Bude „měna“?

Užuž se skoro zdálo, že finanční trh si na válku nějak „zvyknul“. Možná se vám to zdá cynické, ale buďme realisté: Finanční trh má neskutečně hroší kůži. Říká se, že nic nemá kratší paměť než veřejné mínění. Každý investor a spekulant ale ví, že veřejné mínění má paměť ještě velmi dlouhou ve srovnání s chováním finančního trhu. Ten vždy v první reakci na nějakou nečekanou událost typu teroristický útok nebo válka nejprve hystericky přehrává, potom se vrátí do stavu, který by tak nějak mohl situaci skutečně odpovídat, a potom velmi rychle zapomene a jede dál, jako by se nechumelilo. Takže na tom, že nyní se nálada ve finančním světě do značné míry uklidnila, nebylo vlastně vůbec nic divného. Jenomže to platilo ještě donedávna.

Potom se ovšem přihodila věc, která karty znovu zamíchala. Tiskové agentury přinesly stručnou zprávu, že prý „Spojené státy a NATO se připravují na riziko "jaderných incidentů" ze strany Ruska“. A bylo vymalováno. Nehodlám ani vzdáleně soudit, nakolik se může jednat o hoax a nakolik může jít o reálnou hrozbu – z pohledu financí je tento slovník natolik šokující, že burzy v rozvinutých zemích už zase padají a zlato coby aktuálně nejbezpečnější uchovatel hodnoty opět po malém vydechnutí letí nahoru. Prostě typický obraz stresovaného trhu.

Ale to, co popisuji, není obraz jen profesionálních spekulantů. Nálada prudce klesá i mezi řadovými spotřebiteli, ukázala to nová statika. Důvěra v ekonomiku v březnu mezi spotřebiteli citelně poklesla. Strach mají lidé z kombinace války coby bezpečnostního rizika a prudce rostoucí inflace, která nejspíš v těchto chvílích již dosahuje dvanácti procent.

Možná překvapí, když řeknu, že důvěra domácností v ekonomiku propadla na nejslabší hodnoty od recese v letech 2012 – 2013, je tedy dokonce ještě níž než při vypuknutí pandemie a uvalení prvního lockdownu na počátku roku 2020. Tehdy lidem a podnikům vláda slibovala „pomoc“ a peníze. Samozřejmě tyto rozdané peníze místo toho, aby pomohly, se jen přetavily do inflace, logicky. Ale to tehdy domácnosti nedokázaly dohlédnout. A tak neklesaly minimálně po ekonomické stránce na duchu tak moc jako dneska, kdy i ten nejzatvrzelejší vzývatel státní pomoci musí vidět, že pomoc v podobě tisku peněz krom cenového růstu, který je aktuálně nejvyšší od vzniku ČR a sledování statistiky, nikam nevede. Proto je dnes nálada horší než před dvěma lety.

A s tím se pojí jeden termín, který v poslední době slýchám velmi často a který si již žádá komentář. Velmi často slyším otázku: „Bude měna?“

Pro ekonoma je velmi obtížné na takto položenou otázku odpovědět, protože ona vlastně ekonomicky nedává smysl. Výraz „měna“ znamená peníze, platidlo, prostředek směny. Tedy tato věta nedává sémanticky smysl. Lidé však dotaz kladou v jiném smyslu. Mají většinou na mysli, zda se připravuje „měnová reforma“. Spojení „měnová reforma“ pak označuje nějaký administrativní, státem vynucený krok, při němž je administrativním státním rozhodnutím nějak změněna hodnota platidla v dané zemi. Tedy kupříkladu je zrušena směnitelnost dané měny, nebo dojde ke konfiskaci vkladů, nebo dojde k úřední plošné a zásadní změně cen.

U nás synonymem takové měnové reformy je vzpomínka na Zápotockého ožebračující „reformu“ v roce 1953.

Jakkoliv představa nějaké podobné měnové reformy je aktuálně v evropských reáliích dosti fantasmagorická, nebere obavy tazatelů na lehkou váhu. Technicky vzato totiž musíme připustit, že definici měnové reformy do značné míry naplňuje i aktuální situace: Vysoká inflace rozhodně mění hodnotu platidla a současně tato inflace vznikla administrativním vynuceným krokem státu. Tato inflace nepřišla sama od sebe; je přímým důsledkem zadlužování států a tisku peněz během posledních 14 let, zejména pak během pandemických let. V tomto volnějším slova smyslu tedy měnovou reformu vlastně zažíváme.