1 Provařené Vary

Provařené dny 7: Čas pro patetické loučení

Témata: ,

Poslední hlášení. Však už je taky načase. Volné chvíle čím dál častěji využívám k relaxaci ve formě zírání do stropu v hotelovém pokoji. I ta skřivánčí jatýrka se mi přejedla, člověk je prostě nemůže jíst pořád, však to znáte. Míra popletenosti stoupá, včera jsem se chtěl potěšit na půlnoční projekci Carpenterova hororu Mlha, dostavil jsem se tam však s lístkem na nějaký jiný film. Nejvyšší čas natáhnout i z posledních sil toulavý boty a přesunout se někam jinam. Ale nějaké zážitky ke sdílení mi ještě zbyly.

Třeba ruský film Býk. Je o mladíkovi, který má přezdívku Býk. A vůbec je to dost „býčí“, testosteronový film. V hospodách dřív bývaly na jídelním lístku býčí žlázy. Během projekce jsem si představoval, že hrdinové filmu její jenom a pouze tohle. Žlázy k snídani, k obědu i k večeři, na cestu vlakem si zabalí žlázu mezi dvěma žlázami. Story filmu je jednoduchá a předvídatelná: ruské maloměsto v devadesátých letech, úpadek a anarchie. Parta kamarádů ze sportovního oddílu vyrazila na cestu zločinu, jejím šéfem je Anton – Býk. Drsný kluk, který ale ctí svou mámu a chtěl by ochránit knihomolského bratra a mladší sestru před svody a nebezpečími gangsterského života. Sice drsní, ale příštipkářští kriminálníci se přimíchají do zápasu vyšší ligy zločinu.

Nemusí to dopadnout dobře. Do toho obligátní milostná zápletka s fatální místní kadeřnicí. Režisér Boris Akapov tenhle příběh ukazuje dost nadupaným způsobem, film jede v rytmu různých devadesátkových ruských pop songů, z nichž některé jsou docela pozoruhodné. Vyžívá se v obrazech rozpadajícího sovětského prostředí, jímž ujíždí žigulík plný rozeřvaných mladíků, násilí a dekadence, života prchajícího od pitky k bitce a zase zpátky (a třeba postava nemocemi rozežraného mafiánského kápa Mojžíše, který rád oblažuje podřízené karaoke zpěvem, je při vší přepjatosti docela silná). Někdy Býk působí, jako kdyby tu testosteronovou euforii svých hrdinů sdílel, zažíval s nimi ten rauš, byl v něčem na jejich straně. Hlavní ženská postava odolá pokušení odjet z vlasti se zjemnělým Anglánem. Anton skončí až hrdinsky, když vezme s sebou pár čečenských nepřátel. Epilog filmu tvoří televizní rozlučka odcházejícího prezidenta Jelcina, kterou přeživší a znavené postavy sledují v televizi, možná tím chce režisér naznačit, že s novým prezidentem do jejich života přichází nová naděje. Těžko říct, jestli je ta ambivalence autorskou volbou, nebo úlitbou režimu.

Zážitek opačný dynamismu ruského Býka přinesl jiný film zabývající se zemí jeho původu. Střihový dokument běloruského režiséra Sergeje Loznici Proces. Jsou v něm použité rekonstruované a zvukově dotvořené (výraznější ruchy prostředí) záznamy z monstrprocesu s takzvanou Průmyslovou stranou v Moskvě v roce 1930. Byla to součást vlny prvních stalinských čistek, zčásti zaměřené na průmyslové manažery, kteří tak měli pykat za neúspěchy první sovětské pětiletky, podobně jako v dalších čistkách té doby (například armádních) se jejich obětí stávali lidé, kteří byli vzděláni nebo působili v předrevolučním režimu.

