Svět podle Orbána. Poznámky ze „summitu o migraci“

Viktoru Orbánovi ani jeho kritici nemohou upřít, že je mimořádně schopný (a všehoschopný, dodávají jedním dechem). Kromě domácích politických úspěchů sehrává již dnes na evropské politické scéně výrazně větší roli, než jaká by odpovídala reálnému významu Maďarska. Ale Orbánovou ambicí je udávat směr celé Evropě. Rozjel proto vysokou hru, jejíž součástí je také budování určitého intelektuálního zázemí, platformy pro nekonformní názory.

To byl i případ březnového Budapešťského summitu o migraci. Oficiálním pořadatelem konference bylo Mathias Corvinus Collegium (MCC), což je konzervativně orientovaná vzdělávací instituce spojená s rektorem Korvínovy univerzity Andrásem Lánczim, politickým filozofem a bývalým prezidentem think-tanku Századvég blízkého vládní straně. Šlo skutečně o velkolepý počin – počtem řečníků, jejich jmény a původem, rozsahem probíraných témat a úhlů pohledu na týž problém.

Množství vystupujících – za tři dny jich bylo okolo osmdesáti – konferenci spíš neprospělo. Podle programu měl na svou řeč každý patnáct minut, ale nebazírovalo se na tom a na interaktivních tabulích v neorenesančním komplexu Várkert Bazár začalo naskakovat zpoždění, podobně jako třeba na nádraží. Přesto to byla zajímavá, organizačně zvládnutá mezinárodní konference.

První blok nesl název Migrace jako rozhodující výzva 21. století a pilotním řečníkem byl britský spisovatel Douglas Murray, autor bestselleru Podivná smrt Evropy. Murray, který se hlásí k neokonzervativismu a také k homosexualitě, je Orbánův oblíbený myslitel. S jeho knihou se nechal fotografovat pro média, Murray mu tam koneckonců věnoval jednu pochvalnou kapitolku. Od té doby je v Budapešti častým hostem.

Ve svém příspěvku se Murray vztáhl k tvrzení některých západoevropských politiků, že jediným řešením migrace je zvýšení životní úrovně v Africe a na Středním východě. To, bohužel, nemůže být jediné řešení – naopak by v krátkodobém horizontu vedlo k silnějšímu tlaku, protože s vyššími příjmy se usnadní i cestování. Evropa by měla pomáhat, ale nesmí si dělat iluze – není jejím úkolem řešit syrskou občanskou válku či situaci v Eritreji. OSN a nevládní organizace se snaží rozmazat dělicí čáru mezi uprchlíky a migranty, média se zaměřují na ždímání emocí a znemožňují diskusi o ochraně hranic.

Profesor James Allan z univerzity v australském Queenslandu přednášel o migraci z hlediska dopadu na domácí obyvatelstvo s nižší kvalifikací – a následném politickém chování těchto „poražených“. Další vystoupení patřila dvěma nigerijským kněžím: Christopheru Bologovi, kancléři katolické arcidiecéze v Abuji, a Johnu Bognovi Bakenimu, generálnímu sekretáři diecéze Maiduguri, nejvíc postižené útoky Boko Haram.

Bologo promluvil o nejčastějších pohnutkách k migraci a tragických osudech, které migranty potkávají na cestě a v Evropě. Migrace neřeší problémy Afriky. Poděkoval za stipendia, která maďarská vláda uděluje nigerijským studentům – někteří z nich byli v sále přítomni.

Bakeni popisoval příkoří, kterému křesťané na severu země čelí ze strany islamistů. Jsou denně zabíjeni – muži, ženy, děti; pronásledování je i institucionální, nemohou stavět kostely ani se ucházet o funkce. Mezinárodní společenství se o ně nezajímá.

