Slaná šťáva ve Slaném

My starší a pokročilí dosud víme, jak to chutná, když se přiloží špička jazyka ke kontaktům ploché baterie, což se dělalo proto, aby se zkusilo, jestli ještě bude fungovat. Nebo prostě jen tak, z rozkoše a slasti. Chutnalo to jaksi slaně, jakoby po krvi, ta je taky slaná, stejně jako slzy a tělo vůbec, neboť je vlastně ze slané vody.

A protože na baterii, které se už snad ani nepoužívají, bylo napsáno Bateria Slaný, bylo dětské mysli jasné, že to má nějakou souvislost. Slaný je prostě městem trnoucího jazyka, slané chuti a nasolených baterií, které mají v logu trojúhelník s koněm, na nějž svítí žárovka. To logo začal používat zakladatel slánských elektrozávodů Jaroslav Pála, kterého čekal tragický osud, jaký sám nechtěně připravil jiným, protože se k němu dostal ten absurdní dopis, podle kterého si gestapo vybralo k pomstě za Heydricha blízké Lidice. Nějaký Milan psal Pálově zaměstnankyni Aničce, že „udělal, co musel udělat“, a že už se neuvidí. To v těch šílených dnech znělo šíleně, no a pan továrník to předal Němcům. Asi z hrůzy, strachu z provokace, možná i z touhy, ať už to skončí. Po válce dostal doživotí, zemřel v roce 1963 na Ilavě, slepý a hluchý. Podnik, který postavil na nohy, chrlil dál baterky různého druhu, k těm plochým jsme my zvrhlíci přikládali jazyk, jestli tam ještě je šťáva, nebo není. Ta šťáva byla samozřejmě slaná.

Jako ten slaný pramen, který měl tryskat pod vrchem, kolem něhož se kdysi procházel jistý Holot, jenž tu vodu okusil a hned to běžel povědět knížeti Nezamyslovi na Vyšehrad. A kníže Nezamysl tam okamžitě poslal dělníky solnáře, aby tam zřídili solivary, a vedle nich kázal město založit, i dáno jest městu jméno od toho vrchu Slanej Vrch. Tak to píše Václav Hájek z Libočan v Kronice české, který i ví, že se to stalo roku 750. Historka pak pokračuje dál, že se to nelíbilo Lučanům, tedy Žateckým, kteří záviděli Nezamyslovi, a tedy i Čechům, tu sůl, takže je přepadli a „hrnce rozbíjeli a pecí bořili, až jednoho času byli i studnici zametali“: čili zaházeli ten pramen. Slánští jim to zase pak oplatili, pobili je na nějaké Hůrce, a tak ještě několikrát dokola. Kde to Hájek vzal, těžko říct, dnes by se asi řeklo fake news, ale něco si vymyslet musel, jinak by se to tak nečetlo.

Pramen od té doby, pokud vím, vyschl, Slánská hora tam zůstala a lze na ni s jistým sebezapřením vylézt (330 metrů) a shlédnout z ní na město. To vystupuje ze slaných par bohaté historie a působí zvlášť v podvečer melancholicky a tesklivě, ba tak nějak opuštěně, i když jinak je to město na středočeské poměry docela pěkné, což neznamená, že by tam nebylo co opravovat a zlepšovat: třeba by člověka zajímal osud Okresního domu, té krásné předmodernistické stavby (1900–1902), samá věžička, která je prázdná a začíná chátrat, protože město asi neví, co s tím. Pak bych měl ještě drobnou výhradu k jedné restauraci na náměstí, ale to nebudu specifikovat.

Je to město, kam se dá přijet z Prahy (pokud nejste z Prahy, tak odjinud) velmi jednoduše autobusem z Veleslavína, za necelou hodinu vystoupit a v létě se jít vykoupat, neboť je tam na kraji města letní koupaliště (se sladkou vodou), přesně takové, jaké vyhovuje mně. Je trochu oprýskané, žádné zvláštní vymoženosti tam nejsou, voda studená, avšak čistá, toalety dřevěné a převlékárny se suky. Plavci spíše penzijního věku, několik maloměstských exhibicionistů, voyeurů a melancholických gigolů; samozřejmě žertuju.

