlivý mezi národy, leda že by obsahovaly informace, které doposud nebyly v rámci případu projednány.“

Dr. Naomi Lubrichová, ředitelka Švýcarského židovského muzea v Basileji, nedávno slavnostně otevřela novou výstavu nazvanou Pasy, šmelináři, policie. Švýcarské válečné tajemství, která v celé šíři popisuje úsilí, které polští diplomati vyvíjeli.

Vysvětluje, že polské vyslanectví v Bernu hrálo v této operaci klíčovou roli. „Jad Vašem disponuje seznamem 200 lidí z celého Švýcarska, kteří se záchrannou akcí pomáhali. Seznam sestavil Abraham Silberschein, který se v srpnu 1939 zúčastnil 21. Světového sionistického kongresu v Ženevě. Z tisku se dozvěděl o německé invazi do Polska a rozhodl se zůstat ve Švýcarsku a zasvětit svůj čas pomoci ostatním. Přestože bylo do celé akce zapojeno množství lidí, polské vyslanectví bylo epicentrem celé operace.“

Naomi Lubrichová byla překvapená, jak málo se o rozsahu vynaloženého úsilí ví. „Ptala jsem se profesorů, kteří vyučují švýcarsko-židovské dějiny, jestli o této operaci slyšeli. Všichni si do té doby mysleli, že bylo vystaveno jen pár pasů,“ popisuje. „Nikdo z nich si neuvědomoval, o jak obrovský počin se jednalo a do jaké míry se do něj zapojila polská diplomatická mise. Ve švýcarském federálním archivu jsem objevila statisíce dokumentů dosvědčujících, že byla místní policie s celou operací i množstvím vydaných pasů plně obeznámena, ale rozhodla se celou záležitost uložit k ledu.“

Švýcarské úřady o akci díky stížnosti paraguayského generálního konzula věděly už v roce 1941, ale následujících 18 měsíců ve věci z neobjasněných důvodů nijak nepostupovaly, dokud nakonec neměly na výběr a nemusely zakročit.

„Výstavou chceme ukázat, jak se lidé z nejrůznějších švýcarských institucí snažili rozličnými způsoby a z rozmanitých důvodů operaci zastavit,“ vysvětluje Naomi Lubrichová. „V roce 1943 se švýcarský ministr zahraničí Marcel Pilet-Golaz nechal slyšet, že ‚konzulární pracovníci pracují způsobem, který je v rozporu s jejich mandátem i povinnostmi‘. ‚Jakmile jsme to zjistili, museli jsme zjednat pořádek,‘ dodal. To, jak si Pilet-Golaz počínal ve vztahu k Židům, je předmětem diskuse. Ładoś si ve svých pamětech poznamenal, že nemá pocit, že by byl ministr zahraničí antisemitou. Jiní ale jeho názor nesdíleli. Ředitel švýcarské cizinecké policie Dr. Heinrich Rothmund antisemitou nepochybně byl, a už v roce 1939 přijímání židovských uprchlíků kritizoval. Americký konzul se zase chopil iniciativy, obrátil se na švýcarské úřady a upozornil je, že ‚do Spojených států přijíždějí lidé s latinskoamerickými pasy vystavenými ve Švýcarsku a podle nás jde o německé špióny, kteří se snaží vstoupit do naší vlasti‘. Oznámením této informace předával dál nepodložená tvrzení a snažil se celou operaci ukončit.“

Operace ale nadála pokračovala i přes snahu švýcarských a amerických úředníků o její zmaření. „Lidé, kteří se snažili Židům pomoci, spolupracovali,“ popisuje Lubrichová. „Můžeme předpokládat, že člověk, který vyslanectví vedl, přesně věděl, co se děje, a chtěl, aby se operace uskutečnila. Víme, že Ładoś obdržel podporu od exilové vlády, ve vydávání pasů pokračoval a byl do operace velmi intenzivně zapojen. Proč se mu za jeho činnost nedostalo uznání? To nevím. Je pro nás důležité tento spletitý příběh poskládat a představit ho očím veřejnosti. To celé optikou dění na vyslanectví ve Švýcarsku.“

Článek byl původně publikován v izraelském listu Israel Hayom. Přeložila Eva Dolanová.

V Týdeníku Echo a na EchoPrime se dozvíte více, získáte je zde.

EchoPrime

od 249 Kč

Získejte to nejlepší za méně jak 40% ceny! Unikátní web bez reklam EchoPrime, denní komentáře Echo24 a Týdeník Echo v digitální podobě.

Více info
,