Streisandová, Jackson a měnící se normy

Herečka a zpěvačka Barbra Streisandová se ráda vyslovuje k politice a vůbec k veřejnému dění, nedá se ale říct, že by její dar pronikavého komentáře byl bůhvíjak velký, často je taky kvůli tomu terčem různých žertíků – vícekrát si na ní pochutnal třeba populární seriál South Park. V posledních dnech si zase parádně naběhla, v sobotu se omluvila za svoje dřívější výroky o aféře kolem zpěváka Michaela Jacksona a dokumentárního filmu Leaving Neverland, který přinesl obsáhlé výpovědi dvou mužů, jež měl umělec jako chlapce zneužívat.

V rozhovoru pro britský deník The Times Streisandová řekla, že obětem sice věří, nicméně pokračovala: „Jeho (Jacksonovy – pozn. aut.) sexuální potřeby byly jeho sexuální potřeby, kvůli tomu, jaké měl dětství, nebo kvůli tomu, co měl v DNA. (...) Můžete mluvit o zneužívání, ale ty děti, jak jsme je slyšeli říkat, byly nadšené, že u něj mohou být. Oba se oženili a oba mají děti, takže je to nezabilo.“

Člověku se může příčit ta momentální móda vynucování omluv na kdekom za kdeco, i tak ale musí připustit, že se Streisandová těmi slovy zrovna nevyznamenala. Předhazovat někomu, kdo zřejmě prodělal vážné trauma, poučku „co tě nezabije, to tě posílí“ je necitlivé a laciné bez ohledu na to, že vnímání odolnosti jako čehosi žádoucího soudobé veřejné debatě výrazně chybí – tady jde ale o sexuální násilí na dětech, což je trochu jiná liga než ty často bagatelní věci, které se na sociálních sítích vášnivě a často taky zbytečně řeší. Za slovy Streisandové je ale možné taky slyšet cosi, o čem umělkyně jistě mluvit nechtěla, ale za zmínku to stojí. Barbra Streisandová toho hodně pamatuje, zažila několikerou zásadní proměnu společenských poměrů. Upjatá padesátá léta a nástup rokenrolu, sexuální revoluci následující dekády, odbržděný hédonismus sedmdesátých let a tak dál... až k soudobému agresivnímu puritánství.

V době, kdy umělkyně dosahovala slávy, byla za pokrokovou mnohými považována představa, že nahlížet na sex s dětmi jako na zvrhlost a zločin je zpozdilé, že osvobozující revoluce by měla proběhnout i v téhle sféře. V Los Angeles třeba působila parta dívčích groupies kolem třinácti, které spolu závodily, kdo z nich uloví do postele víc rockových hvězd, a vydávaly tiskem vlastní časopis. Inu, časy se mění – zní to dost banálně, ale je to tak. A člověku s přibývajícím věkem může dělat problémy s těmi změnami držet krok, proč taky... A měnit se budou dál, což je možnost, s níž zarputilí hlasatelé nových mravů jako kdyby nepočítali – to už se tolik netýká Jacksonova případu, násilí na dětech, alespoň doufám, bude i nadále tabu. Pokrokové představy dneška se nicméně dramaticky liší od těch před čtyřiceti padesáti lety. Zaťatost a suverenita, s níž se dnes soudobými standardy poměřují skutky a názory lidí jiných ér, vychází z jaksi samozřejmého přesvědčení, že ty dnešní standardy vydrží, maximálně se budou rozvíjet dnes a jimi daným směrem. Už jenom zběžný pohled zpátky dokládá, že tuhle jistotu není moc o co opřít, že spolehnout se dá jenom na to, že věci budou jinak. A dost pravděpodobně i jinak, než dnes čekáme.