Vidět v Babišovi menší zlo je selháním paměti i představivosti
KOMENTÁŘ
KOMENTÁŘ
ORBÁNOVA POZVÁNKA
Maďarský premiér Viktor Orbán v pátek řekl, že na návštěvu své země pozve izraelského premiéra Benjamina Netanjahua a zajistí, že zatykač, který na Netanjahua ...
Andrej Babiš může dnes spát klidněji než před několika týdny. Zatím ještě stále počínající kampaň před podzimními volbami se pro něj vyvíjí dobře, vlna, jež nesla nahoru Piráty, zdá se, opadá, druhá opoziční koalice taky nezažívá žádný raketový vzestup. Navíc to vypadá, že by vládní ANO mohlo získat dalšího důležitého spojence, který by mohl k případnému spojenectví přihodit pár důležitých procent – Šlachtovu Přísahu.
Má to jistě nějaké, řekněme, zákonité příčiny – třeba na Piráty kvůli jejich narůstajícím preferencím začalo dost lidí najednou pohlížet jako na budoucí dominantní vládní stranu a tahle proměněná optika je přivedla k obavám z toho či onoho. Především se ale veřejná debata v Česku zatím vyvíjí způsobem pro Andreje Babiše příznivým, premiér v ní vlastně nefiguruje jako dominantní osobnost.
Dosud se nenaplnily předpovědi, podle nichž se měl dominantním tématem předvolebního času stát způsob, jímž vláda (ne)zvládla pandemii. Určující spory se dnes (alespoň soudě dle jejich intenzity a slovní agrese) vedou mezi zastánci očkování a jeho odpůrci, mezi bojovníky proti „covid fašismu“ a zbytkem společnosti, mezi stoupenci a kritiky evropského green dealu. V žádném z těch sporů Andrej Babiš nefiguruje jako hlavní postava.
Ve volbách se člověk často rozhoduje pro menší zlo. Mám s takovou volbou bohaté zkušenosti – asi bych za posledních, řekněme, dvacet let nedokázal jmenovat volby, v nichž bych neházel hlas straně, která by mě v nějakém ohledu strašně neštvala. Motivovalo mě jen vědomí, že alternativa je ještě horší. Zdá se mi, že v posledních týdnech a měsících se pro některé lidi vládní ANO a v širším vnímání i okruh partají na ně navázaných stává takovým menším zlem – ve srovnání s třeba s Evropskou unií, Českou televizí, americkými progresivisty, kteří sice u nás velký vliv nemají, ale kdo ví... a dalšími strašáky. Zbytek někdejších odpůrců oligarchizace se vybíjí v totálně neproduktivních šarvátkách.
Andrej Babiš, jak se už dlouho píše, je politickým „hlasem prázdnoty“ a prázdnotě se velice dobře daří v atmosféře roztříštěnosti a nemyšlení, v níž tón určují pocity a momentální afekty o pozornost se perou ega toužící naplnit svou potřebu veledůležitosti. Ve světě se toho hodně děje, mnoho z toho je z těch či oněch důvodů hrozivé. Aby na to ale zdejší politika mohla aspoň jakž takž reagovat, potřebovala by se vrátit k nějakému „normálu“, nebo se k němu aspoň přiblížit. Ten normál jistě není zrovna vábný a zábavný. Ale znamenalo by to pokrok. Vidět v Andreji Babišovi a jeho satelitech menší zlo je zároveň selháním paměti i selháním představivosti. Ale jistě – každý je svého štěstí strůjcem. Jen by se k tomu svému „myšlenkovému vývoji“ měl přihlásit.
POLITICKÉ PREFERENCE
OSLAVY 17. LISTOPADU 1989