Co ještě znamená populista?

Boris Johnson je britským ministerským předsedou týden. Není to dneska právě dream job, i královna prý během audience vyjádřila údiv, že to ještě vůbec někdo chce dělat, ale Johnsonovi se otevírá prostor ukázat, co umí, a jednou provždy umlčet hlasy, že chtěl brexit, a pak se spolu s Faragem a Lawsonem lekli sami sebe a utekli od zodpovědnosti. Takové grafiky byly jednu dobu dost populární, v Česku je rozšiřoval třeba bývalý tajemník pro evropské záležitosti Tomáš Prouza. Po půl roce je všechno jinak, Nigel Farage s Brexit Party vyhrál volby do Evropského parlamentu a Johnson je premiérem. Konečně snědí, co si navařili.

V médiích se Johnsonovo jmenování setkalo, vedle výsměchu a méně či více spravedlivé kritiky, s něčím, co by sneslo pracovní název everything I don’t like is Trump. Obsese americkým prezidentem nemá hranic, máme brazilského Trumpa, o Babišovi se v době jeho návštěvy v Bílém domě psalo jako o českém Trumpovi, teď do sbírky přibyl i britský Trump.

Výjimkou z pravidla je článek Franka Luntze, srovnání Johnsona s Reaganem v titulku může působit přepjatě, asi jako když někdo považuje Zuzanu Čaputovou za znovuzrozeného Havla, vlastně tím těm politikům škodí, protože vzbuzuje nereálná očekávání, ale Luntz si jako jeden z mála dává práci Johsona s Trumpem skutečně porovnat a dochází k šokujícímu závěru: že Johnsona kromě blond účesu a odstínu kůže s Trumpem nic nespojuje. Také netvrdí, že Johnson je Reagan, jenže k němu má politicky blízko, blíž než k Trumpovi.

Oba jsou označováni za populisty, ale co to ještě znamená? Jsme svědky inflace pojmů, které ztrácejí na hodnotě, až se z nich stává prázdná nálepka. Co se dříve používalo jako úzké vymezení antisystémových politiků, kteří brojili proti elitám, je momentálně univerzální nadávkou pro kohokoliv, kdo třeba jen v jedné oblasti zastává nějaký „kontroverzní“ názor. Kontroverzní je další oblíbené slovo, výrazem kontroverzní už by se dal nahradit výraz konzervativní, stalo se z toho synonymum.

Došlo to tak daleko, že za populistu bývá označován třeba Johnsonův spolupracovník Jacob Rees-Mogg, přičemž s původní definicí populismu nemá společného zhola nic. Rees-Mogg je učebnicový elitář, na tom stojí jeho image, že dělá kroky, kterými poměrně bezúčelně dráždí masy (jako jeho jazyková pravidla pro podřízené), má řadu v moderní Británii nepopulárních názorů, namátkou je proti potratům za všech okolností nebo podporuje kontroverzní hony na lišku, od počátku také prosazuje co nejtvrdší brexit, který donedávna podporovala menšina britské populace.

Podobným typem politika je v Evropě snad nizozemský Thierry Baudet, ale co Rees-Mogg sdílí s národní socialistkou Le Penovou nebo slovenským skinheadem Kotlebou, kteří jsou také nazýváni populisty? Jistě, všichni politici mají společnou nějakou základní množinu, například obvykle tvrdí, že chtějí věci zlepšovat, ne naopak, málokdo lidem před volbami slibuje zkázu, svrab a státní bankrot. Může existovat i programová shoda, ale když se blíže podíváme na skupinu stran označovaných za populistické, zjistíme, že jejich jediným styčným bodem je to, že chtějí problém migrace řešit jinak než konstantním dovozem do Evropy.

Tak lze do jednoho pytle hodit třeba Jarosława Kaczyńského se zastřeleným holandským liberálem Pimem Fortuynem, antiklerikálem prosazujícím práva homosexuálů, eutanazii nebo liberální drogovou politiku. Fortuyn totiž také kritizoval masivní přistěhovalectví ze zemí islámského světa, jako gay a ateista měl přirozené obranné instinkty, které schází tolika jeho ideovým souputníkům. Fortuynův průnik byl z devadesáti procent s liberály, ne s Kaczyńským.

Mimochodem, Boris Johnson dokonce ani tuhle jedinou podmínku nesplňuje, byl a je promigrační, na rozdíl od svého předchůdce Camerona nepodporuje žádný horní limit na přistěhovalce, v posledních dnech se hodně mluví o tom, že by jeho vláda mohla zlegalizovat pobyt půl milionu nelegálních migrantů v Británii. Požadavek, jehož rozhodným odpůrcem je v USA Donald Trump. Řekl, že ženy v nikábech vypadají jako poštovní schránky (vypadají). Dnešní novinařina zkrátka miluje analogie, i když jsou mimo.