Když Mussolini napadl Etiopii…

KOMENTÁŘ

Když Mussolini napadl Etiopii…
Benito Mussolini v roce 1930, pronášející svůj typicky prožívaný projev Foto: wikimedia commoms, Bundesarchiv, Bild 102-09844 / CC-BY-SA 3.0
1
Komentáře
Jiří Peňás
Sdílet:

Hlavní zprávy

Týdeník Echo

Koupit

Zprávy

Další zprávy

„Můj cíl je prostý. Chci, aby Itálie byla veliká a respektovaná a budila strach.“ Autorem výroku byl samozřejmě Benito Mussolini, ale klidně ho mohli pronést jiní vůdcové, kteří měli pocit, že se jejich zemím nedostává tolik respektu, jak by si zasloužily.

U správně vychovaných a uvědomělých lidí takový výrok budí nepochopení, neboť přece na strachu není nic hezkého a mnohem lepší je vycházet s každým po dobrém. Ale to je častý omyl těch hodných lidí. U obyvatelstva zemí, jejichž velikost není podle jejich názoru respektována, budí naopak taková ambice nadšení a plné pochopení. Jak napsala nobelistka Světlana Alexejevičová, pro postsovětského občana byla nejhorší potupa, že se ho již na světě přestali bát: Rus bude klidně chodit v roztrhané košili, ale bude ho hřát pocit, že se ho celý svět bojí. Putin přišel kdysi s tímto programem, navíc dal Rusům ještě možnost pořídit si novou košili. Většina Rusů to naprosto oceňuje.

 

Zůstaňme ale ještě u toho Mussoliniho. Mussolini vpadl v říjnu 1935 do Etiopie a po pár týdnech ji dobyl. Duceho životopisec Christopher Hibbert píše, že lidé po celém světě poslouchali líčení, jak bezbranné domorodce kosí kulomety a dusí jedovatý plyn, a byli pobouřeni. Avšak Italům byly tyto záležitosti líčeny v úplně jiném světle. Pro ně to byl důkaz toho, že má cenu vzdorovat světu a že takový vzdor nese plody. Většině Italů připadal útok na Etiopii jako spravedlivý a duceho vzdor jako úctyhodný postoj. V odhodlání založit v Africe impérium nespatřovali projev krutosti a hrabivosti, protože to samé přece dělali v Africe Britové a Francouzi. Proč by tedy Italové měli být vyloučeni? Nikdo, natož Francouzi a Britové, nemá právo je odsuzovat, když přece dělají to samé. Italové jsou velký národ, který má právo expandovat a hledat odbytiště pro své trhy i pro svou civilizační misi. Nikdo nemůže pochybovat o tom, že se budou v Etiopii chovat hůře, než se jinde v Africe chovají jiné západní státy, spíš naopak: přinesou zemi světlo pokroku a civilizace, budou tam stavět silnice, železnice, nemocnice, což se ostatně stalo. Navíc bylo absurdní mluvit o Etiopii jako o suverénním státu, když to byla leda snůška různorodých kmenů, ovládaných primitivními náčelníky, císaře Haileho Selassieho nevyjímaje… Nemálo Habešanů Italy vítalo jako osvoboditele a jako někoho, kdo by mohl do země přinést trochu pořádek a lepšího života. A opravdu, jednou z prvních věcí, které Italové podnikli, bylo, že zákony zrušili otroctví a během „okupace“ dbali na to, aby ustaly kmenové války. Obvinění, zřejmě opravdu neoprávněná, že italská armáda zabíjela jedovatým plynem, odbyla většina Italů jako zlovolnou propagandu Francie a Británie, zemí, které mají co nejméně do takových věcí mluvit.

Italové měli čisté svědomí. Nesdíleli možná všechny duceho velikášské představy, ale v podstatě mu dávali za pravdu. Africké tažení bylo provedeno rychle a účelně, a přestože šlo o zcela nerovnoměrného soupeře, nikdo nechtěl ducemu upřít jeho triumf.

Ten největší úspěch však zažíval doma. Důsledkem agrese v Etiopii byl nebývalý duch národní jednoty, jejž zplodila – píše Hibbert ve své klasické knize, která poprvé vyšla v roce 1962. Tento duch jednoty byl nejsladší Mussoliniho odměnou a byl satisfakcí za všechno, co o své politice od liberálních kritiků slyšel. Zahraniční pozorovatelé museli přiznat, že v Itálii vládne nadšení a jednomyslnost. Staré dámy věnovaly své šperky, aby pomohly zaplatit válku, mladí muži se nabízeli, že položí své životy při náletech na britské loďstvo. Válku podpořili i četní bývalí liberálové, z exilu se vraceli někteří Mussoliniho kritici. Jeho popularita dostoupila nových výšin.

Ta politika se jmenovala fašismus, což tehdy ještě nebylo tak sprosté slovo, jakým je dnes. Mělo svůj docela přesný význam, což ale neznamená, že se některé jeho prvky neopakují stále. K jeho základním projevům patřila stálá mobilizace národa formou trvalého udržování válečného stavu. Mussolini věřil, že příprava na válku je nutná pro morální utužení národa a že nic tak neprospěje národnímu tělu a duchu jako jednou za čas obětovat pár tisíc hrdinných padlých na oltář národní velikosti.

Asi není špatné počítat s tím, že někdo takhle uvažuje a že se třeba právě Mussolinim trochu v tomhle inspiruje. A že válka je velká droga, když zrovna neteče krev z vás. Ale to platí nejen pro fašisty.

×

Podobné články