Užít si New York s jízlivou průvodkyní

ECHOPRIME

Užít si New York s jízlivou průvodkyní
New York Foto: Foto: Jan Zatorsky
Týdeník

Ondřej Štindl

Několik měsíců života v izolaci má pro společnost i jednotlivce spoustu různě závažných následků, k těm méně toxickým patří i rozšíření jakési koronavirové nostalgie. Projevují ji lidé různých věkových skupin, ras i pohlaví, častěji ti, kdo žijí ve městech, zvlášť těch větších. Patří k ní stýskání si po dnech a večerech strávených na místech, kde se sešlo hodně lidí – v hospodách, na koncertech, v divadlech atd.

Nový citový náboj ale díky ní získávají i obrazy těch atributů městského života, které by člověk dřív počítal mezi jeho stinné stránky. Jízda narvanou tramvají, v níž člověk řeší nanejvýš to, že mu někdo šlápl na nohu a že by mělo víc spoluobčanů používat deodorant, nikoli možnost nákazy. Chůze rušným místem, kudy všichni spěchají a jeden do druhého naráží, vůbec pouliční život, jehož častým projevem je to, že někdo někde iritujícím způsobem překáží.

Kvůli pandemii jeden přišel také o možnost zakoušet, řekněme, „velkoměstskou zpruzenost“. Známý pocit člověka, který se v lidském mraveništi snaží dosáhnout svého, jenomže se proti němu spikl celý svět, staví mu do cesty překážku po překážce. Změnu jízdního řádu, podivně fungující instituce a firmy a především lidi – hlučné či neschopné slova, podivně oblečené, neznalé zásad dobrého chování, vulgární nebo naopak příliš upjaté, obstarožní nebo přidrzle mladé, především ale přítomné – už to může samo o sobě stačit – a drze projevující svou existenci. A najednou to všechno zmizí, na chodnících poloprázdno, všichni ti „prudiči“ vlastně chybějí, člověku by se po nich snad až stýskalo.

Ta velkoměstská zpruzenost je také tvůrčí disciplína, zábavná stylizace, když ji někdo umí podat. Publikum se rádo dívá na lidi, kteří se vynalézavým způsobem navážejí do ostatních, říkají věci, jež by si divák sám asi říct netroufl. Je legrační ve své přehnanosti a je v ní taky možné vidět autentický projev „hassliebe“, rozporného citu, který mnoho lidí chová vůči bydlišti či místu původu – nacházejí další a další důvody jimi být iritováni, ale neměnili by. Newyorčanka Fran Lebowitzová (71) je umělkyní velkoměstské zpruzenosti. Dnešek je proto velice vhodná doba se s ní seznámit. Umožňuje to minisérie Předstírejme, že je to v pořádku (nepříliš inspirovaný a významově odlišný překlad původního titulu Pretend It’s​​​​ a City), který o ní a s ní natočila další newyorská instituce – režisér Martin Scorsese (78). Ve společnosti té upovídané paní můžeme strávit tři a půl hodiny, vyslechnout si její příhody a stesky, jak je podává na divadelních pódiích a v televizních studiích nebo v konverzaci s režisérem.

Celý text si můžete přečíst na EchoPrime. Nebo v tištěním vydání Týdeníku Echo. Předplatit si jej můžete zde.

Foto: Týdeník Echo