Má mise je přiblížit Kafku lidem. Historici z něj udělali neživou modlu, říká Slovák

divadlo

Má mise je přiblížit Kafku lidem. Historici z něj udělali neživou modlu, říká SlovákROZHOVOR
Poslechnout Franze Foto:

foto Roman Dietrich

5
Domov

Vojtěch Šeliga

Proslavil se jako protagonista kultovního filmu Kouř. Dnes herec Jan Slovák v rámci večerních představení „Poslechnout Franze“ rozbíjí zažitý pohled na spisovatele Franze Kafku. Při hudbě Jana Buriana mladšího předčítá v divadle Archa jeho méně známé texty. Jeho cílem je dílo i samotnou postavu židovského spisovatele přiblížit širší veřejnosti. Diváci si mohou takový večer užít například v pondělí 24. února buď v samotném divadle, nebo na internetu díky živému přenosu.

Jak jste se dostal k tématu Franze Kafky?

Před mnoha lety jsme dělali představení, ke kterému nás vyzvala Markéta Mališová, tehdejší ředitelka centra Franze Kafky. Oslovila Davida Vávru, aby dal dohromady něco z Kafky k festivalu Kafka – Borges. David rozhodil síť, do které jsme se chytili společně s Lenkou Vychodilovou a Monikou Načevou. Vytvořili jsme autorské představení, které se jmenovalo Piš, Kafka, piš. Chtěli jsme zobrazit Kafku mimo tradiční klišé vnímání. Představení začínalo pokaždé tak, že jsme četli různé úryvky z jeho povídek a dopisů přímo v publiku.

A kudy vedla cesta k „Poslechnout Franze“?

Když jsme to přestali hrát, tak jsem zjistil, že to nemám s Kafkou ještě uzavřený. A tak jsem šel do Archy navrhnout, že bych moc rád četl Kafku nahlas. V tu chvíli jsem už měl vymyšlenej koncept čtení s hudbou. Chtěl jsem, aby hudební stránka byla plnohodnotná. Oslovil jsem Jana Buriana mladšího, kterej je podle mého úžasnej autor, moc a moc nadanej. Funguje to tak, že já čtu texty z deníků, pak z dopisů, pak nějakou středně dlouhou povídku, přidám nějaké myšlenky a ke konci ještě pár krátkých povídeček. A on do toho hraje.

Podle čeho texty vybíráte?

Ten výběr je čistě intuitivní. Každý večer čtu jiné. Pokud ale někteří nadšenci přijdou víckrát a mám velkou radost, že se to děje, tak si všimnou, že některé krátké povídky se můžou opakovat. Napsal jich totiž opravdu jen malinko. Jsou to takové ty půlstránkové radosti.

V čem tedy spočívá to rozbourávání klišé pohledu na Kafku?

Historici a pisatelé učebnic udělali z Kafky neživou modlu. Podařilo se jim dostat z něj pryč člověka. A překvapivě zajímavýho člověka, jak lze vyčíst z dopisů a deníků. On nebyl rozhodně žádnej suchar. To je jedna rovina. A další rovina je dílo. Většina lidí totiž skočí rovnou na Zámek a skončí tak na desáté stránce. Přes krátké texty, se ale lze k vrcholnejm dílům jako Zámek nebo Proces snadněji pročíst. Moje mise je Kafku lidem přiblížit. To je snaha těch našich večerů.

Zároveň ten hudební podklad Jana Buriana je velmi temný a možná ještě více doplňuje ten ponurý pocit z jeho života…

Vidíš, to je zajímavý, co říkáš. Já to třeba temně vůbec nevnímám. To co Jeník během představení vytváří, je hodně silný a nečekaný. Má to čistě ve svých rukou. Některý pasáže jsou až hypnotický. Já to miluju. Jinak za atmosférou stojí Tereza Bartůňková, která je stejně jako Jeník, ohromně talentovaná. Celé je to od počátku koncipované jako takový chill out, kdy lidé sedí v lehátkách anebo leží prostě na zemi. Někteří dokonce usnou, ale jak víme, i ve spánku vnímáme. Diváci po představení říkají, co všechno o Kafkovi nevěděli, shání povídky, nebo dopisy nebo si jdou dočíst ten ze školních let nedočtenej Zámek. To je velká satisfakce. Ten mix slov, hudby a atmosféry se teda snad povedl a v lidech to něco spouští.

V teaseru připomínáte, že každému někdy někdo předčítal…

Věta: „Kdy vám naposledy někdo četl,“ je takovým podtitulkem našich večerů. Když se na tohle někoho zeptáte, tak zjistíte, že ten dotyčný úplně zjihne a vzpomene si, že to byla máma, nebo táta či dokonce babička. V živým čtení je bezpečí, intimita, pro mě tam vzniká až taková dětská důvěra. Druhý den dopoledne hrajeme pro školy, což je hodně důležitý. Po představení následuje i krátká debata o Kafkovi. Je zajímavý sledovat, jak se v každé škole přistupuje ke Kafkovi jinak. Někde studenti vědí i zajímavé detaily o jeho životě, které pomáhají uchopit jeho dílo jako celek. Někdy jsou ale Kafkou vlastně úplně netknutní.

To je smutné.

Je to smutný, ale jsem moc šťastnej, že choděj. Protože je opravdu výjimečný, že jsme toho Kafku v Praze měli. Kafka je opravdu světová megasuperstar a my v tom jeho městě žijeme.

Čtěte také: Populisté chtějí vše bagatelizovat a vysoká kultura již přestává mít nárok, říká Dagmar Pecková