Jen pro ten jeden den stojí za to kvést. S neobyčejným zahradníkem o tajemném životě rostlin

Ondřej Fous je zahradník. Ale ne obyčejný zahradník, i když lze mít za to, že každý zahradník je neobyčejný. Ondřej Fous je zahradník-aristokrat, který se přitom dal rostlinám do služeb. Má za sebou několik let praxe v Anglii, jako doma se pohybuje v evropských zahradách, ví všechno o historii zahrad a zná se se všemi zahradníky několik století dozadu. Vládne zámeckému zahradnictví v Ctěnicích na okraji Prahy, kde jsme zaliti sluncem a vůní květů spolu mluvili a mohlo by to být donekonečna. 

Jak jste se, Ondřeji, stal zahradníkem?

Narodil jsem se do toho. Jsem ze zahradnické rodiny, zahradníky jsou táta i máma. Naši předci se postupně ze sedláků, sadařů, včelařů stávali zahradníky. První regulérní zahradník byl dědeček. Původně vesnický štěpař, lidem rouboval štěpy na pláňata, to byla důležitá profese. To ho dovedlo k okrase, zamiloval se do šeříků. Zahradníci z Lán, kam docházel, mu poradili, že největší syringarium (šeříková zahrada) je v Molitorově u Kouřimi. Tak se tam dědeček vypravil, že si nějaké šeříky obstará, jenže oni mu nechtěli prodat jen rouby, pouze celé rostliny, ale dědeček je umluvil a šeříky získal. To byla rodinná legenda. Já jsem o tom nedávno našel záznam v ceníku z Molitorova z třicátých let, protože už patnáct let sbírám zahradnické ceníky, což je ohromný zdroj informací. A ten záznam tam je. Poprvé v roce 1936 se tam objevuje komerční nabídka roubů, přesně jak se u nás říkalo. On pak ty šeříky nasázel do tarasu rybníka podél naší zahrady a já se o ně dneska starám.

Mimochodem, šeříky pak udělaly velkou kariéru v květnu 1945. Ještě teď je to pro mnoho starších lidí kytka se zvláštním významem.

Ano, šeřík nebo lidově bez prošel zajímavou historií. Když se na konci 19. století ve Francii zahradníci milovali s malíři, bylo nesmírně oblíbené šlechtění leknínů, begonií, lilií a také šeříků. Zvlášť v tom vynikala slavná rodina Lemoinů, kteří platili za celebrity své doby a impresionisté jako Renoir nebo Monet, které si bez květin a zahrad nedovedeme představit, se s nimi dobře znali. A tihle botaničtí kouzelníci si mimořádně vyhráli právě se šeříky, které byli schopni vyšlechtit do nejrůznějších barev. Tehdy byl právě ve Francii na vyučenou František Thomayer (1856–1938), který pracoval pro známého zahradníka Eduarda Andrého. Vypracoval se tam, ale přece jen se vrátil roku 1880 do vlasti a vyhrál konkurz na hlavního pražského zahradníka. A tento Thomayer, bratr podobně slavného lékaře, se ve Francii naučil tomu, co tady nikdo v té podobě a rozsahu neuměl, tedy zakládat městské parky: do té doby byla většina parků spojena se šlechtickými paláci. Drtivá většina historických veřejných parků v Praze jsou Thomayerovy. Na dobových fotkách je vidět, jak dokonale to měl Thomayer připravené a vymyšlené. S ním u nás začíná vlastně moderní zahradnictví, dodneška z toho těžíme. V té době se v Čechách také objevují první větší obchodní zahradnictví, do té doby se obchodovalo tak s orchidejemi do panských skleníků, jinak se květiny dávaly od cesty, nosily z vojny či tovaryšského vandru. Kytky prodávaly báby na trhu a ty lepší si vyměňovali zámečtí zahradníci jen mezi sebou. Teprve koncem 19. století vznikají zahradnictví, jak je známe víceméně dosud.

Ale k tomu šeříku…

No ano, šeřík se právě v té době stal obrovsky oblíbeným a byl vlastně symbolem celé epochy. A u nás se stalo, že zrovna když kvetly, tak končila válka a přijely sovětské tanky, a tak se šeřík stal symbolem něčeho jiného. 

Celý rozhovor s Ondřejem Fousem si přečtěte na ECHOPRIME nebo v tišteném Týdeníku ECHO. Objednat si jej můžete zde.