2 Týdeník Echo - kauza

Otcem po smrti. Má člověk právo na dítě, nebo dítě na rodiče?

TÝDENÍK ECHO

Témata: , , ,

Na konci února zasáhla jednu kalifornskou rodinu tragédie – jediný syn, jedenadvacetiletý Peter, podlehl zraněním způsobeným při pádu na lyžích. Neštěstí by pravděpodobně nebylo medializováno, nebýt neobvyklého úspěchu rodičů zemřelého muže u soudu. Ten Monice a Yongminovi Zhuovým předběžně povolil, aby nechali pro budoucí využití zmrazit synovo sperma. Původem čínská rodina argumentovala tamější tzv. politikou jednoho dítěte; Peter, student vojenské akademie, měl pouze sestřenice, takže byl jedinou nadějí na pokračování rodu „po meči“.

Případy podobné tomu, který vyvolal kontroverze v USA, se ale dějí i u nás – nedávno se spor kvůli možnému oplodnění ženy spermatem mrtvého dárce dostal až k Ústavnímu soudu. Situace byla o to složitější, že oním dárcem byl manžel žadatelky.

Mladý pár z Plzeňska se na kliniku, která jim s početím potomka měla pomoci, obrátil před čtyřmi lety. Do procesu ale o rok později zasáhla tragédie – muž zemřel. Smrt manžela donutila mladou vdovu učinit zásadní životní volbu. Při rozhodování, zda si i v takové situaci pořídit potomka, se rozhodla pro dítě – jenže to nakonec na svět nepřišlo.

Po zdravotních i úředních peripetiích se proti rozhodnutí ženy postavila klinika. Chyběla totiž důležitá maličkost – podpis. Souhlas muže totiž podle českých zákonů nesmí být starší než půl roku – v takové lhůtě však vdova proces podstoupit nedokázala. Jeden z formulářů, které manželé v nemocnici podepsali, navíc obsahoval výslovné ustanovení, že odebraný genetický materiál bude v případě smrti zničen. Podle zoufalé ženy však šlo jen o ne zcela závaznou formalitu a za pravdu jí dali i někteří právníci. Případu, který otevřel mnoho otázek nejen právních, ale především etických, dominuje zcela pochopitelná snaha ženy přivést na svět vlastního potomka. O nic méně pochopitelné není ani to, že si dítě chtěla pořídit se svým manželem. Je však způsob, jaký zvolila, přijatelný?

Podle českého práva s největší pravděpodobností nikoli. Soudy daly za pravdu klinice. Kromě neexistujícího důkazu o souhlasu ze strany muže se soudci zabývali také tím, jestli je právně možné, aby umělé oplodnění podstoupila žena bez partnera. Obecně něco takového možné není, pro umělé oplodnění je totiž zapotřebí jak souhlasu budoucí matky, tak i otce dítěte. Co když ale v průběhu procesu zemře? Na otázku, jak s takto specifickou situací naložit, už české právo jasnou odpověď nedává. „V českém zákoně není ani to, ani ono,“ uvádí Jolana Kopsa Těšinová z 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy. Zapomněli čeští zákonodárci na ženy v takové situaci?

Podle bývalé ministryně spravedlnosti Daniely Kovářové i za stávající legislativy existuje řešení, jak problémům předejít. „Je to poučení do budoucna, pro páry, které podstupují podobnou proceduru, aby si partneři smluvně, třeba v závěti, upravili, jak to chtějí do budoucna v případě, že by jeden z nich zemřel,“ uvedla Kovářová s tím, že by i v takovém případě musel nadále o jednotlivých případech rozhodovat soud. S tím souhlasí i předseda etické komise ministerstva zdravotnictví Jiří Šimek. „Kdyby muž naopak podepsal prohlášení, že si přeje, aby se zplodilo jeho dítě po jeho smrti, vznikla by složitá situace, protože v našem právním řádu je sice zájem dítěte jako vysoká hodnota, ale umím si představit právní názor, že přání zemřelého mít dítě může být upřednostněno. Kterému právnímu názoru dát přednost, by musel rozhodnout soud, jako jediný je k tomu oprávněný,“ uvedl lékař. Podle další odbornice na lékařskou etiku Jolany Těšinové by k nějakým změnám v zákoně dojít mohlo. „Mohlo by dojít k právní úpravě, že by páry měly povinnost se vyjádřit, jak chtějí, aby bylo s embryi naloženo pro případ smrti,“ uvádí lékařka.

Poloviční sirotek

Představa, že se každé dítě narodí do ideálního, bezpečného prostředí a úplné rodiny, je značně utopická. Jen v Česku žijí v nějakým způsobem neúplných rodinách statisíce dětí. Pro mnoho rodin je však z různých důvodů taková varianta v rámci vlastních možností nejlepší, a stát by přirozeně neměl do jejich soukromí a rodinného uspořádání zasahovat; pokud možno vůbec. Obdobně ostatně argumentuje i žena z Plzeňska – soudy podle ní do jejího práva na soukromí a rodinný život neadekvátním způsobem zasáhly.

V případě státem posvěcené asistované reprodukce je ale situace na první pohled složitější. Má se stát podílet na cílené „výrobě“ takových rodin? I pokud odhlédneme od faktu, že se do konce loňského roku proti početí dítěte takovým způsobem postavily nezávisle na sobě postupně všechny stupně naší soudní soustavy, a připustíme, že by taková forma byla právně zcela v pořádku, na mysl přicházejí další otázky. Kdo bude narozené dítě vychovávat? Mají lékaři či politici právo rozhodnout o tom, zda dovolí narození dítěte, které nikdy nedostane možnost poznat svého otce? A má takové právo sama matka?

