Štempl na smrt

Když před více než rokem zemřel britský chlapec Alfie Evans, pověst Británie utrpěla. Nevyléčitelně nemocný hoch se na pár dní stal nejsledovanějším batoletem světa. Rodiče se marně snažili o jeho převoz do Itálie, britské soudy a pak už i kordony policistů před nemocnicí v Liverpoolu jim v tom fyzicky zabránily. Lékaři z nemocnice Alder Hey tvrdili, že bez přístrojů bude dítě žít maximálně několik minut, kluk ale k jejich smůle ne a ne umřít. Nakonec to trvalo téměř týden.

Rodiče si uvědomovali, že chlapec s největší pravděpodobností zemře, chtěli jen právo na poslední pokus, nemocnici v Liverpoolu po zkušenostech nevěřili. Po státu nic nepožadovali, finanční prostředky si opatřili od dárců, leteckou ambulanci zajistili z Polska, synovi nechali udělit italské občanství, aby mohl být převezen do dětské nemocnice Bambino Gesù v Římě, která byla ochotná dítě přijmout. Podporu jim vyjádřil papež nebo italský předseda Evropského parlamentu Antonio Tajani, v případu se vůbec silně angažovaly dva národy s katolickou tradicí, Italové a Poláci.

Britský stát ale trval na tom, že Alfie musí zemřít v nemocnici v Liverpoolu, nesmí ho prohlédnout odborníci ze zahraničí, dokonce si ho rodiče nesmí vzít ani domů, protože by ho mohli unést. Ale mohou vůbec oba rodiče unést své dítě? Je únos, když se rozhodnou využít zdravotní péči v zahraničí poté, co jim doma sdělí, že se možnosti vyčerpaly? To bylo jádro sporu, ta nejdrásavější otázka – kam až stát, zaklínající se nejlepšími zájmy dítěte, pustit? A nehrozí, že se státní instituce – zdravotnictví a soudnictví – spolčí proti jednotlivci a vyjdou si vstříc v oklešťování jeho práv?

Tyto otázky a mnohé další se opět vynořily poté, co minulý týden v pátek britský soud rozhodl, že mentálně postižená žena musí podstoupit potrat ve 22. týdnu těhotenství, proti své vůli, navzdory odporu rodiny. Přestože jde o dva relativně odlišné případy, postup státu byl stejný. Žena se ocitla v péči Národní zdravotní služby (NHS), britského systému veřejného zdravotnictví. Právníci NHS podali podnět na soud, v němž žádali, aby jim bylo umožněno dítě potratit i proti vůli matky.

Kauzu dostala na stůl dlouholetá prominentní aktivistka v oblasti potratového aktivismu Nathalie Lievenová. Soudkyně Lievenová jako právnička v roce 2011 zastupovala britského poskytovatele potratů v tažení za umožnění domácích potratů. V letech 2015 až 2018 zastupovala Severoirskou komisi pro lidská práva, která žalovala severoirskou vládu s argumentem, že tamní legislativní úprava týkající se potratů porušuje lidská práva žen a dívek.

Lievenová přistoupila na tvrzení advokátky nemocnice Fiony Patersonové, která uvedla, že lékaři, kteří o ženu se „středně závažnou“ mentální zaostalostí a afektivní poruchou ve věku mezi 20 a 30 lety pečují, jsou přesvědčeni, že potrat je v jejím nejlepším zájmu. „Obecně řečeno se domnívají, že by těžce snášela porod a rekonvalescence po císařském řezu by pro ni byla náročná. Jsou toho názoru, že ze ztráty těhotenství se zotaví snadněji než ze ztráty dítěte, pokud by jí bylo odebráno,“ napsala Patersonová v odůvodnění žádosti.

Rodina mladé ženy pochází z Nigérie, její matka je povoláním porodní asistentka, o dítě se chce po porodu starat. Obě ženy jsou katoličky. Postižená žena jednoznačně vyjádřila záměr si dítě ponechat. Lievenová připouští, že nařídit někomu potrat proti jeho vůli je „nesmírný zásah ze strany státu“, nicméně se ztotožnila s argumentací nemocnice. V rozsudku na jednom místě píše, že žena vnímá své dítě jako panenku, na dalším místě ale tvrdí, že by případné odebrání dítěte ženu hluboce traumatizovalo, dokonce více než nucený potrat. „Musím jednat v jejím nejlepším zájmu, nikoli podle toho, co si o ukončení těhotenství myslí společnost.“

Soudkyně v rámci vlastní potratové pseudoetiky nevnímá dítě ve 22. týdnu těhotenství jako lidskou bytost, přestože se v dnešní době jedná o hranici, na níž se předčasně narozené děti zachraňují. Jde o dítě, které vnímá svět kolem sebe, cítí bolest a bylo by schopno žít bez pomoci několik hodin mimo tělo matky, s pomocí i přežít. Fakt, že v tomto stadiu až do 25. týdne lze v Británii provádět potraty i jen na přání matky, je sám o sobě perverzní. V jedné nemocnici se tak může potrácet a zároveň zachraňovat stejně staré dítě, mohou to dělat ti samí lékaři.

S rozsudkem soudkyně Lievenové ale barbarství postoupilo na nový, v západním světě dosud netušený stupeň, kam se zatím vyšplhalo jen nacistické Německo se svým eugenickým tažením nebo Čína s politikou jednoho dítěte. „Myslím, že by pro ni bylo větší trauma, kdyby jí dítě bylo odebráno. V té fázi by to už bylo skutečné dítě. (...) Těhotenství je pro ni sice skutečné, ale není to dítě mimo její tělo, kterého by se mohla dotknout.“

Právní zástupce rodiny podal odvolání a už v úterý večer soud v Londýně rozsudek opatrovatelského soudu zvrátil s tím, že odůvodnění zveřejní později, nyní je potřeba jednat rychle. Ze snad dobrého konce plynou dvě zásadní „ale“. Za prvé, soudkyně Lievenová není exces, je plně v souladu s doktrínou státního paternalismu, který je v Británii na postupu, odebíráním nožů a zátahy na internetové transfoby počínaje, rozhodováním o životě a smrti cizích lidí konče.

Za druhé, rozhodnutí vyvolalo poprask u „náboženské pravice“, mezi libertariány, u postižených nebo u lidí, kteří si prošli něčím podobným. Naopak nulový zájem projevili ti, kteří se nejvíce bijí za údajné právo těhotné ženy rozhodovat o „svém“ těle. V agendě lidskoprávních organizací mají soucit, solidarita, právo na život, ale i svoboda volby a tělesná integrita jen určité přípustné interpretace.