První česká inženýrka-zemědělka, která „povznesla hospodyňky“
SERIÁL
ŽENY V POLITICE
1
Členka Republikánské strany venkovského a malorolnického lidu Marie Tumlířová se poprvé ucházela o poslanecký mandát v roce 1929. Byl pro ni významný hned dvakrát, v politické i v osobní rovině: kandidovala do parlamentu a narodila se jí dcera Marie Olga. Neuspěla, přesto ještě v témže volebním období (1929–1935) zasedla v lavicích Poslanecké sněmovny Národního shromáždění. V říjnu 1934 převzala jako náhradnice mandát zesnulého poslance agrární strany Adolfa Prokůpka. O rok později kandidovala znovu ve volbách do Poslanecké sněmovny a tentokrát uspěla. Byla jednou ze čtyř vysokoškolsky vzdělaných žen v meziválečném Národním shromáždění, z nichž tři včetně Marie dosáhly doktorátu.
Poslankyně se skvělou profesní kariérou reprezentovala novou generaci venkovských feministek, vzdělaných, profesně aktivních a veřejně činných. Pocházela přitom z městského prostředí (narodila se v Hradci Králové v rodině advokáta Matěje Kukly), její předkové z otcovy i matčiny strany však hospodařili na vesnici. Po mnoha překážkách se Marie nakonec vydala jejich cestou, byť v poněkud modifikované podobě. První z těchto překážek představoval otec, který neměl přílišné pochopení pro dceřinu touhu po vyšších studiích. Nejspíš zastával názor, že dívka z „dobré rodiny“ se má především výhodně provdat a věnovat se manželovi a dětem. Umožnil jí však studovat jazyky; v roce 1909 složila státní zkoušku z francouzštiny. V letech 1911–1912 učila na soukromém učitelském ústavu v Kladně, což jí pomohlo zbavit se hmotné závislosti na otci a uprostřed první světové války (1917) konečně složit maturitu na gymnáziu. Byla o osm let starší než ostatní maturanti. Po maturitě se zapsala na České vysoké učení technické v Praze a zvolila obor zemědělské inženýrství. Když v roce 1921 promovala, byla první ženou v Československu, která získala v tomto oboru inženýrský titul. Ještě v témže roce obhájila rigorózní práci a obdržela doktorát technických věd, opět jako první v Československu, dokonce i ve střední Evropě. Profesně se orientovala na drůbežnictví, v němž posléze dosáhla výborného ohlasu a uznání odborné veřejnosti. V roce 1921 byla přijata na ministerstvo školství a národní osvěty, z pozice referentky v odboru zemědělského školství se postupně vypracovala na odborného radu.
„Rolnice“ aktivistka
Když se ujímala poslaneckého mandátu, měla za sebou úctyhodnou profesní kariéru, bohaté zkušenosti ze spolkové činnosti a z komunální politiky a také dvě děti z manželství s Bohuslavem Tumlířem, o několik let mladším kolegou ze studií. Žili na statku v Předboji u Prahy, který zakoupili manželovi rodiče jako zbytkový statek v době pozemkové reformy. Když v roce 1929 kandidovala poprvé (strana ji umístila na šesté místo kandidátní listiny v pražském volebním kraji), dovedně této skutečnosti využila a prezentovala se voličům hlavního města jako manželka rolníka. Nejspíš proto, že nechtěla zbytečně dráždit konzervativnější voliče agrární strany akademickými tituly, které by si mohli snadno spojit s obrazem emancipované ženy. Manžel a majitel statku v jedné osobě tedy představoval vhodné řešení pro uvedení vzdělané a profesně aktivní ženy do vrcholové politiky. Při opakované kandidatuře do Poslanecké sněmovny v roce 1935 uvedla jako svou profesi „rolnice“.
Její postup byl paradoxní o to více, že patřila k předním venkovským feministkám a své názory veřejně prezentovala dlouhá léta. V roce 1923 publikovala ještě pod dívčím jménem Kuklová první větší československou sociologickou studii věnovanou venkovským ženám, především těm, které pracovaly v rodinných hospodářstvích a s jejichž osudy byla velmi dobře obeznámena. Průkopnický text prozrazuje hlubokou znalost poměrů na venkově a orientaci v soudobém feminismu. Jako první feministka vůbec v něm tematizuje rovněž otázku svobody (tento pojem se přitom v textu ani jedinkrát neobjeví) venkovské ženy. Hovořit o svobodě ženy v přetrvávajících patriarchálních poměrech českého (a ještě více slovenského) venkova vyžadovalo nejen odvahu, ale také schopnost formulovat, co je vlastně jejím obsahem. Autorka na jedné straně akceptuje zakotvení ženy ve stávajících poměrech, považuje je dokonce za přirozené, dané přírodou, současně je ovšem pokládá za problematické a za omezující ženinu svobodu, jež je pro ni jako pro feministku zásadní otázkou. Východisko z dilematu hledá v částečné finanční nezávislosti ženy na muži, ve vlastním výdělku, o jehož využití může samostatně rozhodovat. „Volné rozhodování, jak použít vydělaných peněz, propůjčuje ženě také určitou samostatnost, zbavuje ji trapného pocitu závislosti, když jí manžel dává hmotné prostředky nerad nebo způsobem nešetrným.“ Zdroje vlastního výdělku spatřovala v prodeji ovoce, zeleniny, květin nebo různých zemědělských produktů (máslo, sýry, drůbež); práce na zahradě a chov drůbeže patřily v každém hospodářství k tradičním ženským činnostem. Sledovala venkovské ženy systematicky i v době, kdy vykonávala poslanecký mandát. Své poznatky prezentovala formou brožur, přednášek a především článků v odborném, stranickém i ženském tisku. Všímala si nejen jejich práce a míry svobody, ale také hygienických podmínek, v nichž žily, životního stylu a zdravotních problémů, s nimiž se potýkaly.
