Kunderova žena promluvila: Emigrace je nejhorší blbost, kterou může člověk udělat

Kunderova žena promluvila: Emigrace je nejhorší blbost, kterou může člověk udělatAKTUALIZOVÁNO
Milan Kundera na snímku z roku 1980 Foto:

Foto: Elisa Cabot [CC BY-SA 2.0 (https://creativecommons.org/licenses/by-sa/2.0)]

Svět

Věra Kunderová o EMIGRACI

Echo24

Jsem Češka, ale vrátit se už nemůžeme, říká Věra Kunderová. Manželka světově proslulého spisovatele Milana Kundery se v rozsáhlém rozhovoru pro literární měsíčník Host rozhovořila o vztahu k Česku a pocitech emigranta.

Po Česku se jí dle vlastních slov moc stýská. „Emigrace je těžká věc. Je to nejhorší blbost, kterou může člověk v životě udělat. A v Paříži se už nedá normálně žít. Jednak kvůli turistům, kteří zničí všechno, ale zhoršují se i služby, veřejná doprava, bezpečnost, všude je špína, nedá se dýchat kvůli smogu. A k tomu neustálé stávky, demonstrace, žluté vesty. Všechno se rozpadá a nic už pořádně nefunguje,“ popisuje Věra Kunderová s tím, že se nikam už přestěhovat nemohou.

Nejsem Francouzka, jsem Češka

Dokáže si představit, že by Československo nikdy neopustili. Její muž by možná nenapsal některé své knihy, ale podle ní by se nic zásadního nestalo. Odchod promýšleli dlouho, rozhodnutí přišlo po srpnových událostech roku 1968. „To přišlo později, v roce 1969, kdy mne vyhodili z práce. V jedné ruce jsem držela Krokodýla, což byla významná televizní cena, a ve druhé ruce papír s výpovědí. Milana vyhodili z FAMU o rok později,“ popsala někdejší televizní hlasatelka. „A pak vyšly v Nouvel Observateur kapitoly z Knihy smíchu a zapomnění a Milana zbavili občanství. To mu mimochodem už nikdy nevrátili. Já mám francouzské občanství, ale nejsem Francouzka. Jsem Češka,“ prohlásila v rozhovoru, který vedla s literárním kritikem Miroslavem Balaštíkem.

Ve Francii pak pár nejvíce zarazila rozrůzněnost tamější společnosti a řada drobných společenských pravidel. „Jdu třeba po ulici s velmi významnou levicovou intelektuálkou a potkáme našeho pošťáka a já mu říkám „salut“, česky „ahoj“, a ta levičačka se zatvářila, jako by spolkla žábu, a kousek dál povídá: „No Věro, zbláznila ses? Ty ve svém postavení přece nemůžeš říkat ‚ahoj‘ pošťákovi.“ S Čechoslováky v exilu se příliš nesetkávali. „Oni nechtěli nás a my jsme nechtěli je. Všichni byli příliš negativní a jen nadávali na komunisty,“ vzpomínala Kunderová.

Při prvním návratu do Československa v roce 1990 cítila odcizení. „Byla to zvláštní směsice dojetí, ale současně mě všechno nějak rozčilovalo. Šla jsem po Praze, poznávala místa, která jsem měla ráda, ale něco bylo jinak. A špatně. Víš, co bylo asi nejhorší? Co jsem si říkala, že tam už nejsem doma? Když jsem šla z Olšan od tátova hrobu přes celou Prahu do hotelu Hoffmeister a všude jsem slyšela angličtinu. Všude v centru byly dvojjazyčné nápisy. To nebylo možný ani při ruský okupaci, že by byly nápisy v ruštině,“ uvedla. Druhým takovým silným zážitkem byl bezdomovec v Nerudově ulici. Podle Kunderové to byl ve Francii jev normální, ne však v dřívějším Československu.

Text v Respektu nás zdravotně zničil

Návrat do Česka v prvních chvílích vyloučený nebyl. „Ještě když jsme poprvé v pětasedmdesátým přijížděli do Rennes ulicí, která se příznačně jmenovala Brněnská, tak jsme si říkali, že se vrátíme. Pro mě je hrůza, když si uvědomím, že umřu v Paříži,“ svěřila se Věra Kunderová. Návrat podle ní už však možný není „Emigrant, v té první generaci, je někdo, kdo visí ve vzduchu. Skutečný domov ztratil a v nové zemi nikdy doma nebude.“

Důvodů vyjmenovala více. „Kvůli novinářům třeba. Tady jsme už měli vybudované takové ochranné pásmo kolem sebe, aby se k nám nedostali, ale to by tam nešlo. A taky praktické důvody, protože jsme tady měli své věci, byt v Paříži a v Touquetu. A potom kvůli disidentům, kteří se dostali k moci a kteří nás nenáviděli. Z toho jsme měli obavy,“ řekla Kunderová.

Zkritizovala také kauzu týdeníku Respekt. Ten v roce 2008 a spisovateli napsal, že v mládí údajně udal letce a ilegálního kurýra Miroslava Dvořáčka. „A když vyšla ta odpornost o Milanovi v Respektu, už to vůbec nešlo. Tehdy jsem si poprvé uvědomila nemožnost návratu. A nenávist vůči němu zůstávala i po Listopadu a všechno vyvrcholilo tím odporným textem v Respektu, který nás zničil zdravotně. A nikdo se mu dosud neomluvil!“ říká Věra Kunderová v rozsáhlém rozhovoru pro Host.

Čtěte také: Havel, Kundera i běžný život na špionských snímcích StB. Podívejte se

V Týdeníku Echo a na EchoPrime se dozvíte více, získáte je zde.