KOMENTÁŘ
2
POŽÁR
Škody za 50 milionů korun zůstaly podle předběžných odhadů po nočním požáru v areálu chemičky Orlen Unipetrol v Litvínově na Mostecku. Na místo vyjíždělo devět ...
08:50
07:37
06:46
00:01
00:01
23. 11.
23. 11.
23. 11.
23. 11.
23. 11.
Nepokoje, které nyní zmítají Amerikou, jsou tím druhem události, o kterém toho víme příliš mnoho. Ale vůbec nám to nepomáhá dospět k závěru o tom, co se opravdu děje, kdo je hlavním aktérem, kdo viníkem. Médii a sociálními sítěmi proudí informací kvantum. Problém není, že jsou nepravdivé, ale naopak, že je to všechno nebo skoro všechno pravda. Mohou se vyskytnout lži, neopravené omyly, zmanipulovaná nebo manipulativně vykládaná videa. Ale většina informací je pravdivá v tom smyslu, že nějaký takový případ, o kterém se dozvídáte, se udál. Jen nevíte, jak je typický, co mu předcházelo a co následovalo.
Ale v zásadě je pravda, že lidé nenásilně demonstrovali. Je pravda, že záhy začalo rabování. Je pravda, že někde policisté vyklidili pole. Je pravda, že někde policisté útočili zcela vědomě na novináře. Je pravda, že na novináře útočili i protestující/rabující.
V tom byla zlomem sobotní zteč na centrálu CNN v Atlantě. Zmatené překvapení, s jakým někteří novináři a liberální diváctvo na tento atak reagovali, potvrzuje, že na jejich „čtení“ situace se nelze spoléhat. Vždyť do této doby bylo jejich tématem, že útoky prezidenta Trumpa na novináře a jejich „fake news“ mohou vystavit novináře nebezpečí, a tito útočníci se nezdáli být inspirováni Trumpem.
Je pravda, zřejmá z bezpočtu záběrů, že na mnoha místech tvořili výraznou část účastníků pokojných i násilných protestů běloši. Je pravda, že někteří byli v rozdmýchávání násilí a nihilistického ničení agilnější než Afroameričané, kteří se, když už, pragmatičtěji soustředili na opatřování zboží. Ale nelze s jistotou tvrdit, že ti běloši jsou „Antifa“. Je pravda, že Antifa existuje, byť je to volná a nepříliš početná organizace – ovšem ke stržení davu často stačí hrstka zapálených lidí. Je pravda, že stejně tak se mohou někteří provokatéři rekrutovat z řad pravicových extremistů, kteří chtějí maximalizovat napětí pro své cíle, vlastně paralelní k radikální levici. To ze záběrů nevyčteme, doby, kdy platilo, že když má někdo nabarvené vlasy a náušnici v uchu, nemůže být pravičák, jsou pryč.
Mohou za tím být – ano, muselo to přijít – Rusové. To naznačila bývalá Obamova poradkyně pro národní bezpečnost Susan Riceová na CNN a moderátor Wolf Blitzer se jí nezeptal, co o tom přesně ví. Stejně tak za tím mohou být Číňané. Proč ne?
Jednu každou zprávu, každé video, které vidíte, lze kontrovat jiným, jehož vyznění je zcela opačné nebo mimoběžné. Ukažte mi video, kde černí majitelé obchodu doufají, že jim policisté jdou pomoci chránit jejich obchod před rabováním, a místo toho dostanou pouta. Otřesné. Já vám zase ukážu progresivní bělochy, kteří ukazují demonstrantům solidární zdvižený palec, a odpovědí je jim kámen v okně. Tomu se může nesmát jen člověk se srdcem z kamene.
Jedním z nejsdílenějších videí se stalo toto. Jsou na něm dvě bílé dívky, které jdou po ulici a systematicky sprejují BLM (Black Lives Matter) na domy. Černoška, místní, se je snaží přesvědčit, že tohle tu nechtějí. Ale kdo ona je, aby věděla lépe než bělošské aktivistky, jak bojovat za práva černochů? Je tohle ta nejpříznačnější story nepokojů? Kdo ví?
Podobně jako koronavirová pandemie, otrávený plod globalizace, mělo být nastolení pořádku velkou chvílí Donalda Trumpa. Ale kde je prezident?