Samostatná práce v zemědělství přinášela totiž ekonomický profit rodině, společnosti, ale jen málokdy samotné ženě, pokud ovšem nebyla majitelkou hospodářství jako například Ludmila Zatloukalová-Coufalová, dlouholetá starostka Svésedlic u Olomouce, politička a poslankyně Revolučního národního shromáždění v letech 1918–1920 za agrární stranu, nebo Anna Mrskošová ze Sedlčan, poslankyně Národního shromáždění v letech 1934–1939 za tutéž stranu.
„Povznesení hospodyněk“
Dobový tisk přivítal příchod Marie Tumlířové po Poslanecké sněmovny velmi pozitivně. Jedna ze zpráv připomínala její vysokou odbornou kvalifikaci, průkopnickou roli v technickém vzdělávání žen, neopomněla však podotknout, že „ženství“ jí dává zvláštní kvalifikaci k proniknutí do jiných sfér než muži a umožňuje jí, aby přispěla k „povznesení hospodyňství“, které autor pokládal za zásadní fenomén „v rodině, obci, státu i národě“. Jinde se čtenáři mohli dočíst, že „jest zjevem velmi potěšitelným, že k dosavadním poslancům a senátorům technikům přibývá další technik, a to zvláště proto, že jde o osobnost mimořádných kvalit a o ženu“.
Po složení slibu (26. října 1934) se zapojila do práce kulturního výboru. V plénu sněmovny vystoupila při projednávání státního rozpočtu na rok 1935. Mandát si podržela i ve čtvrtém volebním období parlamentu (1935–1939). Znovu si zvolila práci v kulturním výboru a přidala rovněž zásobovací výbor. Meritem činnosti Marie Tumlířové ve sněmovně byla školská problematika, což souviselo s jejím dřívějším profesním zaměřením. Profesi se věnovat nemohla; pozice veřejné zaměstnankyně nebyla s mandátem slučitelná.
Navrhla sněmovně vydat zákon o úpravě platových poměrů školních inspektorů, ředitelů a učitelů národních škol, dalším návrhem podpořila zřízení Vysoké školy politické a novinářské (obojí 1936). V plénu sněmovny vystoupila při projednávání státního rozpočtu na roky 1936 a 1937, byla zpravodajkou návrhu na úpravu některých právních poměrů vysokoškolských asistentů (po jejím boku stála poslankyně německé sociální demokracie Irene Kirpal) a zákona o zřízení vysoké školy technické v Košicích.
K návrhu na úpravu některých právních poměrů vysokoškolských asistentů hovořila zvlášť obšírně. Problematika jí byla velmi blízká, i ona kdysi začínala svou kariéru jako asistentka na ČVUT, její sestra Božena působila na Lékařské fakultě Univerzity Komenského v Bratislavě (v červenci 1934 byla jmenována jako první žena v Československu profesorkou medicíny). Asistenti neměli po právní ani sociální stránce ustláno na růžích: „Vysokoškolský asistent jako pomocná síla vědeckého učitele, profesora na vysoké škole, vede agendu výzkumných ústavů, vede a spravuje inventář, spravuje prakticky a účetnicky ústavní dotace, exkurzní paušály, vložné, tj. zálohy studentů na úhradu materiálií, spotřebovaných při praktických cvičeních, pomáhá a často i vede tato cvičení, připravuje materiál pro ně, píše vysvědčení a katalogy, ale není výjimkou, že i zkouší za profesora, občas a mnohdy nejen občas, nýbrž v soustavných obdobích za něho i přednáší, pomáhá v jeho soukromé vědecké práci atd. A vedle toho nejen má, on musí samostatně vědecky pracovat, má-li svoje místo vysokoškolského asistenta uhájiti, neboť do 8 roků musí být habilitován a nesplní-li do určité řady let tuto povinnost, nemůže býti dále potvrzen asistentem, a když, tedy se značnými potížemi.“ Předloženou osnovu zákona označila za malý krůček ke splacení dluhu státu vůči asistentům, bez nichž by vysoké školy nemohly existovat.
Poválečné období a emigrace
Poslanecký mandát Marie Tumlířové zanikl na počátku okupace českých zemí v březnu 1939, Poslanecká sněmovna však prakticky nezasedala už od podzimu 1938, výjimkou byla volba Emila Háchy prezidentem 30. listopadu. V souvislosti se změnami v systému politických stran na počátku druhé Československé republiky vstoupila do Národní jednoty sdružující poslance bývalých pravicových stran a část národních socialistů. V době okupace se stáhla z veřejného života.
Po válce nebyla agrární strana na základě politických dohod obnovena, což Marii Tumlířovou vyřadilo z politického života. Do jiné strany zřejmě vstoupit nechtěla, ač jistě příležitost měla. Komunistický převrat v únoru 1948 a následné události přiměly její rodinu opustit Československo. Usadili se v nejdříve v Paříži, na počátku 50. let přesídlila s manželem do Mnichova, kde pracovala v letech 1951–1957 jako redaktorka zemědělského vysílání Rádia Svobodná Evropa. Poté se přestěhovali zpět do Paříže. Zemřela v roce 1973 ve švýcarském Luganu.
