Tenhle vítr mám pořád rád

KOMENTÁŘ

Tenhle vítr mám pořád rád
Zpěvák Luboš Pospíšil Foto: Gampe, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=8296605
1
Komentáře
Jiří Peňás
Sdílet:

Hlavní zprávy

Spiknutí neinformovaných

KOMENTÁŘ

Minule jsem tu psal o nešťastném zvyku českých politiků zaujímat vyhrocená stanoviska ke světovému dění – čím odlehlejší, tím lépe. Spekulace zní, že politici ...

00:07

Týdeník Echo

Koupit

Zprávy

Další zprávy

Weby provozuje SPM Media a.s.,
Křížová 2598/4D,
150 00 Praha 5,
IČ 14121816

Echo24.cz

Copyright 2024 © Echo Media, a.s. © ČTK. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.Provozovatelem serveru je Echo Media, a.s., se sídlem Křížová 2598/4d, 150 00 Praha 5, Česká republika • IČ: 02581574 zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze pod spisovou značkou B 19589.

Sloupkař, zvláště když na něj přijde sobota, by měl mít volnější pole působnosti a možnost dopřát si něco osobního. Tak já tady gratuluji k sedmdesátinám svému oblíbenému zpěvákovi Luboši Pospíšilovi. Snad se mnou budou souhlasit lidé podobně někdy nostalgicky naladění jako já, kteří to teď čtou, že je k čemu a že takový zpěvák jako Luboš Pospíšil si takovou gratulaci zaslouží, i když ty narozeniny má dle všeho až zítra, tedy v neděli…

Luboš Pospíšil je úkaz na poli české rockové hudby tím, jak je celý život přirozený a zároveň výjimečný, ba až výstřední. Je to tenor s chvějícím se falzetem, takže by mohl zpívat vokály u nějaké české varianty Bee Gees, ale on místo toho začínal u C&K Vocal, jimž o hitparády nikdy nešlo a na diskotékách by na ně za chvíli něco letělo. Byla to sestava intelektuálů, kteří svůj niterný vztah ke světu vyjadřovali dokonale secvičenými vícehlasy a patosem, ze kterého se člověku ještě po čtyřicet letech orosí čelo.

 

Jejich deska Generace z chartovního roku 1977 sice vyšla oficiálně, ale každý, kdo nebyl citově nahluchlý, v ní slyšel „generační“ protest proti času „vesele pohřbených“. Zpívali tam třeba: „Kdo je nám blízký, ten možná ocení, že se chcem‘ vyhnout cestám, který jsou všem známý.“ Nebyl to sice underground, ale bylo to zcela jiné, než byl oficiální „sound“ té doby. Mladí muži a ženy, mezi nimiž okamžitě upoutal především zvláštní zjev Ladislava Kantora s bradkou a lenonkami a na zadní straně desky vzácná fotografie kytaristy s nejdelšími vlasy v Čechách Oty Petřiny. Všichni v džínách a džínových košilích, prostovlasí či huňatí a hlavně vážní, taková skoro „závadová“ mládež, která sice mohla nahrát desku, ale opičky kvůli tomu dělat nebudou.

Tehdy jsem si tedy Luboše Pospíšila všiml jako teenager poprvé a zařadil si ho pak mezi své oblíbené starší muže českého rocku, jimž bylo ve skutečnosti tak mezi třicítkou a čtyřicítkou. Jmenovat snad ani není nutné, přesto: Vladimír Mišík, Michal Prokop, Radim Hladík, Vladimír Merta, Petr Skoumal, Petr Kalandra… z žen by asi bylo slušné napsat Zuzanu Michnovou nebo Dagmar Andrtovou-Voňkovou a tak dál. A Petra Nováka, abych nezapomněl… Vůbec mě někdy napadá, že v tomhle jsme měli, my dorůstající na sklonku komunismu, štěstí, že se v něm tak silně vyskytovaly osobnosti tohoto druhu. Bylo totiž zajímavé, kolik mezi nimi bylo přirozeně inteligentních lidí, z nichž někteří byli na pokraji geniality (no, možná přeháním, ale talentovaní byli opravdu mimořádně), a přitom si z toho moc nedělali. Všichni měli vkus, ba trochu i literární sklony, což dávali najevo tím, že si nechávali psát texty od opravdových básníků, se kterými se osobně znali a přátelili. Byla to zvláštní symbióza bohémy, talentu, literatury… Všichni se dobře znali, podporovali, někteří se měli i docela rádi.

No a Luboš Pospíšil zcela jistě patřil mezi ně – a patří, přičemž on byl z nich jaksi největší lyrik, jak tady už to slovo padlo, a patetik, protože to měl jednak v krvi, jednak, a hlavně, v hlase, který, když chtěl, se chvěl jaksi do stříbrna a vyvolával v posluchači velké citové pohnutí, ve kterém si byl schopen vzpomenout na jednu dávnou venkovskou tancovačku L. P. 1966, i když se v tom roce teprve narodil.

Tahle píseň se slovy Pavla Šruta (na jeho pohřbu v květnu 2018 jsem Luboše Pospíšila viděl naposledy) pak byla ozdobou první Pospíšilovy desky z roku 1982 Tenhle vítr jsem měl rád. Přehrál jsem si ji v té době asi tisíckrát, teď už bych k tomu neměl odvahu. Možná bych se uvedl do stavu, před kterým se musí člověk v letech už trochu bránit. Ale možná to dám. Jen co dopíšu a pošlu, si to pustím: „Tenhle vítr jsem měl rád / bůh měl na něj copyright…“

Tak ať ten vítr ještě dlouho vlaje v šedinách, pane Luboši Pospíšile.

×

Podobné články