Novinář deníku Le Figaro a autor knihy Francouzská sebevražda Éric Zemmour v krátkosti představil příběh francouzské migrační politiky – a jejího selhání. Nejprve přicházeli lidé, kteří byli kulturně blízcí, a probíhala velmi důsledná asimilace – bazírovalo se dokonce na tom, aby dětem dávali francouzská jména. Zemmour pochází z rodiny alžírských Židů, kteří také v té době přišli do Francie. Postupně se otevřela stavidla masové migraci, od asimilace se upustilo a začal opačný proces, „kolonizace naruby“ – místa, v nichž žije většina lidí „migračního původu“, jsou dnes Francouzi považovaná za ztracená území.

Roman Joch se zaměřil na filozofické rozdíly mezi právem na emigraci a nárokem imigrovat; publikum seznámil s problematikou migrace v českém kontextu. Mluvčí maďarské vlády Zoltán Kovács si stěžoval na „dezinformační kampaň proti Maďarsku“; na obrazovce promítl video z maďarsko-srbské hranice v roce 2015, na němž migrant strká svou ženu a dítě do kolejiště. Policisté se mu v tom pokoušeli zabránit, ale zahraniční média pustila do světa pouze fotografii, která měla vykreslovat brutalitu maďarské policie.

V druhém bloku (Sociální, ekonomické a klimatické důvody migrace) mluvila jako první aktivistka, spisovatelka a politička somálského původu Ayaan Hirsi Aliová. Vyprávěla svůj životní příběh dívky, která před nuceným sňatkem utekla do Nizozemska. Tvrdě pracovala, získala vzdělání, dobrou práci, vstoupila do socialistické strany. Jenže začala kritizovat islám, postavení ženy v něm, nedostatečnou integraci přistěhovalců, pro Thea van Gogha napsala scénář k dokumentu Podřízení, za nějž byl posléze zavražděn. Muslimští radikálové Aliové vyhrožovali smrtí a personou non grata se stala i pro levici a liberály. Zpochybnili její migrační proces, právě u ní – dokonalého příkladu integrace. Raději odešla do USA.

Podle Saula Kellyho z londýnské King’s College by se EU a OSN namísto legalizování migrace měly orientovat na obnovení pořádku v Libyi, když už se podílely na rozpadu tamního řádu. Měly tak učinit hned v roce 2011. Malé děti něco rozkopnou a jdou od toho. Škoda že se minul se sobotním řečníkem Nicolasem Sarkozym. Kelly je odborníkem na kolonialismus a z jeho slov vyplývalo, že by šlo o jakousi kvazikolonizaci.

O klimatických příčinách migrace pohovořil Kanta Kumari Rigaud ze Světové banky. Večer se konala diskuse o islámu a jeho kompatibilitě s demokracií. Kromě Murrayho a Aliové byli v panelu ještě americký blízkovýchodní analytik, spisovatel a novinář Daniel Pipes a „syn Hamásu“ Mosab Hasan Júsuf – izraelský špion palestinského původu. Dva bývalí muslimové (Aliová je nyní ateistka, Júsuf konvertoval ke křesťanství) zastávali ohledně reformy islámu skeptičtější názory než Murray a Pipes.

V sobotu ráno přišli na řadu politici. Nejprve vystupoval Václav Klaus. Argumenty platné v případě individuální migrace jsou evropskými elitami zneužívány k obhajobám masové migrace, která nevyhnutelně vede ke kulturním, sociálním a politickým tenzím. Nad příběhy jednotlivců se lze dojímat u migrace individuální, masová migrace je největší výzvou naší doby, evropští vůdci to přehlížejí a snaží se umlčovat své kritiky.

Někdejší španělský ministr vnitra Jaime Mayor Oreja hovořil o krizi evropských hodnot, citoval papeže Benedikta XVI. Myslel patrně na nedostatek křesťanství, ale říkal tomu „referenční rámec“. Alexander Downer, australský ministr zahraničních věcí v Howardově vládě, která zavedla přísnou migrační politiku, nastoupil s uvolněným projevem, publikum bavil. V kontrastu k unijní těžkopádnosti s rozšafnou lehkostí prezentoval zásady australské politiky vůči ilegální migraci – tu evropskou označil za „katastrofální“.

