Válka proti covidu jako válka proti drogám?

ÚHEL POHLEDU

Válka proti covidu jako válka proti drogám?
Ministerstvo zdravotnictví loni veřejně přiznalo řádový rozdíl mezi denní úhradou za pacienta s infarktem – a infarktem provázeným „covidovou pozitivitou“ (konkrétní čísla byla 2300 vs. 57 000 korun). Foto: Shutterstock
Úhel pohledu

Ladislav Tajovský

Současný stav českých nemocnic nabízí jedněm důvod k zoufalství. Druhé zase nutí kroutit hlavou nad informacemi, které si vzájemně odporují, ukázkově přetrvávající varování zahlcením kapacit při klesající obsazenosti. Pro porozumění některým souvislostem není od věci poohlédnout se po historických paralelách. Jednu nabízejí Spojené státy za Ronalda Reagana a skokově bující drogová scéna.

Zletilejší čtenáři si možná vzpomenou, že s postupujícími osmdesátými lety u nás byla tehdejší Amerika zobrazována jako země všemi směry prolezlá obchodem s drogami. Každý druhý zločin s nimi souvisel, ulicemi se potácely davy životních ztroskotanců závislých na tom či onom a země směřovala k úplnému rozkladu. Američané prostě hledali východisko z reaganovského bezčasí, kde se dalo, mj. i v ilegálních látkách. Tak jsme to aspoň na druhé straně železné opony slýchali.

Skutečnost byla samozřejmě jiná, ale úplně mimo komunistická propaganda také nestřílela. V druhé polovině 80. let dramaticky, tím je míněno skutečně z roku na rok, skokově narostl počet trestných činů souvisejících s drogami. Rudé právo a Dikobraz měly jasno, ale skuteční odborníci napříč vědními obory léta pátrali po příčinách. Jiní zase vymýšleli, jak celou situaci napravit, někteří nich to dělají dodnes.

Věc přitom nebyla až tak komplikovaná. Vůbec nemá být řečeno, že drogy a s nimi spojená kriminalita nebyly problém, ale to se za Reagana příliš neměnilo. Hlavním důvodem skokového nárůstu drogové zločinnosti byly dva důležité zákony přijaté v letech 1984 a 1986. Ty podstatně rozšiřovaly oblast drogových deliktů spadajících pod federální kontrolu, taxativně vymezovaly, co je zločin spojený s drogami, a hlavně zásadně zvyšovaly pravomoci policejních složek tuto kriminalitu potírajících. Současně – a tady se dostáváme k jádru věci – řádově zvyšovaly prostředky jdoucí z federálního rozpočtu na boj s drogovým zločinem, včetně odměn pro policii za dopadení pachatelů.

Žádná složitá logika – policisté byli motivováni k tomu, aby „soustředili síly na boj s organizovaným zločinem“. V realitě šlo o to, že každý zločin související s drogami znamenal pro ty, kteří jej odhalili, vyšetřili a potrestali, velmi citelný příplatek. Trvalo několik měsíců a během druhého Reaganova funkčního období se na americké drogové scéně začaly dít věci. Drogy byly najednou skoro všude, vloupání či přepadení z jiného důvodu už pomalu ani neexistovalo.

A … tady se můžeme vrátit na začátek a přehodit výhybku. Je základní ekonomickou poučkou, že pokud začnete potírání nějakého jevu honorovat, významně se navýší četnost jeho výskytu – nebo jinak řečeno, téměř zmizí pobídky k jeho vymýcení. Neplatí to vždy a všude, ale ve sférách neprocházejících trhem, tedy těch placených z veřejných peněz, jde o jednoznačné pravidlo. Ukázkově se tak v dnešní době děje v zajišťování bezpečnosti, ochrany přírody, ve školství. Nebo třeba ve zdravotnictví.

To české loni podle takřka jednotného názoru více než obstálo a my jako občané jsme měli být šťastní, že ho máme takové, jaké je, i když jsme si na něj léta stěžovali. Od zimy do konce léta se prakticky nedal zachytit jiný názor, a to i od těch, kteří mezitím stojí hodně mimo hlavní proud. Dnes už se v podobném duchu mluví podstatně méně, protože leccos vypadá úplně jinak.

Nebudeme zacházet do podrobností a zmiňovat vršící se důkazy o jevech, které bychom čekali všude jinde než tam, kde se pečuje o lidské zdraví. Podívejme se zde pouze na zřetelnou podobnost s výše popsanými americkými protidrogovými zákony. Jestliže jsou dnes zaměstnanci nemocnic dobře známými příplatky za „covidové“ pacienty honorováni za práci v „první linii“, pak se nedalo čekat nic jiného, než že těchto pacientů bude přibývat, resp. že jich bude ubývat pozvolnějším tempem, než by mohlo. Prostě proto, že ani zdravotníci nejsou žádnou výjimkou, a i oni si raději vydělají víc – než míň. Jen v této sféře se o tom příliš nemluví, obzvlášť ne v takto zjitřené situaci.

Z loňska je dobře znám šokující výron upřímnosti ministerstva zdravotnictví, kdy veřejně přiznalo řádový rozdíl mezi denní úhradou za pacienta s infarktem – a infarktem provázeným „covidovou pozitivitou“ (konkrétní čísla byla 2300 vs. 57 000 korun). To neznamená, že skutečně nemocní nejsou a že jich není více než bývá obvyklé; nemocnice ale mají maximální finanční zájem na tom, aby o ně nepřišli ani v budoucnu. Ještě dnes je rozdíl v denních úhradách pojišťoven za pacienta bez covidu a s covidem v řádu jednotek desítek tisíc korun. Zdravotnický personál, nikoliv pouze na specializovaných intenzivních odděleních, dostává příplatky v řádu několika set korun za hodinu. Léta je zdravotnictví tak, jak je známe, kritizováno disidenty zevnitř resortu (a to vůbec není česká specialita) za to, že primárně léčí, ale už mnohem méně uzdravuje. Přesně to teď ve vypjaté podobě vidíme.

Velkou část roku 2020 se výkony nemocnic dramaticky propadaly – celá oddělení zela prázdnotou, odkládaly se plánované zákroky, dostat se přes vrátnici do nemocnic bez pozitivního testu na covid vyžadovalo mnohdy značnou míru drzosti a trpělivosti. Tomu, co se děje od podzimu, se tedy nelze divit, i jen z čistě ekonomického pohledu. Obyvatelstvo je válečnou rétorikou udržováno v obleženecké atmosféře, uměle se přiživuje morální panika a nemocnicím den za dnem údajně hrozí zahlcení, ačkoliv i oficiální údaje o jejich obsazenosti říkají, že jsou o více než třetinu nižší než na podzim. Hlasy, které na tyto rozpory upozorňují, zaznívají stále častěji i z řad zdravotnických pracovníků. Ti jsou svědky věcí, které se mnohdy příčí jejich přesvědčení. Kontrolní mechanismy buď vůbec nejsou (což je v prostředí s téměř neexistující konkurencí bohužel přirozené) nebo zcela selhávají. V současné hysterické a bezprecedentně vypjaté atmosféře není vůbec jednoduché najít prostor, kde by takový názor mohl veřejně a bez okamžitého okřikování zaznít.

Veřejné zdraví se stalo novým božstvem, v jehož jménu je téměř vše dovoleno. Takový stav nemůže mít dobré vyústění, a proto je třeba poskytnout prostor informacím, které pro část medicínského komplexu rozhodně nevyznívají pozitivně.