Nemovitosti ve světě zdražují rekordně rychle

Americký index cen nemovitostí (U. S. national home price) vykázal v lednu nejvyšší růst za posledních 15 let. Ceny podle něj rostou meziročně o 11,2 %. Nezvykle rychlý růst vidíme ale i jinde. Například v Austrálii rostou nemovitosti nejrychleji od října 1988, tedy za víc než 30 let. Za jediný měsíc tam v březnu rodinné domy podražily o 2,8 %. Trh nemovitostí je přehřátý do ruda a nebude lépe. Australská centrální banka tvrdí, že nezvýší své úrokové sazby minimálně do roku 2024. Podobně mluví i mnohé další centrální banky. Všude totiž politici dosadili do centrálních bank své lidi, kteří jim pomáhají zabránit růstu nezaměstnanosti. V době pandemie už není prioritou inflace, ale permanentní život na dluh živený tiskem peněz. A výsledkem bude opět víc škody než užitku.

Problém už není jen na trhu nemovitostí, i když tam je nejmarkantnější. Rychlé zdražování vidíme i jinde. Stačí se podívat na akcie. Jen letmým pohledem na americký index S&P 500 vidíme, že z 1000 na 2000 bodů to tomuto indexu trvalo 16 let, z 2000 na 3000 nějakých pět let, z 3000 na 4000 bodů to už bylo jen 17 měsíců. To vskutku není normální.

4000 bodů je přitom novým historickým rekordem. Na tuhle metu se trh podíval počátkem dubna. Protažením trendu se dostáváme k tomu, že do roka bychom teoreticky byli nad 5000 body. Spirála nabírá na rychlosti. Akcie se naprosto utrhly ze řetězu.

Na jednu stranu to je „skvělé“. Kdo je má, cítí se bohatý. Stejně tak ten, kdo má dům a vedle toho ještě byt, který pronajímá. Jenže to s sebou nese jádro nového průšvihu. Co ti, kteří byt nemají, a šetří na něj? Mají vůbec šanci na něj někdy našetřit? Nebo je cestou jen to, že se hned zadlužíte a celý život jste otrokem hypotéky? Nerovnost ve společnosti prudce roste bez zásluh či vin, a to asi nikdy v historii nepřineslo nic dobrého. Ve společnosti to bude vřít nejen z politických, ale i z ekonomických důvodů.

V březnu zveřejněná studie Amerického národního ústavu pro ekonomický výzkum (NATIONAL BUREAU OF ECONOMIC RESEARCH) dokazuje, co ekonom už dávno ví: totiž že za rostoucí finanční nerovností domácností stojí dlouhodobě klesající úrokové sazby, které jsou v některých zemích (jako třeba v eurozóně) už záporné.

Šéf americké centrální banky Jerome Powel se to sice spolu s kolegy snaží dlouhodobě vyvrátit, ale myslím, že i neekonomům musí být jasné, že za změnou světa k horšímu stojí do značné míry právě centrální bankéři. Kvůli nim jsou předražené byty, akcie a další aktiva.

To, že jsou ceny nemovitostí tak vysoko, je dáno tím, jak jsou levné hypotéky. Podobné to je s akciemi. Nůžky mezi lidmi, kteří mají cenné papíry a kteří je nemají, se rozevírají jako nikdy. Bohatí bohatnou i přes koronakrizi nezvykle rychle. Zatímco ti bez nemovitostí a cenných papírů jsou stále tam, kde byli.

Mladí lidé se už nemají šanci dostat k bydlení za rozumnou cenu. V zemích, kde bylo běžné odcházet do důchodu a nebydlet v nájmu, jako třeba v Austrálii, to už běžné nebude. Tamní důchodové systémy s tím ale nepočítají. Jsou nastavené na jinou realitu. Po celém světě tiká bomba důchodových reforem. I země, které před patnácti lety vypadaly stabilní, už stabilní nebudou.

Když naposledy takto letěly nahoru ceny nemovitostí, psal se v Americe rok 2006. Dnes už všichni víme, jak se tehdy začala zhoršovat kvalita úvěrů poskytovaných bankami. Dlouho se to tutlalo - a pak to bouchlo.

Ukázalo se, že řada lidí nebyla schopná úvěry splácet, protože šla úplně na dřeň. Stačilo pak jen nedostat v práci bonus jako předešlý rok nebo maličko zvýšit úrokové sazby a už nešlo splácet. Banky pak začaly krvácet a křičely o státní pomoc. Vlády jim pomohly, aby vlády následně musel zachraňovat Mezinárodní měnový fond. Z let 2007 až 2009 se lidé neponaučili.

Proti roku 2007 je zde ale jeden velký rozdíl. Tehdy ještě vlády nebyly tak předlužené jako nyní po koronaviru. Kdyby se zopakoval rok 2008 a přišel pád velkých bank či pojišťoven, vlády by to nesly mnohem hůř než tehdy.

Ale to je pořád ještě jako nic. Může být i hůř. V Berlíně jsou totiž už o krok dál. Tam už se dokonce mluví o vyvlastňování bytů. Už vědí, jak se zbavit nenáviděného kapitalismu. Příští vládu už vzhledem k průzkumům asi nepovede CDU/CSU. A sílící zelení budou přístupní věcem, na které by Angela Merkelová asi nikdy nekývla.

Kolektivistická logika je vždy stejná: jeden člověk „přeci“ může mít jen jeden byt, další musí obětovat blahu kolektivu. Další oblíbenou frází je, že byt, kde nikdo nebydlí, přece není ničí, a může být tedy zabrán potřebnými. Tahle myšlenka se bude čím dál víc šířit po celé Evropě. Takže nyní mohou soudruzi přidat i zelenou revoluci. Klasická sázka mnoha domácností, že se zajistí na důchod pronájmem druhého bytu, nemusí vyjít. „Logice“ takzvaných „nadměrečných metrů“ rozumí totiž levice moc dobře.

Tohle není dobré. Raketový růst cen akcií i nemovitostí, který není doprovázený růstem ekonomiky, což je případ většiny planety, signalizuje problém. Něco je ve velké nerovnováze. A mohou za to centrální banky. Tisknou moc peněz.

Prozíraví už přemýšlí jak diverzifikovat majetek. Mít všechno na jedné hromádce bude ještě víc nebezpečné než dřív.