O zbabělém davu ze sociálních sítí, Robespieři z Twitteru. Rozhovor o amerických médiích

O zbabělém davu ze sociálních sítí, Robespieři z Twitteru. Rozhovor o amerických médiích
Sídlo The New York Times. Foto: Profimedia.cz
Svět

ECHOPRIME

Ondřej Štindl

V amerických médiích probíhá revoluce, mohlo by se zdát. The New York Times – nejvlivnější deník na světě – po protestech zaměstnanců vyhodil šéfa komentářové rubriky Jamese Bennetta proto, že dovolil publikaci textu republikánského senátora Cottona, který se dovolával nasazení vojáků proti násilnostem v ulicích po zavraždění George Floyda. K podobným „čistkám“ došlo z různých důvodů i v dalších médiích. Jako kdyby sílila tzv. cancel culture, tendence postihovat lidi, kteří se nějakým způsobem odklonili od správné linie nebo se třeba v minulosti dopustili prohřešku proti dnešním způsobem chápanému pokrokovému bontonu (třeba šli před lety na večírek převlečeni za příslušníka jiné rasy a nechali se u toho vyfotografovat). Je atmosféra v amerických redakcích skutečně tak vystrašená a stísněná, jak takové zprávy naznačují? Existuje v těchhle revolučních časech i nějaká kontrarevoluce? Týdeník Echo o tom mluvil s newyorským novinářem Jessem Singalem.

Matt Taibbi z časopisu Rolling Stone právě publikoval vášnivě polemický článek s titulkem Americká média ničí sama sebe. Je to skutečně tak těžké, být dnes ve Spojených státech novinářem?

Určitě. Mnoho lidí si ale neuvědomuje, že největší problém amerických médií v současnosti je strukturální a ekonomický kolaps. Model financování kvalitní žurnalistiky přestává fungovat. K tomu navíc teď procházíme čímsi jako malou kulturní revolucí. Pokud jako novinář zaujmete z pohledu revolucionářů nesprávná stanoviska, napíšete nesprávnou věc, kolegové na vás budou křičet, budete masivně kritizován na sociálních sítích. V téhle atmosféře je pro mnoho lidí obtížné otevřeně vyjadřovat svoje názory. Taky z praktických existenčních důvodů, kvůli ekonomickému kolapsu se nová práce v médiích hledá skutečně těžko, pokud člověk není zrovna hvězda.

Taibbi v tom článku tvrdí, že „média kapitulují tváří v tvář zbabělému davu závislých na sociálních sítích z vyšších tříd – Robespierrů z Twitteru, kteří procházejí z oblasti do oblasti a s dechberoucí samozřejmostí ničí lidem reputace a připravují je o práci“. Proč ta kapitulace nastává?

Skutečně rád bych znal odpověď na tuhle otázku. Myslím, že lidé na sociálních sítích ztrácejí zábrany, blázní. Atmosféra na sítích je tlačí k tomu, aby křičeli ty nejvíc zjednodušující slogany, taky kvůli omezení délky textu na Twitteru, což vede k jinému stylu psaní než v článku, kde člověk může rozvést svoje argumenty. Většina novinářů je přitom na Twitter připojená dvanáct až šestnáct hodin denně, nutně to musí utvářet jejich pohled na svět. A do toho všeho se objevil Donald Trump, kterého většina novinářů považuje za katastrofu, autoritáře, hladinu emocí to ještě zvedlo. Posiluje to mentalitu „buď jsi s námi, anebo proti nám“, která dělá mediální svět ještě víc „kmenovější“.

A je tak těžké říct těm lidem: Twitter není skutečný život, uklidněte se trochu?

To je velice těžké. V časopise The Atlantic před rokem vyšel článek o průzkumu agentury Pew, který dokládal, že uživatelé Twitteru vůbec nejsou reprezentativní vzorek populace. Jsou oproti němu mladší, mají vyšší vzdělání a taky jsou bohatší. U skupiny deseti procent těch nejaktivnějších uživatelů, což jsou lidé, kteří na Twitter napíšou v průměru 138 příspěvků za měsíc a oproti zbytku se daleko intenzivněji zabývají politikou, je ten rozdíl oproti běžné populaci ještě výraznější – skoro dvě třetiny takových uživatelů jsou ženy. Ale to všechno je jedno, pokud celý den plavete ve vodě, snadno zapomenete, jak to vypadá na pláži.

Je pro novináře možné na sociálních médiích prostě nebýt? Nebo je to povinné?

Je to už velmi blízko povinnosti. Ti z mých známých novinářů, kteří na sociálních sítích nejsou, jsou výrazně starší a taky daleko lépe zavedení. Pokud je někdo hvězda, může si dovolit na Twitteru nebýt. Pokud je vám ale dvacet třicet, tak prakticky musíte.

V čem ale takoví lidé představují hrozbu pro lidi, jako je vydavatel The New York Times Arthur Sulzberger? Proč před nimi musí kapitulovat? Že by to jinak novinám ublížilo? Snížily by se prodeje?

Ta hrozba přichází od vlastních zaměstnanců. Často to jsou radikální absolventi univerzit, kteří neuznávají tradiční normy žurnalistiky, svoje poslání vidí v aktivismu. Dřív přitom existovala jasná hranice mezi aktivismem a novinařinou. Absolutní objektivita samozřejmě neexistuje, je možné se k ní ale vztahovat jako k ideálu. To se změnilo, padla představa, že by novinář měl být od událostí, o nichž píše, nějak distancovaný, aspoň se snažit o nějakou míru neutrality. Dnes se od něho častěji čeká, že si vybere stranu a bude za ni bojovat. Vytváří to taky napětí uvnitř redakcí. Snadno dochází k čistkám, lidé se s podezřením rozhlížejí, jestli někdo z kolegů neříká nebo nepíše něco, co by mohlo nahrát nepříteli. V Česku jste ostatně zažili něco podobného.

U vás zatím není mocná politická policie, političtí vězni, vláda jedné strany a další „vymoženosti“. Ale už víckrát jsem si všiml, že v americké debatě o atmosféře v médiích a vůbec intelektuální sféře někdo zmiňuje Václava Havla a jeho esej Moc bezmocných s figurou zelináře, který se rozhoduje, jestli dá do výlohy propagandistické heslo, aby tak projevil loajalitu k režimu, měl od něho pokoj a mohl dál v klidu prodávat zeleninu. Je tam nějaká analogie s americkým intelektuálem, který – samozřejmě tváří v tvář tlaku jiného typu a síly – stojí před dilematem, zda se symbolicky přihlásit ke správné straně a mít klid, anebo ne. K charakteristikám života v pozdní totalitě patřilo i to, že mnozí lidé mluvili jinak v soukromí a jinak na veřejnosti...

Není to tu tak špatné jako v nějakém autoritářském režimu. S kamarádkou jsme začali dělat podcast, který je docela úspěšný, protože mezi lidmi existuje hlad po konverzaci vedené normálně a bez zábran. V podcastu můžeme probírat věci, které by se v médiích stěží prosazovaly. Pevně doufám, že většina Američanů není jako ti bojovníci z Twitteru, a věci se proto časem zklidní. Amerika je příliš velká a chaotická a rozdělená země na to, aby v ní převládl revoluční sentiment.

Celý rozhovor naleznete pod názvem "Američtí novináři a Havlovi zelináři" již nyní na EchoPrime nebo od čtvrtka v tištěné verzi Týdeníku Echo. Předplatné získáte zde.

 

Související články