Měsíc pruhovaný, Měsíc rudý. Zápas velmocí o dominanci se znovu rozšiřuje do vesmíru

Jediná přirozená družice planety Země se samozřejmě jeví lidskému oku jako bílá. Nebo stříbrná, chceme-li být poetičtí. Ve skutečnosti je její povrch velice tmavý, odráží průměrně jen šestinu světla. A tak to zůstane i v okamžiku, kdy se lidé definitivně usadí na krátery posetých pláních Měsíce. Lidstvo zatím není tak technicky vyspělé, aby dokázalo změnit tvář celých nebeských těles. Maximum, v co budou moci pozemští pozorovatelé doufat, budou poblikávající světla nových městeček za lunární noci.

Měsíc bude mít ale i jinou barvu, nebo spíš barvy. Ty politické. Lidstvo se totiž rozhodně nechystá dobývat měsíční pustinu jako jedna spolupracující jednotka. O to, kdo získá převahu na Měsíci, budou bojovat jednotlivé státy.

Staré stopy

Už první závod o Měsíc, ten v 60. letech 20. století, byl skutečným mezinárodním soubojem. Sovětský svaz do něj šel s mohutnou raketou N-1, posledním dílem velkého konstruktéra Koroljova. Naneštěstí byla její výroba příliš složitá a po Koroljovově smrti už Sověti nenašli další talent jeho rozměrů. Několik raket se při pokusech zřítilo a politbyro nakonec celý projekt zastavilo. Útěchou mohla Moskvě být aspoň skutečnost, že předtím dosáhla značných úspěchů při programu letů robotických sond. Mimo jiné dokázaly sovětské sondy jako první vyfotografovat odvrácenou část Měsíce.

(Historka k pousmání: na odvrácené straně je jen jedno velké „moře“, které dostalo název Moře moskevské. Jenže všechna ostatní lunární mare jsou pojmenována po duševních stavech, například slavné Moře klidu, kde přistálo Apollo 11. Mezinárodní astronomická unie tak ze začátku nechtěla pojmenování po Moskvě připustit. Sověti však nakonec úspěšně argumentovali tím, že Moskva není jenom město, ale i stav duše.

Celý text Mariana Kechlibara si přečtěte již nyní na ECHOPRIME nebo v tištěném Týdeníku ECHO od čtvrtka na stáncích. Objednat si jej můžete zde.