Když se již nedá koupat, lze pořád vyjít na tu Slánskou horu a z ní pozorovat chvíli okolí. Město má několik dominant, především krásný gotický chrám, sice několikrát přestavovaný, ale kus vznešeného středověku to pořád je. Škoda že se zbourala vedle něj stojící Pražská brána, protože s ní by to bylo ještě pitoresknější, a jezdili by sem Asiaté a mysleli by si, že jsou třeba někde ve Francii. Je nutné napsat, že brána z 15. století se zbourala už v roce 1841, takže se za to nemůžou vinit ani komunisti, i když ti mají také jistě slané máslo na hlavě. Kostel je zasvěcen sv. Gothardovi a člověk se může trochu divit, kde se tady světec a patron zedníků vzal, jako by tady byl nějaký průsmyk, ale důvodem je, že kostel založili bratři benediktini z Ostrova u Davle, kteří sem přišli ve 12. století, a ti měli Gotharda v oblibě, neboť jim dělal opata v Niederalteichu, odkud pocházeli. Tehdy byl ovšem románský, pilíře a gotické oblouky jsou z doby lucemburské, kdy Slaný bylo privilegovaným městem království. Od Jana Lucemburského dostanou erb se lvem a od Karla místo, kde si můžou postavit radnici, která tam fungovala až do roku 1950. V roce 1960 seberou Slanému okres a přifaří ho ke Kladnu, což patriotičtěji založení Slaňáci berou jako potupu, neboť co je proti královskému městu Slaný nějaké ušmudlané Kladno: to nemyslím zas tak vážně, Kladno má taky něco do sebe.

Na náměstí, jež nese obligátně jméno Masarykovo, se nabízí návštěva vlastivědného muzea, sídlícího v budově bývalého piaristického gymnázia, což je na něm znát. Drží se v něm pedagogický duch, takže se vás ujme paní průvodkyně a s didaktickým zaujetím se pustí do dějepisného výkladu. Já měl to štěstí, že ve mně odhadla vážného zájemce, takže se mi věnovala se vší důkladností. Jistou chvíli jsem však začal mít obavu, že mě považuje za muzejního inspektora na vizitaci, takže jsem se zeptal, jestli je pravda, že Rudolf Slánský byl ze Slaného, načež na mě paní krátce pohlédla a řekla si nejspíš, že nebude házet perly blbcům.

Nutno však říct, že Slaný k obšírnému výkladu přímo vybízí, neboť je to město bohatou historií poznamenané. Podle předpovědí chiliastických mudrců měl Slaný patřit mezi těch pět měst království, která přečkají apokalypsu, k níž mělo dojít mezi 10. a 14. únorem 1420. Bohužel se v těch dnech jako obvykle v podobných případech nic zvláštního nestalo, takže lidé, kteří už očekávali Ježíšův advent, a přijeli kvůli tomu do těch pěti měst (Louny, Plzeň, Žatec, Klatovy, možná i Písek), šli buď domů, nebo si řekli, že si konec světa zařídí sami, takže bylo v příštích letech ve střední Evropě veselo. Ten důvod, proč to měla být právě tato města, je jednak vznešený, alchymistický: Slaný bylo město hvězdy, neboť hvězdy jsou spojeny se solí, Louny, to je samozřejmě luna, měsíc, Plzeň je z nějakého důvodu slunce, přitom by bylo logické pivo: ale taky ahistorické, protože Prazdroj-Urquell se začal čepovat až v roce 1842, a ještě Němci. A pak je tady druhý důvod, protože původně se konec světa měl přečkat na horách, jenomže v zimě to bylo nepraktické, tak se nějak teologicky zdůvodnilo, že by to mohlo být ve městech, která už měli kališníci v rukou, jako právě Slaný.

To by se mohlo stát mnohem slavnějším a slanějším než dosud. Zatím svůj potenciál poněkud zanedbává a Muzeum slánek ve Velvarské věži, byť jistě zajímavé (je jich tam opravdu hodně), to úplně nevytrhne. Každopádně bych zavedl povinný prodej slanečků a nasolených tresek, v restauracích pochopitelně soljanku, kterou by mohli bez potíží vařit četní ukrajinští novoobčané. Dále bych čestné občanství udělil spisovatelce Zdeně Salivarové a herečce Evě Salzmannové, případně i jejímu tatínkovi: ostatně ze Slaného byla Olga Scheinpflugová, která si podobně jako paní Salzmannová vzala dramatika a novináře, nemusím psát, jak se jmenují. Dále bych zavedl speciální den bez soli, aby si lidé té věci více vážili, takže bych založil letní festival, kde bych provozoval filmové a divadelní kusy s námětem soli. Pochopitelně by se začínalo werichovskou moralitou Sůl nad zlato. Dávno už bych uzavřel partnerství se Salcburkem čili Solnohradem a chtěl po něm dotace. Těch možností by bylo víc: a to ještě nevím, jak využít Karla Gotta ve Slaném. V těch sedmdesátých letech jsem jako chlapec měl za to, že ony koncerty se odehrávají samozřejmě v Lucerně a že „KAREL GOTT VE SLANÉM“ znamená něco jako v tom nejlepším, nablýskaném. Hodit se do slaného, to je jako hodit se do gala, jsem si myslel. A hle, on opravdu jezdil do Slaného… Ale vždy v gala. A s baterkami plnými šťávy.