Stárnutí má svoje výhody. Například člověka přivádí k tomu, aby nacházel vzory a inspirace ve zdrojích dříve nečekaných. Tím se dostávám k Mikeu Tysonovi, plus ...
Jedním z protivných rysů současné veřejné debaty v Česku i jinde je snadnost, s níž diskutéři vytahují přirovnání dneška k nejhorším totalitním režimům dvacátého století. Stačí věru málo, aby si útlocitný současník začal „připadat jak v Berlíně ve třicátých letech“, případně aby rozeznal příznaky akutně se navracejícího komunismu, v ledasčem viděl další krok na cestě ke gulagu.
Přirovnávání k totalitě dlouhodobě frčí i ve Spojených státech, na jedné straně strach z „fašistického“ Trumpa a na druhé – a v posledních letech zvlášť silné – obavy z totalitarizace americké intelektuální scény, v níž projevují velmi silný mocenský tah stoupenci radikální ideologie a tu získanou moc neváhají s gustem použít proti nejrůznějším odchylkářům.
Tyhle analogie jsou samozřejmě z obou stran přepjaté, v západních zemích nejsou lidé vystaveni totalitnímu dohledu, souzeni za politické přečiny, postihováni za „provinění“ svých rodičů nebo nesprávný původ, zavíráni do koncentračních táborů a tak dále a tak podobně. Prezentovat sám sebe v současných podmínkách jako obdobu protinacistických odbojářů nebo lidí, kteří vzdorovali komunismu, může být především narcistní, projev snahy lacino si pořídit iluzi vlastního hrdinství. Přesto ale. O jakýchsi totalizujících tendencích se skutečně mluvit dá. Patří k nim i časté užívání totálních nároků.
Jednotlivec se může dostat do situace, kdy se stane předmětem totálního posouzení – pod mikroskop se dostane vše, co kdy udělal (a je o tom nějaký záznam), co napsal, jak se projevoval na sociálních sítích, jak obstál či neobstál v soukromém životě a na pracovištích, jimiž prošel, předmětem dohledu a posuzování je život v jeho úplnosti, totalitě. Najde-li se v něm nějaké selhání, porušení dobrých mravů, odchylka od aktuálně vyžadovaných názorů, je to důvod k zatracení.
Je přehnané mluvit o západním dnešku jako o totalitě ve smyslu společenského uspořádání. Dá se v něm ale identifikovat cosi jako totalitářský pohled na člověka. Andrew Sullivan minulý týden psal o tom, jak z americké debaty, tamní intelektuální sféry ustupuje liberalismus – v tradičním smyslu toho slova. „Liberalismus není jenom soubor pravidel. Má také nějakého ducha. Ducha, který věří, že celé sféry lidského života existují mimo ideologické meze – přátelství, umění, láska, sex, znalosti, rodina. Ducha, který se nesnaží vnutit druhým ortodoxii, ale je otevřený možnostem lidské mysli a ducha. Ducha, který se snaží dosáhnout morální jasnosti, ale chápe, že to je obtížné, protože historie a život jsou komplexní a liberální společnost, aby mohla dosáhnout pokroku, musí tu komplexnost pochopit...“
Tenhle typ liberalismu vychází z nějakého pohledu na člověka. Jako na bytost, v níž se sváří temná a světlá stránka, je rozporuplná, schopná strašných věcí i velkých výkonů, často nerozumí sama sobě ani druhým, dopouští se v životě omylů, chová se někdy špatně k druhým… A přesto má její životní pouť nějakou inherentní důstojnost, odvozenou mimo jiné i z toho, že má svobodnou vůli, její vítězství i prohry jsou skutečně její, bez ohledu na to, jak moc tu cestu ovlivnily příznivé či nepříznivé podmínky, toxické vlivy i přízeň osudu, náhoda. Tenhle pohled ale střídá vnímání člověka jako především příslušníka nějaké skupiny, jehož individualita je proto druhotná, definovaného vnějšími okolnostmi, systémem a jeho nespravedlností, jeho hendikepy a privilegii, škodlivými slovy a myšlenkami, jež mohou být a často jsou ekvivalentem násilí. Tyhle vnější okolnosti je potřeba přenastavit, zlá slova vymýtit, aby neotravovala lidské duše, systém udělat dokonale spravedlivým, nastolit svět, který bude čistý, stejně jako všichni v něm. A tu čistotu je proto možné i vynucovat.
Foto: Echo24
Nakonec je to dvojí vnímání vidět i v tom po česku fraškovitém sporu o posprejování Churchillova pomníku v Praze. Na jedné straně jsou slyšet také lidé, pro něž stačí jedna velká dobrá věc, aby si člověk, jenž ji vykonal, zasloužil být trvale připomínán. A na druhé ti, podle nichž stačí jedna špatná, aby byl odhalen jako falešná modla neodpovídající požadavku čistoty.
„Nikdo není nebezpečnější než ten, kdo si představuje, že má čisté srdce: protože jeho čistota je z principu nenapadnutelná.“ Tenhle citát James Baldwina se teď často objevuje v debatách o excesech „čističů“ amerického veřejného života. Také proto, že Baldwin byl zásadní černošský spisovatel, který během svého života zažíval rasismus a musel mu vzdorovat. Především ale je ta jednoduchá myšlenka v něčem pravdivá. Protože člověk přesvědčený o vlastní čistotě a vnucující svoje chápání čistoty druhým trpí slepotou – vůči světu i vůči sobě. A ta slepota umožní vší „špíně“, kterou v sobě má, aby sílila neomezována korekcí svědomí, jež „čistý“ přece nepotřebuje. Může proto v klidu soudit svět a lidi v něm, v každém odhaleném, reálném i domnělém, pochybení najde další důkaz své výjimečnost, ojedinělosti svojí čistoty. A pak se dožaduje trestů.
00:07