„Osobně považuji za chybu, že u nás ve veřejné debatě o asistované reprodukci jsou zájmy dítěte zmiňovány podstatně méně často než práva muže a ženy mít dítě,“ říká Jiří Šimek. „Někdy se stává, že dva lidé požádají o umělé oplodnění. Dříve než žena otěhotní, muž zemře, a žena trvá na tom, že i nadále chce dítě, jehož otcem bude zemřelý muž. Mravní problém spočívá v tom, že žena vlastně zplodí polovičního sirotka. Porodit dítě, které je už od narození polovičním sirotkem, není v zájmu toho dítěte,“ dodává Šimek s tím, že by na stávající legislativě nic neměnili ani ostatní členové komise. „Většina členů etické komise ministerstva zdravotnictví je toho názoru, že by dítě mělo mít při narození maminku i tatínka,“ uvádí.

K možnosti, že by nález Ústavního soudu znamenal průlom či precedent v podobných případech do budoucna, jsou skeptičtí i další odborníci. „Pro obě ty varianty hovoří podobné a velmi silné argumenty emočního rázu. Člověk velice dobře chápe touhu té ženy, aby k umělému oplodnění došlo, ale zároveň stejně dobře jsem chápal i argumenty, proč tomu bránit,“ tvrdí bývalý ministr spravedlnosti Robert Pelikán. „V každém případě by o všech podobných případech měl rozhodnout Ústavní soud,“ dodává.

Češi přitom nejsou jediní – stejné dilema se řeší i v dalších zemích. Oplodnění ženy za použití spermatu mrtvého muže jednoznačně zakazuje Německo či Francie, smluvní uspořádání vztahů vyžadují zákony v Belgii či Nizozemsku. „Nesmíme pominout ani zájmy dítěte. Je otázka filozofie toho státu, té dané kultury, zda neřekneme, že to zakazujeme, jako to zakazují třeba Francouzi. Protože říkají, že zájem dítěte je, aby se nenarodilo ve chvíli, kdy jeho otec už je dávno mrtev,“ říká na dotaz Týdeníku Echo už citovaná Jolana Kopsa Těšinová. „Je to v souladu s našimi kulturními hodnotami? Tohle je otázka, která by měla být diskutovaná,“ míní lékařka.

Umělé oplodnění pro všechny?

Ochranu dítěte zatím české zákony garantují – podstatnou měrou k tomu přispívá právě potřeba souhlasu s oplodněním od obou nastávajících rodičů. Až na nepředvídatelné výjimky není možné, aby se z dítěte hned po narození stal poloviční sirotek. Ani to ale nemusí trvat napořád – v současné politické a společenské atmosféře to spíš vypadá, že se brzy dočkáme opaku – právo na všechno a pro všechny. Umělé oplodnění pro ženy, které by o něj žádaly zcela samy bez partnera, projednávala sněmovna už v minulém funkčním období. Návrh tehdejšího poslance za ČSSD Františka Adámka nakonec poslanci zamítli. „Pokud by byl takový návrh přijat, postupně bychom souhlasili s tím, že člověk má právo na dítě, lidé mají právo na děti,“ uvedla v Poslanecké sněmovně tehdejší poslankyně TOP 09 a nynější nezávislá senátorka Jitka Chalánková a připomněla, že právo na dítě nepatří mezi základní lidská práva. Návrh nenašel pochopení ani u tehdejšího ministra zdravotnictví Miloslava Ludvíka.

Není to přitom jediná změna, se kterou se poslanci v rámci rodinné problematiky musejí srovnat. Aktuálně nejhlasitěji se o svá práva hlásí homosexuální páry. V případě přijetí návrhu stejnopohlavních manželství, který se ve sněmovně projednává od podzimu, by takové dvojice získaly stejná práva jako ostatní manželé – včetně osvojení dětí. Dlouhodobě nejasná situace panuje i okolo další kontroverzní možnosti, jak si pořídit dítě – náhradního mateřství. Eticky neméně závažný problém je totiž dalším tématem, které české zákony přímo neupravují. Domluvě s cizí ženou, která se nechá uměle oplodnit a následně odnosí dítě neplodnému páru, v současné době nic nebrání. Proces má ale nejméně dvě závažná úskalí – matkou dítěte je podle českých zákonů ta žena, která je porodila. Nastávající rodiče proto musejí spoléhat na to, že vybraná žena dá po porodu souhlas s osvojením. Psychická újma u takového rozhodnutí je zřejmá; a nedá se nahradit jakoukoli finanční odměnou. S tou souvisí druhý problém – její poskytnutí je u nás nelegální. Stejně jako fakt, že dítě „ze zkumavky“ musí mít matku a otce, je v Česku nepřekročitelné i to, že se nedá koupit. Zatím.

Echo Komplet

2 999 Kč

Získejte to nejlepší za méně jak 40% ceny! Díky tomuto balíčku si užijete unikátní web bez reklam EchoPrime, denní komentáře Echo24 a Týdeník Echo jak v digitální, tak v tištěné podobě

Více info

Názory Více

Online zprávy Více

Vážení diskutující,
Echo24.cz chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky urážlivé, vulgární, xenofobní, odkazy na jiné internetové stránky či takové příspěvky, které odporují obecné lidské slušnosti. Před vložením vašeho příspěvku prosím zkontrolujte, zda jste opravdu přihlášeni. V opačném případě se váš příspěvek ukáže jen na vašem monitoru, ale do diskuze se nezanese.