Pak na pódium vyskočil Nicolas Sarkozy a vedl dost roztěkané řeči. Chválil „přítele Viktora Orbána“ a gratuloval mu k třetímu mandátu, toho on bohužel nedosáhl; zároveň apeloval na jednotnou Evropu založenou na kompromisu, zkritizoval brexit a plédoval pro integraci zemí západního Balkánu do EU. Rýpnul si do Downera, Evropa není Austrálie.

Orbán, uzavírající politický blok, měl pěkně koncipovaný projev – jeho část napsal na kolenou v průběhu vystoupení svých předřečníků. Začal poeticko-lingvistickým okénkem do maďarské duše a poděkoval za slova chvály, která obdržel. Jsme malá země s deseti miliony obyvatel, náš HDP nedosahuje francouzského, naše armáda má podobný počet vojáků, jaký z té turecké dezertuje. Jak se to stalo, že najednou hrajeme v migrační politice takovou roli?

Nebyla to naše volba, my máme náš staromaďarský svět a je nám v něm dobře. Zažili jsme, že téměř 400 tisíc převážně mladých mužů najednou pochodovalo naším domovem. Byli jsme vydáni na milost vnějším silám. Proto jsme vybudovali plot, zavedli ochranu hranic, postavili se do opozice vůči evropskému mainstreamu, kde dosud jsme, a „dobrý Bůh nám pomohl vyhrát volby s ústavní většinou“. Orbánovy domácí projevy jsou obřadní a toto byl projev primárně pro domácí publikum u televizních obrazovek.

Třetí blok (Dlouhodobé sociální, ekonomické a další dopady migrace) zahrnul přednášky britského spisovatele a vězeňského lékaře Theodora Dalrympla, Johna Fontea z Hudsonova Institutu, profesora z Ben-Gurionovy univerzity Bennyho Morrise a brigádního generála izraelské armády Yosefa Kuperwassera (Izraelci měli na konferenci nadstandardní zastoupení) nebo poradce Margaret Thatcherové Johna O’Sullivana. Ve čtvrtém bloku (Výzva naší civilizaci a budoucnost EU) přednášel mimo jiné Werner Patzelt, profesor politologie v Drážďanech, pro své názory na migraci a směřování strany ostrakizovaný v CDU.

Neděle byla dnem agentů, nejprve si vzal slovo bahrajnský zakládající člen al-Káidy Aimen Dean, pozdější špion britské tajné služby MI6, a po něm už zmíněný syn vůdce Hamásu a agent izraelského Šin-betu Júsuf. Americké ministerstvo zahraničí vyslalo do Budapešti dva řečníky; Pete Marocco a Andrew Veprek hovořili v bloku Bezpečnostní výzvy migrace a význam hranic. Zábavnou prezentaci plnou vtipných obrázků o stavění zdí měl profesor David Newman z Ben-Gurionovy univerzity.

Časová tíseň uškodila jedné z nejzajímavějších přednášek. Tristan Azbej – šéf maďarského úřadu na pomoc pronásledovaným křesťanům – popisoval praktické zkušenosti z pomoci křesťanům v postižených oblastech. Podle Azbeje se tak dá udělat hodně muziky za málo peněz. V Iráku za dva miliony eur opravili celé městečko, kam se vrátilo přes 90 procent předválečných obyvatel. Říká se mu Telskoff, dcera Maďarska.

V článku o účasti amerických diplomatů z pera CNN byl Budapešťský summit ocejchován přívlastky jako „hardline“ či „krajně pravicový“. Kdybych to brala vážně, musela bych se divit, jak širokospektrální záběr a kosmopolitního ducha může taková akce mít.