Vzpomínky na invazi. Jenže ze sovětské strany

Padesáté výročí invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československé socialistické republiky bylo připomenuto proslovy, pietními akty a přehršlí článků v novinách. Jejich obsah je vesměs očekávaný. V české literatuře ale existuje i jeden nepříliš známý zdroj, líčící průběh událostí „z druhé strany“. Je jím kniha Můj život v sovětské armádě, kterou už v Británii sepsal Vladimir Rezun pod pseudonymem Viktor Suvorov. Česky vyšla v roce 1996 v nakladatelství Jota.

Není úplně jasné, zda lze Suvorovovi všechno věřit, ale píše čtivě a jím zprostředkovaný pohled je minimálně dost zajímavý.

Invazní Rudá armáda byla podle Suvorova daleko méně sebejistou silou, než jak měla být vnímána zbytkem světa. Plánovači prý počítali s možností ozbrojeného odporu Čechoslováků. Jelikož československá armáda používala ty samé typy těžké výzbroje jako Sověti, byla sovětská vozidla označena pruhy bílé barvy. Na techniku, která bíle označena nebyla, mělo být bez dalšího varování stříleno. Typicky sovětský šlendrián však způsobil, že k některým jednotkám se rozeznávací, bílá barva dostala příliš pozdě, případně vůbec. Určitou chvíli tak Sověti představovali hrozbu sami pro sebe, než bylo jasné, že se žádný odpor nekoná. Tím byla opuštěna i jedna varianta vývoje, totiž že výsledkem invaze bude rozdělení země na „Západní Československo“ a „Východní Československo“, se kterou se počítalo pro případ, kdyby západní státy zareagovaly invazí svých vlastních jednotek ze SRN. Na případnou bojovou techniku NATO se, na rozdíl od té československé, střílet nesmělo; o apokalypsu Brežněv nestál.

Údiv řadových vojáků nad životní úrovní země, do které přijeli zachraňovat socialismus, byl prý nelíčený. Silnice s asfaltovým povrchem, ze kterých se nevířila oblaka prachu, domy postavené z cihel, a ne ze dřeva, široký výběr zboží v obchodech, splachovací záchody, množství osobních automobilů na ulicích, lidé nosící kožené boty a módní džíny – to vše jednak hrubě neodpovídalo reálným životním standardům Sovětského svazu, které mladí branci jako jediné až dosud mohli poznat, jednak to odporovalo teoretickému zdůvodnění invaze: že Sověti přišli zachránit československý lid před zbídačením a zotročením ze strany zlých imperialistů. Na první pohled bylo vidět, že žádné zbídačení a zotročení se nekonají.

Jak dny plynuly, původně nepřátelsky naladění českoslovenští občané přestali na vojáky házet shnilá vejce a začali se s nimi bavit „jako s lidmi“. Umožňovala to samozřejmě skutečnost, že ruština byla v ČSSR povinným školním předmětem. Důsledkem byla demoralizace okupačního vojska – čím dál více mladých mužů v uniformách si uvědomovalo, že byli zneužiti a že jejich nadřízení jim lhali. Začaly se objevovat dezerce i sebevraždy.

Sovětské velení na to bylo nuceno zareagovat kompletní výměnou kádrů. Jednotky, které se na invazi přímo podílely a které přišly do osobního styku s civilním obyvatelstvem okupované země, byly přesunuty zpátky do Sovětského svazu. Ty, které je nahradily, byly od Čechoslováků důsledně izolovány v uzavřených vojenských prostorech. Až do konečného stažení armád začátkem 90. let si mocný Sovětský svaz netroufl vystavit svoje vojáky kontaktu s obyvatelstvem „spřátelené“ ČSSR. I velmoci mají svá slabá místa.

Pro Suvorova samotného prý byla okupace Československa jedním z faktorů, které jej nakonec přiměly k útěku na Západ. Přispěla k tomu i scéna, kterou kniha končí: poprava dezertéra v ukrajinských Karpatech nedaleko Mukačeva, tedy vlastně na bývalém československém území, uloupeném Stalinem.

Suvorov uzavírá svoje vzpomínky slovy:

Už nejsem osvoboditelem. Ne kvůli sobě ani kvůli své vlasti. Protože je mým pevným přesvědčením, že jedině země, do které se lidé slétají po tisícovkách ze všech koutů světa, má právo radit jiným, jak žít. A taková země, ze které prchá tolik lidí přes hranice v tancích nebo odlétají v podomácku vyráběných balonech nebo v nejmodernějších nadzvukových stíhačkách nebo prchají přes minová pole a skrz kulometnou palbu nebo unikají před smečkami hlídacích psů, taková země rozhodně nemá právo učit kohokoliv cokoliv.

Je v tom hodně pravdy, ale politická propaganda nefunguje podle vojácké logiky Viktora Suvorova. Radit hlasitě jiným, jak mají uspořádat svoje životy a země, je výborným způsobem, jak odvést pozornost od vlastních nedostatků. A úspěšnost exportu ideologií se dodnes nezdá příliš korelovat s jejich působením na kvalitu života lidí, kteří jsou nuceni žít pod nimi. Stačí se podívat na to, kolik obdivovatelů si v intelektuálních kruzích získal venezuelský „bolívarský“ režim – nebo jak velký společenský a politický vliv si v moderním světě koupili wahhábisté ze Saúdské Arábie.