Bohatí nesmí odejít

Rozpad Československa je velmi často vydáván jako vzor zdravého, velmi elegantně a čistě provedeného rozchodu. Vyčistil negativní nálady. Vztahy mezi Čechy a Slováky jsou dnes lepší než před ním. Jeho přímým protikladem je snaha o osamostatnění Katalánska, která právě vrcholí ostrými zásahy španělské policie s téměř sedmi stovkami zraněných. Madrid se velmi ostře snaží potlačovat demonstrace, které vyvolaly tvrdé tresty pro organizátory katalánského referenda o nezávislosti v roce 2017. Nejvyšší soud ho prohlásil za nelegální a katalánské politiky poslal na dlouhé roky za mříže. Výška trestů je pro demokratickou Evropu neslýchaná. Bývalý místopředseda katalánské vlády Oriol Junqueras byl odsouzen za podněcování vzpoury a zpronevěru finančních prostředků státu (peníze utracené za organizaci referenda) na třináct let vězení, jeho ministerští kolegové a šéfové kulturních institucí si odnesli tresty od devíti do dvanácti let. Žalobce zároveň v souvislosti s vynesením rozsudku obnovil mezinárodní zatykač na uprchlého bývalého premiéra Carlese Puigdemonta, který žije v belgickém Waterloo.

Kurz, který Madrid nasadil proti katalánské snaze o nezávislost, o níž se vůbec nehodlá bavit, je na poměry západní Evropy nevídaně tvrdý. Když se touhy po samostatnosti začaly ostřeji projevovat ve Velké Británii nebo Francii, separatistické regiony dostaly od centrálních vlád zelenou a byla vyhlášena referenda. Korsičané v roce 2003 i Skotové v roce 2014 v nich nakonec rozhodli, že chtějí zůstat součástí Francie, respektive Velké Británie. Proč oni šanci dostali, ale Katalánci ne?

Tady se vracíme k sametovému česko-slovenskému rozvodu. Ten byl úspěšný i proto, že odejít a zkusit si to ve vlastní zemi chtěl ten chudší a slabší. Podobné to bylo v případě Skotů i Korsičanů. Oba tyto regiony jsou na poměry svých zemí těmi chudšími. Z centra víc berou, než tam odvádí. To, že už by z Londýna, respektive Paříže nikdy žádné peníze nepřišly, hodně přispělo k tomu, že touhu po samostatnosti nakonec v referendu neprojevila většina.

Katalánsko je úplně jiný příběh. Je to touha po samostatnosti bohatých. Kdyby odešli, oni na tom vydělají a Španělsko prodělá. Katalánsko není úplně nejbohatším regionem Španělska. V přepočtu ekonomického výkonu na obyvatele je trojkou za Madridem a Baskickem. Je to ale hospodářský motor celého Španělska. Přestože zabírá jen 6,8 procenta území z celého Španělska a žije tu 16 procent obyvatel, podílí se region kolem Barcelony 25,8 procenta na celkovém vývozu země. Přijíždí sem 23,8 procenta zahraničních turistů. Odehrává se tady už skoro třicet procent všech španělských investic.

Je to zlaté vejce. Kdyby Katalánsko odešlo, Španělsko hodně zchudne. To je kromě sentimentů, jež vždy snahy o separatismus provází, hlavní důvod, proč vláda v Madridu nastolila tak tvrdý kurz. Vysvětluje to také, proč bohatí Katalánci touží po samostatnosti víc než chudí Skotové nebo Korsičané.

Podobný scénář by se mohl odehrát v Itálii, pokud by po odchodu ze společného státu s chudším jihem zatoužilo bohaté jižní Tyrolsko, Lombardie nebo Piemont. Jedny z nejbohatších regionů Evropy vůbec. Aktuálně to nejspíš nehrozí. Seveřané mají dnes na scéně nejsilnějšího politika v zemi. Matteo Salvini se svou Ligou (dříve Liga severu) má podle průzkumů důvěru více až 33 procent voličů. O zájmy svých seveřanů se jistě postará. Takže další Katalánsko se v nejbližší době v Miláně opakovat nebude.

Další články Lenky Zlámalové najdete ZDE.