Andrej Babiš, jeho tichá strana a tišší stoupenci

Konečná verze auditu Evropské komise potvrdila, že premiér Andrej Babiš je ve střetu zájmů, protože stále ovládá koncern Agrofert. Přesné znění zprávy ještě není známé, předseda vlády a jeho strana jistě udělají všechno pro to, aby to tak vydrželo co nejdéle, byť by je to mělo zahnat do sebeabsurdnějších krajností. Ilustruje to už jenom snaha přesvědčit publikum, že když je něco finální, neznamená to, že je to taky konečné. Jeden by se skoro zeptal, proč to všechno?

Z Bruselu jen přišlo černé na bílém to, co se všeobecně ví. Nebo přesněji. Lidí, kteří skutečně a neochvějně věří tomu, že Andrej Babiš nemá žádný vliv na firmy, které dříve vlastnil a jež jsou teď zaparkované ve svěřenském fondu kontrolovaném premiérovou manželkou a právníky, asi nebude zrovna moc. Víc je takových, kteří jsou ochotni premiérův evidentní střet zájmů jaksi přejít, protože Babišovi důvěřují nebo jim z různých důvodů vyhovuje. Závěr auditu pro premiéra jistě není dobrá zpráva, není to ale zpráva, která by mohla zásadně otřást jeho dominantním postavením v průzkumech veřejného mínění, opět lidí, kteří by s utvořením vlastního názoru na střet zájmů čekali na rozhodnutí Komise, je jistě málo. Premiér a jeho stoupenci teď to stanovisko, o němž mnoho z nich není vnitřně přesvědčeno, budou hájit s většími obtížemi. Příjemné to není, ale zvládnout se to dá (jiná věc je, jaký bude mít případná povinnost vrátit dotace dopad na firmy samotné a třeba na jejich postavení u bank).

Výsledek auditu může Babišovi komplikovat jeho ambici stát se významným nebo alespoň respektovaným hráčem na evropské scéně. A kolem jeho osoby i jeho strany bude rušno, což pro něj může mít protikladné důsledky. Dává mu to šanci stylizovat se do mučedníka, který vzdoruje nepřátelským a hlavně nadnárodním silám – už teď vyjadřuje pobouření nad tím, že si Brusel dovoluje interpretovat české zákony. Může sám sebe ještě víc prezentovat jako protivníka „žvanírny“, těch prázdných řečí, které se vedou, místo aby se makalo. Všechny ty audity, parlamentní debaty o nich, články v novinách – čistá žvanírna, jež premiéra zdržuje od práce pro nás všechny. Babiš by byl jistě rád, kdyby měl ten pověstný klid na práci, kdyby zavládlo ticho. A není v tom sám, ticho je součást jeho apelu, protože části lidí lomoz politického provozu prostě vadí („zase se hádají“), cítí se jím být obtěžovaní – a možná i dalšími projevy rozdílnosti, pestrosti. Premiérovo hnutí je pro takový elektorát ideální reprezentace, v Agrofertu stejně jako v ANO se se šéfem nepolemizuje a podle toho taky vypadá veřejný obraz té „tiché“ strany. V Babišově MfD jakýsi ideál tichého vládnutí velmi výmluvně popsal autor populární historizující četby Vlastimil Vondruška.

„Musíme důsledně trvat na tom, aby se menšina podřídila většině a aby ji neterorizovala svými přehnanými požadavky. Nechme v klidu každou vládu vzešlou z demokratických voleb vládnout do voleb příštích. A teprve pak jí vystavme onen pomyslný účet. Umíte si představit, jak by se nám všem žilo lépe, pokud by tohle platilo? (...) Vezměte si třeba televizi. Skončily by nekonečné a nicneříkající diskuse, politici by přestali vykládat, co by udělali, kdyby to udělali, a jak jsou ti ostatní neschopní a úplatní, a místo toho by se vysílaly pořady, které by pohladily po duši. Přestali bychom se hádat s přáteli a sousedy a povídali bychom si o normálních věcech, jak to dělávali naši předkové, dokud žili bez stresů z politiky. A možná by se ulevilo i politikům, pokud by nemuseli neustále odpovídat na otázku, kdy podají demisi, a na tiskových konferencích dokola mluvit o ničem, ale mohli by se věnovat reálné práci (tedy alespoň ti, kteří to doopravdy umějí).“ Hezký příklad takového všeobecného štěstí těch nahoře i dole Vondruška v úvodu toho textu nachází ve starověkém Egyptě. „Lidé tehdy hmotnými statky neoplývali, ale přesto žili šťastně v souladu s přírodou, smáli se, milovali, věnovali se svým běžným starostem a radostem. Egyptologové se shodují, že staří Egypťané byli lid usměvavý a veselý. A víte proč? Protože jim náladu nekazily starosti o politické záležitosti faraonů. A teď prosím ruku na srdce – byli by šťastnější, pokud by demonstrovali ve Vesétu za lidská práva Hyksósů? Pokud by se denně hádali o to, zda je faraon senilní, a protestovali pod pyramidami?“ Dá se to brát jako takový bizarní úlet, další projev toho, že dnešní tisk toho snese skutečně hodně. Problém ale je, že část lidí tu Vondruškovu utopii, která by jistě (snad jen po pár úpravách) nadchla i členy někdejšího politbyra, sdílí a premiér toho využívá nebo také sdílí tu víru, jen v ní pro sebe vidí jinou roli. Zatímco někdo sní o šťastném životě pod vládou moudrého faraona, on si spíše představuje spokojené faraonování nenarušované žádným žvaněním nebo křikem v ulicích. V tom ohledu ho čeká pár těžších týdnů, na své pappenheimské (nebo aspoň na většinu z nich) se ale stále může spolehnout.

Další texty komentátora Ondřeje Štindla najdete zde.