Česká společnost se lekla. Koronaviru a neschopného státu, míní Pithart

Je to příležitost pro sebereflexi, příležitost, která se jen tak nezopakuje, říká o koronavirovém jaru 2020 Petr Pithart, pro kterého je uvažování o společnosti vlastně celoživotním tématem. Dělal to jako mladý právník, jako středněvěký disident a jeden z mozků Charty 77 a Občanského fóra, jako předseda první polistopadové české vlády, jako politik i jako intelektuál a soukromá osoba.

V jakém stavu (politickém, mentálním, zdravotním) ten virus českou společnost zastihl? Vím, že to asi svádí k odpovědi, že špatné, nepřipravené, málo odolné… Ale je to tak při bližším (nebo zase vzdálenějším) pohledu doopravdy? Nezvládá to nakonec tak nějak „po svém“ – jako vždycky? Tedy žádná velká sláva, ale jde to… přežijeme to.

Řekl bych, že česká společnost se v první fázi především lekla. Dnes, když se objevují první náznaky příznivějšího vývoje, tak už to chce mít rychle za sebou. Ale nejdřív se lekla. A lekla se dvou věcí: zaprvé té nemoci, o které nic nevěděla a která ji samozřejmě vyděsila. A pak se lekla svého neschopného státu, který v první fázi bezmocně mával rukama, používal silná slova, ale nebyl schopen dělat to, co je nejdůležitější, tedy chránit ty nejslabší.

Myslíte opravdu, že stát selhal?

Dobrý stát poznáme podle toho, že se dokáže postarat o ty nejohroženější. A to jsou zaprvé zdravotníci v nejširším slova smyslu a pak staří a slabí, domovy důchodců, eldéenky a tak podobně. A my jsme viděli, že to stát nezvládá, neumí, neví, co má dělat. Tak se občanská společnost lekla – a dalo by se říct: povstala. A uvědomila se, že to musí vzít do svých rukou. A řekla si: My se budeme muset obejít bez státu. Tak se toho lidé sami chopili, zatímco představitelé státu čekali, až se snese čínská záchrana z nebe. To byla silná chvíle české společnosti a slabá chvíle českého státu. Lidé se rozhodli, že si pomůžou sami. To se myslím nedá shazovat. To je svým způsobem veliké. To byl národ sobě. Je to ovšem špatná zpráva pro stát, dobrá pro občanskou společnost.

Stát na vlastních nohou a umět si pomoct sám přece není nikdy špatné. A my jsme si opět svou rouškovou akcí dokázali, že jsme talentovaní improvizátoři. V tom se Češi na sebe mohou spolehnout...

Souhlasím, ta naše schopnost improvizace opravdu není prázdné chlubení. Jistě, nejenom my jsme Daliboři, které naučila nouze housti, ale my jsme v tom opravdu hodně dobří. V tom, jak si poradit, když není po ruce, co zrovna potřebujeme, anebo když se všechno podělá. Jsem pevně přesvědčen, že když jsou Češi ponecháni sami sobě, tak toho dokážou hodně. Jen jim do toho nesmí nikdo shora strkat pracky a kazit jim to. A on jim to často někdo kazí – ale s jejich pomocí! A hlavně si to kazí tím, že se nezajímají o politiku, pravidla jsou jim šumafuk, často ani nevědí, podle jakých pravidel se hraje. Čech má přístup k pravidlům, že hledí na to, jak by se dala obejít. To máme hluboko zažrané v sobě.

Celý rozhovor s Petrem Pithartem si můžete přečíst na EchoPrime zde. A nebo v tištěném Týdeníku Echo.