Peak Davos. Ekonomické fórum pozbývá na dřívějším významu

Letošní sraz světových elit ve švýcarském Davosu se zabývá otázkou klimatických změn a tzv. globalizace 4.0, což je pěkné „buzzword“, pod kterým si každý představí něco jiného; o takových pojmech se samozřejmě ve slušné společnosti rokuje nejlíp. Už první den nám přítomní finančníci sdělili, že růst sice zpomaluje, ale recese nehrozí. Kdybych byl burzián, asi bych v tuto chvíli začal shortovat, co jde, protože čím větší frekvence ujištění, že se nic neděje, tím méně jim věřím. Se svou opatrnickou povahou si na to ale netroufám. Štrozok je štrozok, jak by řekli Valaši.

Zajímavá otázka je, zda náhodou nenastává recese Davosu samotného. Nepřítomnost řady důležitých politiků na Světovém ekonomickém fóru naznačuje, že pozbývá na významu, který dříve mívalo. Díra ve velikosti a tvaru amerického prezidenta Trumpa, který raději doma bojuje s demokraty o mexickou zeď, je v auditoriu nepřehlédnutelná. Čínský prezident Si Ťin-pching dal také přednost jinému programu, indický premiér Naréndra Módí jakbysmet. Theresa Mayová se v Londýně snaží dát směr neřiditelnému procesu jménem brexit a Emmanuel Macron má jiné starosti. Nejvyšší přítomná evropská šarže, Angela Merkelová, se viditelně blíží ke konci své kariéry.

Po letech, kdy se další globalizace, konvergence a homogenizace světa zdály být nevyhnutelnými, se na povrch dostaly jiné síly. Vlna nespokojenosti západních voličů, která vedla k výměně řady politických veteránů, má kořeny právě v nesouhlasu s následky globalizačního procesu. Obležená střední a nižší střední třída v Evropě i v Americe bojuje s jevy, které dříve řešit nemusela.

Na trhu s bydlením musejí obyvatelé Londýna, Paříže či Berlína soutěžit naráz proti arabským, čínským a ruským investorům, kteří své finanční prostředky rozhodně nezdanili padesátiprocentní sazbou, ale také proti běžencům ze třetího světa. Těm zase jejich nájemné sponzoruje sociální systém a oni ve svých čtvrtích původní obyvatelstvo nevidí rádi, protože v kulturách, které si z Asie a Afriky přivezli, neplatí etnická segregace či tribalismus za něco hanebného, právě naopak. Zbylý prostor mezi boháči a novým lumpenproletariátem je z hlediska běžného Evropana proklatě úzký.

Ekonomicky soutěží evropský a americký průmysl, základ historické prosperity západního světa, proti sweatshopům v Bangladéši a na Filipínách. Poslední skutečně silná větev, na které Německo sedí – výroba automobilů –, je právě shůry podřezávána ve jménu boje proti klimatickým změnám. Přitom za naším dnešním bohatstvím nestojí ani ctnost, ani filozofie, ani vzletné vize; to všechno už provozovali učenci někdy ve dvanáctém století, když ve vesnicích pod jejich kláštery řádil hladomor. Hlavním důvodem, proč se Evropa dokázala posunout z bezvýznamného přívěsku obrovského asijského kontinentu do pozice světového hráče, byla industrializace a navazující schopnost produkovat zboží levně, standardizovaně a v masových výrobních sériích. Probíhá-li nyní ten opačný proces, deindustrializace (a on už značně pokročil: projeďte se po Itálii a počítejte všechny ty zavřené továrny), hrozí Evropě, že ve světovém měřítku poklesne tam, kde se nacházela až do poloviny 18. století.

Aby těch existenciálních starostí nebylo málo, přistupuje k nim poněkud aristokratická arogance delegátů. Švýcarská letová kontrola hlásí, že v okolí Davosu čeká přistání zhruba patnácti set soukromých letadel; k tomu přistupují další privátní tryskáče přistávající v Curychu, odkud někteří účastníci „poskočí“ zbytek cesty do Davosu helikoptérou. Summit, na kterém jsou klimatické změny jedním z témat pro budoucnost, je očividně spokojen se skutečností, že jeho návštěvníci dorazili na místo tím nejhorším, kilotuny CO₂ produkujícím způsobem dopravy. Z hlediska uhlíkové stopy neexistuje horší způsob, jak se dopravit do Davosu, než soukromé tryskové letadlo. Jak mají Francouzi a Němci, které jejich vlády nutí systematickým daňovým a regulačním nátlakem vzdávat se aut s naftovým motorem, reagovat na takové „chucpe“ hned za humny?

Kdysi jsem se bavil s jedním Íráncem o islámské republice včera a dnes. Řekl mi zajímavou věc: Chomejního režim nestál jenom na strachu a policejním násilí. Krutý ajatolláh se prý u řady svých příznivců těšil opravdové úctě, protože byl konzistentní. Žil pro Alláha, byl ochoten pro něj zemřít, peníze jej nezajímaly a i poté, co se dostal k moci, večeřel chleba se sýrem a spal na prosté matraci. To mu vynášelo loajalitu až za hrob. S jeho jménem na rtech šli vojáci do bitev proti lépe vybaveným armádám Saddáma Husajna a vyhrávali bitvy, které vlastně měli prohrát.

Ale Chomejního nástupci, zkorumpovaní až do morku kostí, se stovkami kont v západních bankách a dosazující své příbuzné do důležitých funkcí bez ohledu na kvalifikaci, už tuhle loajalitu nemají. Dokonce i věřící Íránci je nenávidějí a pohrdají jimi, protože se příliš vzdálili hlásanému ideálu islámské republiky. Moc dnešních ajatolláhů je prý založena na důsledné represi a na ničem víc.

Tak daleko na tom Davoští zatím nejsou; ale pouliční bitvy v ulicích francouzských měst nás upozorňují, že argument obuškem se i ve svobodnějších státech světa může vrátit na scénu. Od jisté míry nedůvěry a odporu je možnost klidné debaty mezi oponenty ztracena.

Bylo by lépe tuhle hranici nepřekračovat. Ale obávám se, že tuto moji knížecí radu stejně v Davosu nikdo nečte.