Všechny spočítat... a zdanit. Jak využít a zneužít sčítání lidu

Po deseti letech znovu začalo sčítání lidí, domů a bytů. S ním dorazily staré i nové problémy. Mezi ty nové patří zejména fakt, že Český statistický úřad se rozhodl umožnit lidem sečíst se on-line, což systém nevydržel a okamžitě zkolaboval. To vedlo k vlně vtipů a pobouření nad neschopností státu. Pak bylo možné zaznamenat jakýsi principiální odpor proti sčítání.

K bojkotu například vyzvala strana Svobodných. Ale i lidé, kteří nejsou zarputilí libertariáni, si na sítích stěžovali, proč musejí vyplňovat informace, které o nich stát snad dávno má, či se podivují nad tím, proč stát potřebuje znát výměru jejich bytu. Tento druh odporu proti sčítání je mnohem hlubší.

Sčítání lidí a majetku bylo vždy hlavně projevem snahy státu mít přehled o obyvatelstvu, a to především za dvojím účelem. Aby věděl, kolik může vybrat daní, a aby měl představu, jak velkou může postavit armádu. Nejstarším doloženým sčítáním je to v babylonské říši zhruba v roce 3800 př. Kr. Stát tehdy chtěl znát počet dobytka a množství másla, medu, vlny, mléka a zeleniny. Nejstarší sčítání, jehož výsledky známe, je z roku 2 a proběhlo na rozkaz čínské dynastie Chan. Čínští vládcové zjistili, že v jejich říši žije 57,7 milionu lidí v 12,4 milionu domácností. V tehdy největším městě říše Čcheng-tu žilo 282 tisíc lidí.

Nejznámějšími sčítači na Západě však jsou nejspíš staří Římané. Ti měli přímo dvojici státních úředníků, jejichž úkolem bylo udržovat přehled nad počtem a majetkem obyvatelstva. Tito úředníci, cenzoři (od latinského censere čili odhadovat), měli za úkol jednou za pět let sečíst všechny římské občany a jejich majetek. Vzhledem k tom, že od výše majetku se odvíjela i příslušnost k senátorskému, jezdeckému a dalším stavům, byl římský census důležitou událostí. Také se ukazuje propojenost mezi sčítáním lidu a armádou. Stav jezdců byl tak označován, protože šlo o nejbohatší občany, kteří si mohli dovolit sloužit v kavalerii. S profesionalizací římské armády tato jejich povinnost odpadla, ale status jim zůstal. Cenzoři byli také zodpovědní za udržování veřejné morálky, z čehož pak vzniklo označení pro cenzuru.

Celý text si můžete přečíst již nyní na EchoPrime. Nebo v tištěném vydání Týdeníku Echo. Předplatit si jej můžete zde.