Peníze nenápadně ztrácejí hodnotu

Před pár dny se mě jeden klient zeptal, jak je to možné, že on má nejasný dojem, jako by všechno kolem něj zdražovalo, ale on přitom žádné zprávy o rostoucí inflaci neslyší. Pán měl absolutní pravdu a nešlo jenom o nějaký jeho subjektivní dojem. A dotkl se přitom jednoho z největších problémů současného ekonomického světa.

Vlastně se dá říct, že „objevil“ klíčový problém a logickou chybu hospodářské politiky stávajících vlád i centrálních bank po celém vyspělém světě.

Inflace totiž statisticky vykazováno skutečně zůstává celkem nízká. Například v únoru vzrostly takzvané spotřebitelské ceny meziročně o 2,1 %, což bylo o 0,1 procentního bodu méně než v lednu. To je sice o trochu víc, než by naše centrální banka považovala za optimální, protože jejím cílem je udržet inflaci na 2 %, ale pořád je to inflace nízká. A centrální banka tak má dobré alibi před veřejností, že co dělá, dělá dobře.

Až na to, že to vůbec není dobře a inflace je ve skutečnosti mnohem vyšší – jen je skrytá, pro statistiky „neviditelná“. Takzvaná spotřebitelská inflace nebo CPI je totiž počítána ze spotřebitelských cen, které v sobě vůbec neobsahují například ceny realit ani cenných papírů. Vylučována jsou dost často ve světě z této spotřebitelské inflace také auta. A přitom - to všechno jsou položky, které jsou aktuálně inflací dotčené nejvíc.

Například ceny amerických nemovitostí rostou nejrychleji za posledních patnáct let. Ceny australských nejrychleji za 33 let. A tak bychom u nemovitostí mohli pokračovat stát po státu. Některé státy, typicky USA, mají díky velkému trhu a častému stěhování za prací velmi propracované indexy ven nemovitostí, ale přeci jen poměřovat vývoj cen realit je mnohem těžší než poměřovat vývoj cen rohlíků, a tak na tomto poli nikdy nebudeme mít statistiky tak přesné jako – no jako třeba u rohlíků.

No a zrovna tak akcie v dubnu dosáhly nového historického rekordu – ačkoliv výsledky akciových společností ani hospodářský výhled pro Evropu tomu vůbec neodpovídají. Jenomže ve statistiky sledované spotřebitelské inflaci tyhle položky opět vůbec nefigurují, ačkoliv to ceny zjevně jsou. Akciím pomáhají dobrá makroekonomická data z Číny i USA. V médiích se přitom objevují nové a nové povzbudivé zprávy. Šéf jedné z velkých investičních bank světa nedávno například přesvědčoval veřejnost, že vůbec nevadí vstoupit na trh nyní, když jsou akcie rekordně drahé, a média mu to baští i s navijákem. Prý teprve teď přijde to pravé oživení, což si má veřejnost přeložit jako růst cen. Jsou to ovšem jen typické prodejní fráze lidí, kteří žijí z toho, že někdo jiný obchoduje a využívá zprostředkovatele.

Ale přiznejme si – dokonce i tvrzení, byť pravdivé, že „akciím pomáhají dobrá makroekonomická data“, je tak trochu frází, protože se míjí pointou. A tu je hospodářská politika vlád i centrálních bank. Centrální banky poskytují cenným papírům i realitám monetární stimul v podobě tisku peněz, vlády poskytují fiskální stimul v podobě zadlužování. Ale obojí tlačí do oběhu víc peněz nepodložených novými hodnotami, novou přidanou hodnotou. Inflace je zákonitá.

Jenomže dnes se centrální banky i vlády mohou kvůli specifickému provalení inflace dál vymlouvat, že „spotřebitelská inflace“ je stále nízká, ačkoliv skutečná kupní síla měn prudce klesá – to se ale prakticky nikde neuvádí. I když… zase tak specifické nebo výjimečné tohle provalení inflace není. Silně to připomíná 20. léta 20. století. I tehdy dostala americká centrální banka Fed jasný úkol: vyvolat inflaci.

Peněžní expanze, kterou prováděl Fed od roku 1914 do roku 1929, navodila obrovský boom cen cenných papírů – akcií i dluhopisů. Pumpování peněz do oběhu peníze zlevňovalo, bylo proto snadné, respektive levné, nakupovat cenné papíry na úvěr. Zadruhé snadné úvěrování firem i podhodnocení dolaru dodaly umělou vzpruhu americkému průmyslu i bankovnictví. Masy tak snadno podlehly dojmu, že ceny akcií jsou správně nastavené, protože americké korporace mají před sebou zářnou budoucnost. A dojem normality a dojem toho, že tisk peněz není nebezpečný, byl podporován i tím, že ve 20. letech 20. století řada zemí zažívala konjunkturu, protože po první světové válce se masy vrátily k větší spotřebě, a tím vzrostlo HDP. Spotřeba však byla zprvu opatrná a hodně se stejně jako dnes propisovala jen do cen cenných papírů, takže i inflace se dlouho zdála pod kontrolou – právě jako dnes. Precedens pro takový typ inflace tedy máme.

Oddělení statistického sledování spotřebitelské inflace (neboli CPI) a „finanční inflace“ se děje ve všech rozvinutých zemích a má to historické kořeny. Kdysi se to zdálo celkem logické do běžných denních nákupů nezahrnovat třeba nemovitosti. Jenomže s novou monetární politikou už to neplatí a teď už se tenhle koncept státům náramně hodí, takže nikdo ho nebude měnit. Musíme si však uvědomit, že kupříkladu s tím, jak státy masívně podporují občany, aby spořili do penzijních fondů, a tyto fondy zase investují do akcií, akcie už jsou denním chlebem pro značnou část populace, i když je třeba lidé neobchodují sami přímo. Aniž by si to důchodci uvědomovali, jejich důchody se skrze fondy odvíjejí právě od cen akcií nafouklých finanční inflací. Nelze tedy už tvrdit jako dřív, že spotřebitelský koš není s cennými papíry nikterak spojený. Rostoucí ceny, které zůstávají víceméně bez povšimnutí, jdou pro průměrného občana stále podstatnější.

Odhad „komplexní“ inflace je proto dost těžký, protože víme, že spotřebitelská inflace je někde kolem 2-3 %, inflace cen realit je ve většině zemí někde kolem 10 % ročně a inflace cen cenných papírů je ve většině států také vysoce nadprůměrná, i když se trh od trhu tempo významně liší – nejvyšší je v zemích, které mají akciový trh tradičně silně rozvinutý, jak je třeba USA. Ale otázkou do pranice je, jaké zvolit váhy, abychom tyhle informace spojili dohromady do jednoho indexu. Navíc takový index by neplatil pro všechny osoby stejně – někteří lidé si zkrátka nemovitost ani cenný papír nikdy nekoupí, takže růst jejich cen je pro tyto lidi irelevantní.

Každopádně jisté je jedno: naše peníze pomalu ztrácejí svou hodnotu. A politici a centrální bankéři, kteří jsou za to odpovědní skrze jejich tisk peněz a zadlužování, se tváří já nic, já muzikant.

Metodologicky správné by tedy bylo, kdyby se veřejně uváděly různé druhy inflací za různé segmenty ekonomiky – to by mělo teprve vypovídací schopnost. Jenomže namísto toho je například růst cen cenných papírů prezentován jako „úspěch“ vládní politiky a zhodnocování cenných papírů – ačkoliv v realitě bychom to měli spíš označovat za inflaci jejich cen.