Trhák letošní sezóny ve znamení černého a rudého čtverce

Výstava Malevič, Rodčenko, Kandinskij a ruská avantgarda je trhák letošní sezony (nejen) na Hluboké. Sytě červené poutače s velkými černými konstruktivistickými písmeny se jmény hlavních hvězd výstavy vedou před zámek, kam se avantgarda a revoluce, kterou hlásala, hodí jako pancéřová pěst na dívčí oko.

Ale to je samozřejmě už dávno zahlazený rozpor: i nejavantgardnější avantgarda 20. století se všemi svými proklamacemi, výkřiky, radikálními gesty je už historií, kapitolou do památníku pro nostalgiky, obrázkem z výstavy. Je svým způsobem něčím podobným jako ta novogotická zámecká nádhera, jejíž tvůrci a aristokratičtí zadavatelé by se s autory těch „avantgardních obrazů“ neshodli vůbec na ničem, ba hleděli by na sebe z jedné strany jako na politováníhodné blázny, možná i jako na ďábly a šílence, z druhé jako na třídní elementy odsouzené k zániku, když ne přímo fyzickému, tak určitě sociálnímu.

Teď vlídně jedni doplňují druhé: konec umění a tradiční krásy vedle vzkypělého květu nostalgie, revoluce a vůle přehodnotit a obrátit naruby úplně všechno vedle touhy zastavit čas a vrátit se do snu, kde bylo všechno jen krásné.

Celý text Jiřího Peňáse si přečtete na ECHOPRIME nebo v tištěném Týdeníku ECHO. Objednat si jej můžete zde.