Proč jsme v ulicích

Milion chvilek pro demokracii odehrál v Praze další kolo protestů, které přitom ještě nebylo letos poslední. Lidí nepřišlo tolik jako v listopadu na Letnou, přesto jich bylo okolo padesáti tisíc a to je v čase adventu dost, aby se člověk zeptal, co vlastně chtějí. Opakovaně se na to ptá i člověk, proti kterému se demonstruje, premiér Andrej Babiš. Svým postojem ironicky říká: Přece to všechno nemůže být kvůli mně! Každý se přece mohl „už dávno přidat a pracovat spolu s námi ve prospěch této země“, a místo toho se lidé stále znovu scházejí, aby žádali jeho demisi. Zároveň však odmítá diskutovat s organizátorem demonstrací Mikulášem Minářem a v tom se možná skrývá ten pravý důvod, proč na své otázky nedostal odpověď. Neústupnost si může dovolit, protože mu stále zůstává věrné třicetiprocentní jádro voličů, někdy ještě nafouknuté tím, jak se provádějí průzkumy.

Z odstupu je zřejmé, že nejde o osobní spor, který by měli účastníci či vůdci protestů s třináctým českým premiérem od roku 1990. Nepochybně jim vadí jeho několikrát potvrzený střet zájmů i samotný fakt, že se funkce ujal, když čelí trestnímu stíhání z podvodu. Ovšem tak velká návštěvnost opakovaných demonstrací předpokládá širší kontext. Pak jde o politický spor, jehož výsledek určí budoucnost země, ve které se odehrává.

Správná cesta pro českou společnost

Nelze popřít, že Česko stejně jako jiné země východní Evropy prochází po roce 1989 modernizací a že se k ní hlásili všichni dosavadní premiéři. Jedním z jejích podstatných rozměrů je fakt, že tato modernizace je importem ze Západu, a že je tedy ordinována shora, ať už prostřednictvím washingtonského konsenzu po roce 1990, ve spojitosti se vstupem do Evropské unie roku 2004, anebo od mezinárodních organizací typu MMF jako reakce na finanční krizi roku 2008. K modernizaci se dnes hlásí Andrej Babiš stejně jako Petr Fiala, například oba žádají, aby Česko zase patřilo k deseti nejvyspělejším zemím světa, jako to prý bylo v nedávné minulosti. Nutno připustit, že Babiš předchozí kroky modernizace odmítá, protože teprve on sám může dát věci do pořádku, to lze ovšem připsat na účet jeho mesiášského komplexu.

Existují v posledních dvou stoletích desítky příkladů z Evropy, Asie i Jižní Ameriky, že modernizace podle západní Evropy a severní Ameriky tradičně provokuje vznik diktatur. Jde o složitou operaci, především pokud jde o zavádění moderních technologií všeho druhu a zlepšování různých systémů veřejných služeb, a takovou úlohu může snáze splnit ten, kdo nemusí své záměry pořád vysvětlovat a může prostě všem nařídit, co je třeba. Posílit roli exekutivy se snažili také někteří tuzemští premiéři, jak svědčí jejich oblíbený výrok, že občan má sice právo volit, v období mezi volbami však musí v klidu pracovat a pokud možno dělat, co se mu řekne. Tento přístup ovšem snadno vyvolává konflikt. Jedním z jeho zdrojů může být fakt, že značná část občanů vidí v modernizaci nejen technologický, ale také společenský pokrok. Pod tím se v tuzemských poměrech rozumí kromě svobodných voleb bezprostřední účast na správě veřejných záležitostí třeba v obci, spolehlivý právní stát nebo nezávislá média. Jiným zase může modernizace vadit svým důrazem na liberalizaci ekonomiky a rušení bezpečných národních hranic, a proto se obracejí k tradičním, často náboženským hodnotám.

Není tajemství, že v Česku proti sobě stojí modernizace v pojetí Andreje Babiše, který se prezentuje jako manažer schopný zajistit technologický a vůbec ekonomický pokrok. Příznivci mu proto ochotně odpouštějí, pokud se chová arogantně k opozici a svým chováním zpochybňuje pravidla parlamentní demokracie i právního státu. Pro jeho odpůrce to je naopak důvod, proč se sejít na náměstí. Není to ovšem důvod jediný, protože levicově-populistické vlády technologický pokrok jenom slibují a po roce 2013 jen využívají výnosy předchozích vln modernizace.

Nesmiřitelní

Aktuální pozice na politické scéně se dají popsat tím způsobem, že se jedna strana deklaruje jako lídr modernizace, přitom však voličům prodává hlavně výhody statu quo, který se jí daří udržovat. Druhá strana naopak žádá pokračování skutečné modernizace a v první řadě dává důraz na její zapomenutý společenský rozměr. Není nutné dodávat, že takové postoje nejde smířit, že se jejich zastánci sotva mohou dorozumět. Mohly by se stát motivem politického boje či diskusí ve sněmovně, při nezájmu hlavních lídrů země o jakýkoli kontakt s opozicí se však konflikt realizuje na ulicích, případně na sociálních sítích.

Demonstrace Milionu chvilek pro demokracii má zatím jeden nezpochybnitelný přínos, který spočívá ve výzvě k diskusi. Zatím jediná odpověď z premiérova Facebooku ovšem zní: „Není moje chyba, že strany, které volíte, nedokážou uspět ve volbách.“ Ten, kdo uspěl, se s nimi bavit nemusí.

Další texty Petra Holuba si přečtěte ZDE