V procesu s „Průmyslovou stranou“ byli obžalováni činitelé státní plánovací komise a spřízněných institucí. U soudu opakovali odpovědi, které do nich byly vtlučeny během vyšetřování, přiznávali se k členství v neexistující Průmyslové straně, která měl sabotovat rozvoj sovětského průmyslu a připravovat půdu pro francouzskou intervenci. Dění u soudu Loznica sestříhal do dvouhodinového filmu, jako předěly mezi jednotlivými dějstvími používá záběry ze souběžně pořádaných „spontánních“ demonstrací, na nichž se lid dožadoval přísného trestu pro „zrádce“. Během projekce Procesu hodně lidí ze sálu odešlo, je to ubíjející film, přesněji řečeno se strašně vleče a působí dojmem, že se v něm nic neděje. Já vydržel až do konce, ale sil to stálo hodně, nějakým katarzním zážitkem jsem odměněn nebyl. Možná ale ta ubíjející nuda byl tématem Loznicova filmu, potvrzením jeho elementární pravdivosti. Slovo „monstrproces“ sugeruje nějaké grandiózní krvavé divadlo, podobně jako historie krvavých čistek třicátých let v Sovětském svazu, kdy vraždící mašinerie požrala miliony a miliony lidí. Jenomže jedním z klíčových atributů komunistického režimu byla nekonečná, ritualizovaná nuda. Hra na soudní přelíčení, v němž se obvinění memorovanými slovy doznávají k hrdelním zločinům pod dohledem zlopověstného Andreje Vyšinského, se tak moc neliší od partajního sjezdu, kde delegáti nudně deklamují nudné příspěvky. Obojí je jen rozvleklé divadlo, ve kterém už o nic nejde a o ničem se nerozhoduje, rozsudky už byly napsány, stejně jako výpovědi obžalovaných, i ty sjezdy byly jen formální, skutečné politické boje se odehrávaly jinde a jinak. Člověku mojí generace z komunismu možná nejsilněji utkvěl ten dojem statičnosti, mrtvolné nudy. Možná to byla i jeho charakteristiky v těch dramatičtějších dobách, v nichž byl režim ještě plně při síle.. Nuda se může zdát jako protiklad vítězné revoluce, ale možná je její integrální součástí – kromě zatýkání a poprav, přesunů obyvatelstva a výstřelků čím dál byrokratizovanější avantgardy. Nuda, která si občas vybere někoho k zabití.

Víc filmů už tomhle festivalovém deníku popisovat nebudu, sbírám se k odjezdu. Činím tak s tichou myšlenkou na všechny ty filmy, které jsem letos ve Varech neviděl. Na tříhodinový snímek Carlose Reygadase Naše doba, který bych ve stavu karlovarské uondanosti asi nezvládl, protože potřebuje soustředěnějšího diváka, na stejně dlouhý dokument o historii jedné německé židovské rodiny, sestavený z archivních záběrů a rodinné korespondence. Na argentinský thriller Rojos, který některé kolegy vytočil tak, až bych ho někdy taky rád viděl. Na nový film Bohdana Karáska Karel, já a ty, docela se tu líbil a autorovi to moc přeju. Po týdnu stráveném sepisováním uštěpačných poznámek o cizí práci mě taky zasáhla vlna soucitu s autory všech těch filmů, které se na festivalech promítají bez většího ohlasu nebo jsou rovnou vysmívány. I na nich nějací lidé pracovali roky a spojovali s nimi naděje, pošetilou touhu po „světské slávě“, potřebu něco říct, spojení obojího v různé míře. Vyslali ty svoje „děti“ na cestu festivalovým provozem, aby lítaly z přehlídky na přehlídku a byly tam přísně hodnoceny porotami, hodnostáři, žurnalisty a dalšími festivalovými štvanci, kteří udržují ten značně uzavřený svět v chodu. Nicméně já už mám pro letošek odpracováno, dobrá zpráva pro mě i pro svět. Tak zase někdy...


/
komentátor

Žije v Praze, poprvé publikoval v Kritické příloze Revolver Revue, pracoval v Lidových novinách, české sekci BBC, časopise Týden, opět v Lidových novinách, nyní v Echo24.cz. Od roku 1990 je příležitostným DJ na pražském Rádiu 1. V roce 2010 měl premiéru film Pouta podle jeho scénáře, na podzim 2013 vyšla jeho prozaická prvotina Mondschein, jeho druhou realizovanou předlohou by se letos na podzim měl stát snímek Místa.

Názory Více

Online zprávy Více

Vážení diskutující,
Echo24.cz chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky urážlivé, vulgární, xenofobní, odkazy na jiné internetové stránky či takové příspěvky, které odporují obecné lidské slušnosti. Před vložením vašeho příspěvku prosím zkontrolujte, zda jste opravdu přihlášeni. V opačném případě se váš příspěvek ukáže jen na vašem monitoru, ale do diskuze se nezanese.