Sto let se Zuzanou Kočovou

KOMENTÁŘ

Sto let se Zuzanou Kočovou
Zuzana Kočová Foto: Jan Burian
2
Komentáře
Jan Burian
Sdílet:

Hlavní zprávy

Týdeník Echo

Koupit

Zprávy

Další zprávy

Weby provozuje SPM Media a.s.,
Křížová 2598/4D,
150 00 Praha 5,
IČ 14121816

Echo24.cz

Copyright 2024 © Echo Media, a.s. © ČTK. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.Provozovatelem serveru je Echo Media, a.s., se sídlem Křížová 2598/4d, 150 00 Praha 5, Česká republika • IČ: 02581574 zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze pod spisovou značkou B 19589.

„Nad Prahou začíná svítat a ti pitomí ptáci v petřínských zahradách dělají rámus, že člověk neví, jestli se má nad silou života rozbrečet, nebo štěstím rozesmát.“ Na tuhle větu z jednoho dopisu mé dávno zesnulé matky jsem si vzpomněl, když se nade mnou minulý týden na ostrově Bornholm slétaly stovky, možná tisíce ptáků. Střídavě obsypávali mohutné stromy a pak se zase nečekaně všichni v jednom okamžiku zvedali s ohromujícím šumem, jako kdyby si příroda potřebovala hluboce vydechnout. „Síla života“, jak se nikdy nebála pateticky napsat ta, která mě přivedla na svět. Její myšlenky se mi teď vracely víc než jindy, blížilo se výročí sta let od jejího narození. Možná by se toho věku měla šanci i dožít, kdyby žila zdravě, nepila, nekouřila, neponocovala, nestresovala se, nenechala se deptat všemožnými lidmi. Třeba mou babičkou, která jí už v jejích pěti letech nalévala alkohol, zamindrákovanými kolegy herci a herečkami, kteří jí znemožňovali dělat to, co uměla, různými funkcionáři a fízly nebo jen prostými členy rozličných uličních výborů...

 

Možná tu ještě mohla být, lidský věk se pořád prodlužuje. Ale ona tu už přes třicet let není a mně nezbývá než se vracet k jejím deníkům, knížkám divadelním hrám či dopisům, a pokračovat tak v rozhovorech, které jsme spolu mívali snad každou sobotu, když nebyla někde na zájezdě se svým divadlem s příznačným názvem Maringotka. Od mého raného dětství jsme sedávali v jejím pokoji, bavili se celé hodiny a přestávali, až když se k nám z kuchyně zpod dveří začal valit kouř z připáleného oběda. Zanechala mi po sobě dědictví – asi sto dvacet deníků. Psala si je odedávna. „Když píšu, je lehčeji,“ říká v jednom z nich. „Nemám čas na psaní. Jen když neuklidím byt. A když neuvařím.“

Já jsem ovšem nikdy neměl pocit, že bych v dětství hladověl nebo žil v nepořádku, a když si dneska své deníkové dědictví pročítám, bývám překvapen, jakou byla Zuzana Kočová, herečka a spisovatelka, inspirativní osobností přesahující svou dobu.

„Je to otřesné – může vůbec normální žena ve 46 letech toužit fyzicky mít ještě dítě? Co jsem to za člověka?“ zapsala si během hořkého podzimu roku 1968. „Rozumím, je to reakce na ten šílený, nenormální svět a stav, v němž všichni žijeme. Je asi docela přirozené, že si při tom neuvědomuju stáří. Asi umřu mladá. Ve vysokém věku, jak předpokládám. Protože si nebudu umět slušně včas uvědomit okolnosti a chovat se podle toho, tedy slušně.“

Většinu života uzavřena v našem malém českém socialistickém předpeklí myšlenkově jako by překračovala ostnatým drátem obtočené hranice: „Opravdu cítím jedinou záchranu před nevčasným a špatně ztechnizovaným, tedy zmechanizovaným světem: spojení vědy a umění při zachování jejich obou specifických charakterů. Proč nevčasným? Protože lidé, člověk, lidstvo nejsou dostatečně připraveni. A mechanizují se s sebou, současně se zvyšováním kvality strojů se jim připodobňují, místo aby rostli po svém.“

Oslavuji její sté výročí a nad Prahou zase začíná svítat. Ptáci před mým oknem sice nešílí tak jako na Bornholmu, ale také se pomalu začínají srocovat a zeleň stromů těžkne. Síla života.

Listuji si v denících. „Nevím, co bude,“ napsala. „Asi je někde něco, co určuje míru věcí. A to je. Ne nikde, ale všude, ve všem. Nebudu určitě nikdy starší než 120 let. Tedy, to je dáno. A když je něco dáno, má se s tím, může se s tím počítat.“

×

Podobné články