Přijeďte se bavit lyžováním!
LYŽOVÁNÍ V RAKOUSKU
Rakousko je lyžařskou velmocí díky rodákovi z Kožichovic u Třebíče. Naprosto přesně se to určit nedá, ale u stého výročí, které změnilo pohled na lyžování v Rakousku, nehraje konkrétní datum zásadní roli. Právě před sto lety se v Arlbergu začal používat slogan „Přijeďte se lyžováním bavit“. Heslo, které symbolicky završilo proměnu, kterou si překonávání zasněžených plání na lyžích prošlo, nebo v tomto případě spíš projelo. Lyžování se z někdejší pomůcky venkovských farářů stalo přes loveckou pomůcku a vojenskou praxi sportem a zábavou.
„Arlberg bývá označován za kolébku alpského lyžování, což nám může připadat jako nějaký reklamní slogan. Ale ono to tak je,“ uvedl v jednom ze svých textů Bernhard Tschofen, profesor Institutu pro sociální antropologii na univerzitě v Curychu. Se svým týmem zkoumal historii lyžování v Arlbergu několik let. Podle něho není náhoda, že se lyžařská historie soustřeďuje především na Švýcarsko a Rakousko. „V Itálii a ve Francii hrají hory úplně jinou roli. Lyžařská turistika se tam odehrává spíš v městských satelitech. Kdežto ve východních Alpách se lyžování vyvinulo z každodenní kultury.“
Farářova zimní cesta
Poznámka o lyžích coby pomůcce vesnických farářů má svůj původ v obci Warth v západním Rakousku. Zdejší farář Johann Müller se do místní kroniky zapsal tím, že si na konci 19. století objednal z Norska lyže, na kterých pak tajně trénoval v okolí fary. Připravoval se tak na zimní cestu do deset kilometrů vzdáleného Lechu a lyže byly nejjednodušší způsob, jak hluboké závěje v údolí říčky Lech překonat. Za svůj výkon je dodnes právem považován za prvního lyžaře arlberského regionu.
Na jeho propagaci lyžování navázal o dvacet kilometrů dál Hannes Schneider, který na počátku dvacátého století založil ve Svatém Antonu lyžařskou školu, považovanou za vůbec první v Alpách. A lyžování v ní učil tak dobře, že si ho jako instruktora povolali na zimní výcvik i konkurenční Švýcaři. V takové situaci pak už nikoho nepřekvapilo, že při reformě tělesné výchovy na rakouských školách, připravené v roce 1922 Karlem Gaulhoferem, se lyžování stalo součástí tělesné výchovy.
Červení ďáblové s ocelovými hranami
Do současnosti by bylo možné nyní přeskočit, avšak pro Rakousko je stylovější rychlejší přesun sjezdem. To je totiž disciplína, skrz kterou Rakousko dalším revolučním krokem proměnilo lyžování. Psal se rok 1930 a ve švýcarském Davosu se konaly zimní akademické hry. Osmi rakouským lyžařům se na nich podařilo něco nevídaného: v alpské kombinaci obsadili prvních osm míst. Sedm z nich pocházelo z lyžařského oddílu v Innsbrucku, a protože všichni nosili stejné červené svetry, dostali jméno „červení ďáblové“. K pozoruhodnému úspěchu jim výrazně pomohl Rudolf Lettner ze Salcburku, který si už dlouho pohrával s myšlenkou přidat na dřevěné hrany lyží kovový pásek. Jeho inovace slavila úspěch, ocelové hrany si dal patentovat, tím do budoucna proměnil podobu konstrukci sjezdových lyží.
Odhaduje se, že ke konci šedesátých let minulého století lyžovalo na celém světě asi 15 milionů lidí, na začátku devadesátých let to bylo už kolem 50 milionů. V Rakousku lyžoval na konci roku 1960 přibližně každý pátý člověk. V polovině osmdesátých let však už bylo možné o každém druhém Rakušanovi říct, že je lyžař. Tomu odpovídá i současná statistika, která uvádí, že téměř polovina rakouských domácností vlastní sjezdové lyže a pro rakouský průmysl spojený se zimními sporty pracuje přes 280 tisíc lidí.
Jeden pád za tři koncerty
Zajímavý pohled na fenomén Rakouska jako lyžařské země nabízí sportovní historik Rudolf Müllner: „Troufám si tvrdit, že snímek Hermanna Maiera padajícího z kopce na zimních olympijských hrách v Naganu 1998, který se dostal na titulní stranu amerického časopisu Sports Illustrated, měl pro posílení vnímání Rakouska stejně trvalý účinek, jaký by vyvolaly tři vídeňské novoroční koncerty.“ Současně zkoumal i to, jak je Rakousko vnímáno na různých kontinentech. Zatímco v Asii je Rakousko nejsilněji spojeno s vážnou hudbou, ve Spojených státech je to zimní turistika se lyžařskými středisky a v Evropě toto sportovní vnímání ještě posilují rakouští lyžaři, kteří se těší skvělé pověsti.
České kořeny alpského lyžování
Pro české lyžaře jedno důležité připomenutí na závěr: Nic z toho, co bylo dosud o rakouském lyžování napsáno, by nevzniklo bez Matyáše Žďárského, nejslavnějšího rodáka z Kožichovic, malé vesničky nedaleko Třebíče. Narodil se v roce 1856, postupně vychodil českou obecnou školu, reálné gymnázium v německy mluvící Jihlavě a nakonec vystudoval německý učitelský ústav v Brně. Po jeho absolvování začal v roce 1874 ve Vídni, podnikl několik studijních cest po Evropě, nakonec se v roce 1889 usadil u Lilienfeldu, kde Alpy začínají klesat do Panonské pánve. Koupil si tu podhorský statek a z Norska si objednal tehdejší novinku, lyže. Zatímco většina lidí, kteří tehdy lyže jako kuriozitu vlastnili, se na nich pokoušela především chodit nebo jen mírně klouzat, Žďárský na nich zkoušel sjíždět stále prudší svahy. Aby dokázal pohyb ovládat, lyže postupně víc a víc zkracoval a k tomu vyvíjel pevné kovové vázání a tvrdé boty. V roce 1896 si své vázání dal patentovat a v témže roce vydal i první učebnici sjezdového lyžování. Byla opravdu objevná a dobrá, což dokazuje to, že v dalších třiceti letech se dočkala šestnácti vydání. Historie alpského lyžování byla započata.
