Václav Klaus: Teze, které by měli znát všichni reformátoři

Ohlédnutí se ještě více zpět – č. 3 (začátek 90. let)

Toto připomenutí si doby o další desetiletí zpět začíná mými poznámkami z přednášky mého dlouholetého blízkého přítele Jacoba Frenkela, tehdy hlavního ekonoma Mezinárodního měnového fondu, později guvernéra izraelské centrální banky (abych jmenoval aspoň jeho nejvýznamnější a nejznámější funkce). Potkali jsme se při mé první účasti (z celkového počtu 17) na Světovém ekonomickém fóru v Davosu v lednu 1990. Jeho přednáška (3. dubna 1990) byla asi v Praze, ale já to tam nemám zapsáno. Nevím proč [Jeden můj tehdejší kolega říká, že jsem tu přednášku organizoval já a že se konala na Ministerstvu financí. Já to, ale opravdu nevím]. V každém případě vím, že své vystoupení uvedl slovy, že jsou to pouhé „remarks“, nikoli „a speech“. Mluvil o postkomunistické transformaci.

Kánonicky zformuloval řadu zásadních tezí, které jsem si navždy zapamatoval a které by měli znát všichni reformátoři (ale i ti, kteří reformy kritizují):

- je třeba se vyvarovat vytvoření nerealistických očekávání;

- nezačínejte radikální reformy bez odstranění dotací a subvencí, vzniklých v předcházející éře;

- v revoluční situaci systémové změny musí být politik připraven nést nemalé politické náklady;

- postupujete-li pomalu, opozice se stává silnější a vy začínáte být unaven;

- veřejnosti je třeba předem a maximálně srozumitelným způsobem oznamovat všechny zásadní reformní kroky;

- špatná ekonomie je špatnou politikou;

- makroekonomická situace musí být pod kontrolou. Je třeba se vyvarovat vysoké inflace, nemluvě o hyperinflaci;

- fixní měnový kurs je nepostradatelnou kotvou ekonomiky v situaci, kdy se všechno další rychle mění;

- chcete-li stabilizovat státní rozpočet, nekácejte stromy a nesbírejte listí, ale vykopávejte kořeny těchto stromů, atd., atd.

Nikdo našemu postkomunistickému problému nerozuměl tak, jako on. (Za několik let poté mne pozval, abych ve Vídni, na setkání prestižní organizace Group of Thirty, přednesl „Desatero ekonomické transformace“. Byla to pro mne jedna z největších šancí v zahraničí vysvětlit náš koncept ekonomické transformace. Desatero bylo přeloženo do mnoha jazyků.)

Na počátku 90. let jsem pozorně sledoval Margaret Thatcherovou a opakovaně se s ní mohl setkávat. Už tehdy prorocky říkala, že „nerespektování národní identity představuje zárodek nacionálních konfliktů 21. století“. Byla to slova prorocká, rychle se k jejich uskutečnění blížíme. Britská kancléřka se také hrozila myšlenek na vytváření „New European Man“, nového evropského člověka. To lidem mé generace připomínalo sny o vytvoření „nového komunistického člověka“, na což se pamatuji z konce 50. a začátku 60. let (pak už se na to rychle začínalo zapomínat).

I v roce 1990 jsem si četl Hayeka a jeho čtyři desetiletí starý text „The Intellectuals and Socialism“ (původně z roku 1948), který poukazuje na neblahou roli intelektuálů při vytváření socialistických režimů všeho druhu. Uvedu z tohoto slavného textu alespoň jednou větu: „jakmile je dosaženo svobody, je považována za danost a přestává být dostatečně oceňována“. Tehdy jsem si k tomu připsal citát George Orwella, který s oblibou opakovala Margaret Thatcherová: „Musíte být intelektuálem, abyste uvěřili takové hlouposti. Žádný normální člověk by takovému nesmyslu nevěřil“. Byla političkou, nikoli teoretičkou, proto k tomu přidávala další nesmírně důležitou myšlenku: „Ať jsou myšlenky intelektuálů sebelepší, nepovedou k ničemu bez politiků, kteří mají odvahu tyto myšlenky probojovávat“. Ona se touto poučkou vždy řídila.

Ve Frankfurter Allgemeine Zeitung (FAZ) psal Johannes Gross, že je Václav Havel jako prezident katastrofou. „Hrál vždy pro lóže a na diváky v parteru zapomínal. Všechno, co činil, bylo spektakulární a čekající na potlesk“. To jsme někteří cítili od samého počátku, ale nikdo u nás nic takového nechtěl slyšet.

V té době se už začínal rodit agresivní environmentalismus, který vystřídal ekologické „čistění studánek“. Argumentačně nám tehdy nesmírně pomáhal Julian Simon, který celá desetiletí bojoval s Římským klubem a s jeho „Limity růstu“, jehož výchozí teze považoval za prototyp dávno odmítnutého – jak teoreticky, tak faktickým vývojem lidstva – malthusiánského způsobu myšlení. Simon, předčasně zemřelý, zcela revolučně – protože opačně než Malthus – říkal: „lidé zdroje nenacházejí, lidé je vytvářejí“. Proto žádné limity růstu neexistují. To by měli pochopit všichni naši zelení.