Při vší své omšelosti je v současné situaci přiléhavé připomenout, že Trumpa koneckonců v letech před volbami Američané nejvíce znali jako protagonistu televizní reality show. Tam hrál fake bosse, který seděl ve fake ředitelské kanceláři a vydával příkazy fake podnikatelům (proslul tam větou „Máte padáka“; bývalí i současní spolupracovníci dosvědčují, že ve skutečnosti podřízené z očí do očí vyhazuje nerad). Je třeba říci, že Trump záhy odsoudil vraždu George Floyda. K demonstracím se vyjádřil vcelku konvenčně v sobotu při startu rakety SpaceX. Pak, když se nepokoje šířily, se ale vypařil. V neděli v deset večer, když zuřilo v ulicích největší násilí, vypadal jeho twitterový profil tak, že z prvních čtyř tweetů byly dva jeho vlastní retweety několik hodin starých vlastních statusů. Jeden z nich bylo oznámení, že nechá Antifu prohlásit za teroristickou organizaci. To podle současných zákonů není možné, ty umožňují přiřknout toto označení jen skupinám se základnou v zahraničí. Nejnovější status zněl „FAKE NEWS!“. Později v noci tweetoval další trvalku – o tom, jak dobře si vede v nějakém průzkumu. Kdyby v tu chvíli někdo řekl, že prezident zmizel a jeho bezradní podřízení udržují na Twitteru iluzi jeho existence, nebylo by proč tomu nevěřit.
Na veřejnosti se pak ukázal v pondělí. Poté, co policie bez varování vyklidila pokojné demonstranty z parku u Bílého domu, Trump vyklizeným koridorem přešel k protějšímu kostelu sv. Jana, v jehož sklepě předchozí noci krátce hořelo. Zde před fotoaparáty chvíli mával Biblí. Na tuto procházku se samozřejmě snesla vlna kritiky. A tak ji jeho nejvěrnější fanoušci na sítích prezentovali v duchu „Není to ta nejodvážnější věc, jakou kdy americký prezident v dějinách učinil?“. Stal se z ní test loajality.
V dalším veřejném vystoupení, telekonferenci s guvernéry států, už Trump nasadil naplno tvrdou rétoriku. Guvernéři jsou „slabí“, vytkl jim, musí situaci „dominovat“, musí „zavírat lidi“. Dojem reality show je setrvalý.
Nevíme, jak budou podzimní prezidentské volby vypadat. Možná že Trumpovo prezidentování skončí v plamenech, jak bylo předpovídáno (protože v éře internetu toho bylo napsáno tolik, že cokoli, co se stane, bylo někde někým předpověděno). Ale jen od začátku letošního roku si nejprve všichni mysleli, že tón podzimních voleb bude udávat vysoká prosperita a zaměstnanost, pak pandemie a teď rasové bouře. Život se dnes mele rychle. Ale pokud se současná konflagrace nakonec nějak obrátí v Trumpův prospěch, příčinou bude to, jak se celá rasová problematika v posledních desetiletích v USA vyvinula.
Základy dnešní konstelace můžeme vidět v zákoně o občanských právech, který byl schválen v roce 1964 a měl zabezpečit skutečnou rovnost Afroameričanů v politické a později v dalších sférách života. Základní problém tohoto zákona schváleného s velkými nadějemi byl, řečeno maximálně heslovitě, že běloši si představovali, že je nastolována rovnost příležitostí, kdežto černoši, že rovnost výsledků. Anebo to můžete vyjádřit tak, že netrpělivost roste tím víc, čím je dlouho nedosažitelný cíl najednou na dosah. Fakt je, že napětí rostlo i, anebo právě, po schválení zákona. V roce 1965 propukly nepokoje ve čtvrti Watts v Los Angeles, při kterých zahynulo 34 lidí. V roce 1968 byl zavražděn Martin Luther King a následně opět propukly nepokoje, nejdivočejší ve Washingtonu. A mezi těmi roky proběhla řada dalších, nejen rasových. Mnoho lidí, zejména mladých, studentů narovnání postavení černochů podporovalo. Angažovali se léta v kampaních proti segregaci na Jihu, byla to formativní část jejich životů. Pro černošský vztek měli v zásadě pochopení. I když byl vysoce destruktivní – studie prokazují, že černošské čtvrti postižené nepokoji se dlouho ekonomicky nevzpamatovaly, některé, jako centrum Detroitu, nikdy.
