Jak hezky pocukrovat islám. Papežské rady muslimům, co si mají myslet o islámu

ECHOPRIME

Jak hezky pocukrovat islám. Papežské rady muslimům, co si mají myslet o islámu
Kdyby papež přijel do Iráku před sto lety, spatřil by tam docela početnou křesťanskou komunitu: v roce 1932 tvořili křesťané 12 procent populace a v Bagdádu byly celé křesťanské čtvrti. Dnes je to pod jedním procentem. (Fotografie z 6. března 2021 v poušti na místě starověkého města Ur.) Foto: Profimedia.cz
Týdeník

Jiří Peňás

Papež František byl na začátku března několik dní na návštěvě v Iráku. Konala se za mimořádných bezpečnostních opatření, ale vše proběhlo v klidu. Svatý otec se sešel s nejvyššími představiteli země, soukromě ho přijal ajatolláh Alí al-Sistání (irácký Chomejní), pozdravil se se zástupci náboženských menšin, mezi nimiž chyběli zbylí iráčtí židé, kteří odmítli plnit roli stafáže: v průběhu minulého století prakticky ze země zmizeli. Papež sloužil několik polosoukromých mší. Návštěva, jak se psalo, se nesla v duchu posílení přátelství mezi různými náboženstvími a přesvědčení, že všichni lidé jsou si bratry.

Byla to první papežská návštěva v této nyní téměř výhradně muslimské zemi. Kdyby do ní přijel papež před sto lety, spatřil by tam docela početnou křesťanskou komunitu: v roce 1932 tvořili křesťané 12 procent populace a v Bagdádu byly celé křesťanské čtvrti. Ještě v roce 2003 žilo v Iráku milion křesťanů, dnes tři sta tisíc, necelé procento populace. Většinou ze země odešli po pádu režimu Saddáma Husajna (ten je do určité míry chránil), někteří se stali obětí Islámského státu. Podobně se to dělo a děje s křesťany v jiných muslimských zemích Blízkého a Středního východu.

Mizení křesťanů ze zemí, kam historicky předlouhá staletí patřili (kdysi to byly křesťanské země), se téměř kryje s vývojem katolické církve představované posledními papeži: začátek lze spatřovat za pontifikátu Pavla VI. (1963–1978), vývoj nabral směr za Jana Pavla II., poněkud se zabrzdil za Benedikta XVI. a akceleruje za Františka. Od II. vatikánského koncilu (1962–1965) se špičky katolické církve předhánějí ve zdvořilých gestech a úklonách vůči islámu, říká se tomu mezináboženský dialog. Projevy úcty nelze často odlišit od poklon, které mají rysy až servility a snahy islám prezentovat jako téměř sesterské náboženství, v němž je víc toho, co křesťany s muslimy spojuje, než dělí. Druhá strana takové ohledy necítí a rozhodně nevidí důvod reagovat adekvátními gesty, neboť ona o rozdílech, natož o dominanci a unikátnosti svého náboženství nepochybuje. Málokterý muslim by nesouhlasil s tím, že islám je jediné pravé a dokonalé náboženství a bude jednou vládnout světu (což v Evropě vůbec není vyloučeno; Houellebecqův román Podvolení nemusí být fikce).

Dějiny Evropy jsou přitom v jistém směru dějinami obrany vůči islámu, většinou ji bylo nutné provádět se zbraní v ruce. I křižácké války byly původně obrannými válkami. Role papežů v oné obraně byla klíčová, neboť byli jaksi odpovědni za udržení víry, o níž málokdo pochyboval, že je pro naši civilizaci nezbytná. Ani v tom už zdaleka nemá většina Evropanů jasno, přičemž jim katolická církev (protestanti teprve ne) příliš neodporuje a těm zbylým, kteří pořád ještě u toho setrvávají, nepomáhá.

Celý text Jiřího Peňáse si přečtěte na ECHOPRIME nebo v tišteném Týdeníku ECHO. Objednat si jej můžete zde.

Foto: echo