Výpisky Václava Klause: Doktrína klimatické změny je politikou tvářící se jako věda

Rok stěhování národů – výpisky č. 26 (rok 2015)

Znovu se setkávám s tím, že rok, kdy jsme mnozí žili merkelovskou invazí migrantů do Evropy a jejím „wir schaffen das“, není ve výpiscích zahlcen těmito tématy. Existuje evidentní časové zpoždění. Potřebovali jsme navíc tehdy spíše jednoduché, utilitární věty, nic hlubokého nebylo třeba, abychom tento tragický omyl Evropy, vlastně evropských elit, mohli přesvědčivě odmítat.

Udělali jsme spoustu rozhovorů, článků, projevů a hlavně velmi rychle vznikla kniha „Stěhování národů“ (Olympia, Praha, 2015), napsaná s Jiřím Weiglem (a jejich osm vydání v různých evropských zemích včetně Ruska, které ale asi do Evropy v širším smyslu také patří). V témže roce byla publikována i má druhá „cestovní“ kniha „Zápisky a postřehy z cest“ (Grada Publishing, Praha, 2015), která zachycovala poslední cesty mého prezidentského období i začátek éry IVK.

V IVK jsme vydali úžasnou knihu Tomáše Břicháčka „Unie blízká i vzdálená“ (IVK, publikace č. 11) o podstatě Evropské unie z pohledu právníka. Za zmínku stojí např. jeho postřeh, že v EU se stát „ze suveréna stává menšinovým vlastníkem“ (str. 29). Těm, kteří stále ještě nemají pocit, že EU dnes a denně zasahuje do jejich životů, by se mělo předčítat následující větu: „Unijní regulace působí z velké části zprostředkovaně skrze vnitrostátní prameny práva.“ (str. 27). To si mnozí neuvědomují.

Tomáš Břicháček ví, že euro a Schengen „zvyšují“ pohodlí, ale za příliš vysokou cenu. „Schengen je důvodem i záminkou pro posun klíčových pravomocí oblasti vnitra a justice z úrovně členských států do bruselského centra.“ (str. 59). Čili není to jen přejetí hranic bez zastavení se.

Známý italsko-americký ekonom (z University of Chicago) Luigi Zingales v časopise Journal of Finance ve svém „prezidentském proslovu“ trefně říká, že by „akademici neměli považovat jakoukoli kritiku vůči sobě samým za výraz ignorantského populismu“. Označování jakékoli kritiky za populismus považuji za jedno z největších zel dnešní doby.

Již v roce 2015 jsem v březnu v anglickém měsíčníku Standpoint našel úvahu, že oproti éře osvícení teď vstupujeme do éry „of endarkenment“ (slovo temno by asi bylo příliš silné, možná nastává éra tmářství). Osvícení dávalo „rozum před předsudky“, teď je tomu často opačně. V roce 2020 to už cítí mnozí, v roce 2015 to byl raný výrok. V kalifornském Claremont Review of Books jsem našel větu, že „Velká Británie je dnes asi tak výrazná či osobitá (distinctive) jako letištní odbavovací hala“, což je sice z USA příkrý soud, ale za své přijímání všech dnešních pokrokářských „ismů“ si toto hodnocení Británie zaslouží.

Ředitel Kennenova institutu ve Woodrow Wilson International Center Matthew Rojanski říká, že „ruský postoj je v mezinárodní politice v podstatě reaktivní vzhledem k pociťovaným hrozbám vůči ruským zájmům, nikoli imperialistický či expanzionistický“ (The International Economy, č. 1, 2015, str. 16). Kdyby toto řekl nějaký český politik či komentátor, okamžitě by byl označen za ruského agenta. Ve stejném časopise říká Bernard Connolly, že „Putinovo jednání bylo vyvoláno Západem“ (str. 23). V dalším čísle tohoto washingtonského časopisu Connolly dokonce říká „There is no such thing as Europe“.

Můj dobrý přítel, německý ekonom H. W. Sinn, v článku „Europe’s Keynesian Dream“ kritizoval „obří distorze relativních cen v Evropě“ vzhledem ke špatnému fungování trhu a zejména díky špatnému měnovému kursu (který je nejvýznamnější „relativní cenou“). Odvážil se dokonce odhadnout, že „by Německo muselo dosáhnout inflaci ve výši 62 %, aby vyrovnalo cenové poměry (disproporce) v eurozóně“ (str. 39, tamtéž). Pozoruhodný je i jeho výrok, že Řecko dostalo za posledních pět let prostřednictvím tzv. „target credits“ (úvěrů Evropské centrální banky – k jejichž pochopení prof. Sinn přispěl asi nejvíce ze všech – pozn. VK) 267 miliard euro, což je podle prof. Sinna dvaceti devíti násobek objemu Marshallova planu, který Německo dostalo od USA po druhé světové válce.

B. Maley (Quadrant, květen 2015) polemizuje se stále více se prosazující kulturou zahalených tváří. „Obličej je branou k naší identitě. Myšlenka lidské společnosti bez tváří je nepředstavitelná… Maškarní ples je kombinací klamu a zvědavosti.“ Tolerování toho, že „člověk schovaný za maskou sděluje, že není dostupný (dostupná) jako normální veřejná entita“ je podle něho naprosto nepřijatelné. Budu si muset tento „Guest Column“ v Quadrantu přečíst ještě jednou. V éře roušek je znovu a jinak aktuální.

Tehdejší šéf EU Juncker řekl v květnu 2015 studentům v Belgii (na universitě v Antverpách), že „eurozóna je oblastí solidarity a prosperity“, což bylo úsměvné už tehdy, ale dnes se nad tím nedá mávnout rukou. Andrew Stuttaford v Quadrantu (červenec 2015) říká, že „zafixovat měnový kurs je politickým pokusem popřít ekonomickou realitu“ (str. 39) a – zcela v mém duchu – dodává, že „pro Německo byla výměna německé marky za euro faktickým ekvivalentem devalvace“ (str. 40). Německo to dodnes slyšet nechce.

Ve stejném čísle Quadrantu říká Sean Haylock, že „doktrína klimatické změny je politikou tvářící se jako věda“ (str. 74). I to bychom měli vytesat do kamene.

Mark Leonard (kterého pro jeho názory často necituji) napsal v New Statesman, červenec 2015, že „média zdůrazňují špatné zprávy a ignorují pozitivní dlouhodobé trendy“. To je pěkný výrok, normálně se říká, že ignorují „dobré zprávy“. Ignorování trendů a tendencí je však větším zkreslováním reality.

John O’Sullivan (v letním dvojčísle Quadrantu) říká, že „protikladem k většinové vládě nejsou menšinová práva, ale menšinová vláda“ (str. 68). To není hříčka slov. Rozebírá velmi nesouhlasně „právnický imperialismus“ a dokonce říká, že „lidská práva se stala důvodem (a výmluvou) pro vznik právnické oligarchie“. Tyto úvahy byly součástí jeho článku k 800. výročí vydání slavného dokumentu Magna Charta.

Naši politici (a novináři a zejména různí aktivisté) zapomínají, že „selhání státu je strukturální problém, který se nedá vyřešit výběrem více kompetentních politiků nebo zvolením jiné politické strany“ (říká T. G. Carpenter). Mám strach, že pochopení této teze u nás naprosto chybí, proto permanentní boj se jmény.