Jenže ta část bělošské většiny, která měla pochopení, byla možná vzdělanější, artikulovanější, vlivnější, ale nikoli většinová. Jinak by Richard Nixon nemohl přesvědčivě vyhrát prezidentské volby v letech 1968 a 1972 jako kandidát „práva a pořádku“. Existovala mlčící většina, která prostě měla toho chápavého, idealistického přístupu, který končil ohni v ulicích, dost.
A toto rozdělení přes všechen pokrok v postavení černochů včetně zvolení prvního afroamerického prezidenta nikdy úplně nezmizelo. Média a vyšší patra institucí jsou obsazena lidmi, kteří v zásadě vždy mají větší pochopení pro demonstranty než pro policii. V jejich očích je vždy za co demonstrovat, vždy namístě připouštět dluhy, které většinová Amerika někomu dluží. Jejich Amerika neustále potřebuje gesta smiřování a pokání. Je možné v tom vidět ideologii, pocit viny privilegovaných, anebo prostě rozdíl temperamentu. Ale veřejný diskurz prostě ne vždy odráží většinové mínění.
V posledních letech byla pak celá rasová problematika celkem usilovně vyostřována. Důležitým mezníkem bylo zastřelení osmnáctiletého Michaela Browna bílým policistou v roce 2014 ve Fergusonu ve státě Missouri. Osvobození policisty vyvolalo nepokoje, jež vedly k založení hnutí Black Lives Matter. Jenže Brown nebyl nevinná oběť. Byl to výrostek, který se po krádeži v obchodě, zhulený, vrhl na policistu a chtěl mu sebrat pistoli. Nebyl zastřelen, když bezmocně zvedal ruce, slavná fráze „Hands up don’t shoot“ je lež. Potvrdila to hloubková vyšetřovací zpráva Obamovy FBI; pokud mi nevěříte, přečtěte si o tom v tomto textu liberálního černošského komentátora Washington Post.
Mlčící většina, tím méně pak radikalizovaná část konzervativního voličstva, má málo důvodů věřit mainstreamovým médiím, když jde o rasové problémy. Byla by ochotna připustit, že v mnoha amerických policejních sborech jsou hluboké problémy. S chudým černošským obyvatelstvem zacházejí jako s dojnou krávou. Násilní policisté jsou po vyhození přesouváni z města do města jak pedofilní kněží. Mocné policejní odbory – jediné odbory, které mají republikáni rádi – brání jejich přísnějšímu trestání.
Ale je alergická na to, že jen násilí vůči černochům je hodno politických odsudků a demonstrací. Vygooglete si třeba jména Tony Timpa, Ariel Roman, Dylan Noble, Daniel Shaver, Justine Diamondová – oběti často brutálního policejního násilí, o nichž jste nikdy nečetli, nikdo za ně nedemonstroval ani nepořádal finanční sbírky. Nebyli černí.
A pak si vzpomenete na kauzu chlapců z katolické školy v Kentucky, kteří se letos v lednu zúčastnili pochodu pro život ve Washingtonu a na internet se dostalo manipulativně sestříhané video jejich střetu s indiánským aktivistou. Pak se ukázalo, že všechno bylo hodně jinak, ale na mediální lynč, kterému byli urychleně podrobeni, a nepokrytý protibělošský rasismus, jakému dávala řada novinářů průchod na sociálních sítích, se nedá jen tak zapomenout.
Ani na o týden mladší kauzu Jussieho Smolletta, černého herce, který si vymyslel, zaplatil a zorganizoval útok na sebe v nočním Chicagu. Než se po pár dnech ukázala pravda, odsudky bílého rasismu ze všemožných povolaných úst nebraly konce.
Jestliže nyní angažovaní epidemiologové, kteří ještě před týdnem označovali nedodržování karantény za zločin, nyní vydávají prohlášení, že pokud v příštích týdnech naroste počet nových infekcí covidu, může za to rasismus, byl by div, kdyby si část obyvatel řekla – cokoli raději než tohle?
ESEJ BIANKY BELLOVÉ
VÝZNAMNÝ PODZIM 2024
AMERICKÁ JADERNÁ STRATEGIE
