Covid je jen taková předehra. Lukáše Pollerta děsí lehkost, s jakou se přistoupilo na testování zdravých

ECHOPRIME

Covid je jen taková předehra. Lukáše Pollerta děsí lehkost, s jakou se přistoupilo na testování zdravýchROZHOVOR
"Ať vznikne panika kdekoli, na konci způsobí vždycky větší škody než to, co ji spustilo (...) Panika je ztráta kontroly. Před rokem záběry z Bergama a New Yorku způsobily paniku z covidu – a vznikl naprosto nepřehledný terén, v němž je i pro lékaře obtížné jasně odlišit nemocné od zdravých," říká Lukáš Pollert. Foto: Jan Zatorsky
Týdeník

Daniel Kaiser

Vstoupili jsme do třetího kola zavírání země před nemocí covid-19 a do třetího čekání na armagedon. Zlatý olympionik a lékař Lukáš Pollert už před deseti měsíci reakci společnosti na covid označil v Deníku N za „šílenou paniku“. Tehdy v odborné obci nebyl s kritikou opatření a celkové atmosféry vůbec osamocený, mezitím řady kritiků prořídly. Změnil Pollert za těch deset měsíců v něčem názor, je naopak něco, v čem se utvrdil? Jak se dívá na vakcínu? Rozhovor skončil debatou, jestli je covid jednorázová hrůza, která odezní, nebo předzvěst chmurnější budoucnosti.

Měnil byste po deseti měsících něco na svých názorech, že covid je v lecčems srovnatelný s chřipkou a že panika, do níž se společnost uvedla, je naprosto nepřiměřená?

Když jsem tehdy řekl, že v něčem je covid jako chřipka, tak se proti tomu všichni ohrazovali. Mezitím už dokonce i tu a tam nějaký profesor začal říkat, že to jako chřipka skutečně je. Podívejte se na čísla. Smrtnost srovnatelná, 99,7 procenta lidí se víceméně nic nestane. I covid postihuje nejčastěji dýchací systém, zásah do nervového aparátu dostane mizivé procento pacientů. Ale skoro u všech, kdo covidem prošli, jsou příznaky jako chřipka. Toho jsem si všiml hned na začátku, to bylo i gros mého sdělení. Stejné příznaky covidu a chřipky se prostě nedají oddiskutovat. Bylo to ode mne myšleno trochu jako návod pro laiky, aby příznaky poznali a připustili si, že může jít o covid. A současně aby se toho nepřiměřeně nelekali.

A ta panika?

Ať vznikne panika kdekoli, na konci způsobí vždycky větší škody než to, co ji spustilo. V divadle si někdo zapálí cigaretu a někdo jiný vykřikne, že hoří, aniž si to ověří. Obecenstvo při úprku z hořícího divadla vyrazí dveře, všechno zničí a ještě ušlape děti a staré lidi. Panika je ztráta kontroly. Na frontě se lidi, kteří chtěli utíkat z boje, stříleli, protože kdyby panika zachvátila všechny vojáky, je konec. Před rokem záběry z Bergama a New Yorku způsobily paniku z covidu – a vznikl naprosto nepřehledný terén, v němž je i pro lékaře obtížné jasně odlišit nemocné od zdravých. Takže u obratu šílená panika taky zůstávám. S odstupem desíti měsíců bych ještě dodal, že tato panika nám ve společnosti odstartovala neblahý posun. Panuje strach: strach z návštěvy doktora, strach některých doktorů z návštěvy pacienta.

Opravdu? Praktičtí lékaři se proti takovým výtkám dost brání.

Já vím, když jsem napsal na Facebook, že mnoho úmrtí nezpůsobil covid, ale selhání primární péče, hele, jaký já jsem dostal ceres od praktiků, že napadám zrovna je, kteří by v primární péči nechali tělo i duši. Tady nejde nutně o praktického lékaře, může to být i nemocniční lékař. Mluvil jsem o prvním kontaktu s doktorem. Jsou prostě i lékaři, kteří když jim zavolá pacient, mu odpovědí: Jděte nejdřív na testy, pak se na vás podívám. To jsem si nevymyslel, tuhle svou zkušenost mi vyprávějí lidi. Volali mi kamarádi, že jejich rodiče potřebovali návštěvu u doktora, a on je nejdřív poslal na test, a co mají dělat. Bohužel se tím může zpozdit vyšetření i o několik dní, což pak u starších a jinak nemocných lidí může vést k fatálním komplikacím. Všimněte si, že mnohým lékařům, těm kritičtějším, se dnes vytýká bagatelizace, zlehčování celé situace. Ale k úkolům lékaře patří pacienta zklidnit, situaci zmírnit. Protože stresová reakce způsobená strachem o život například při kašli nebo jiné příčině dušnosti vyvolá nebezpečný stav, kdy se organismus domnělým bojem o život rychle vyčerpá a může to skončit špatně. Dlouho jsem pracoval na urgentním příjmu a na záchrance, teď pracuji s pacienty, kteří mají těžké respirační selhání, například čekají na transplantaci plic. A troufl bych si říct, že i při panických stavech pacienta spojených s dušením si vím rady. Kolikrát stačí jen dýchat do igelitového pytlíku.

Celý rozhovor s Lukášem Pollertem si přečtěte už nyní na ECHOPRIME nebo v Tištěném Týdeníku Echo od čtvrtka na stáncích. Objednat si ho můžete zde.

Foto: Týdeník Echo