1 komentář

Navrátilová nebude nikoho poučovat

komentář

Témata: , , ,

Martina Navrátilová, možná nejslavnější žijící Češka, se proslavila mimo jiné jako jedna z raných špičkových sportovkyň veřejně se hlásících k lesbické orientaci. Užila si kvůli tomu některá příkoří (počínaje tím, že novinář, kterému o tom poskytla rozhovor, ho zveřejnil bez jejího souhlasu). S léty přišly i příjemnější stránky – třeba reklamy pro Subaru, jež rozjelo úspěšnou marketingovou kampaň zaměřenou na gay a lesbické zákazníky („Není to volba. Jsme tak stavěné“ – byl jeden z vtipných dvojsmyslů, jimiž se na ně automobilka, jejíž auta jsou známá trvalým pohonem všech čtyř kol, obracela).

Kdykoli přišlo v rozhovorech na politiku, byla Navrátilová vždy spolehlivě kritická vůči americkým republikánům. Ale nevím, jestli ji republikáni někdy odněkud vyloučili. Teď ji vyloučila organizace Athlete Ally, která prosazuje větší „inkluzivnost“ ve sportu: zbavila ji funkce ambasadorky a vyloučila ji ze svého poradního sboru. Důvod? Komentář v britských Sunday Times, v němž Navrátilová tvrdí, že sportovci, kteří se narodili jako muži a dnes se identifikují jako ženy, mají proti soupeřkám nefér výhodu.

„Muž se může rozhodnout být ženou, brát hormony, pokud to příslušná sportovní organizace požaduje, vyhrát kdeco napravo nalevo, a třeba si i docela vydělat, a pak se přerozmyslet a zase dělat děti, když si usmyslí. Je to šílené a je to podvádění. Ráda budu oslovovat transgender ženu, jakoukoli formou si přeje, ale nerada bych s ní soutěžila. Nebylo by to fér.“

Kvůli tomu se na dlouholetou aktivistku, jež pro akceptaci žen odlišné orientace za léta vykonala mnohé, sesypala vlna nekompromisní kritiky – ne z kruhů křesťanských reakcionářů, nýbrž od mladých feministických aktivistek. V těch se transgenderismus stal nejnovější frontovou linií. Podobně byla vyloučena ze slušné britské feministické společnosti Germaine Greerová, jedna z nejznámějších postav feministického hnutí vůbec. Ale je ročník 1939 a některé věci už jí zřejmě rozum nebere. „Jen to, že si useknete penis, z vás ženu neudělá,“ prohlásila v roce 2015. Upřesnila to: „Netvrdím, že by nemělo být povolené, aby lidé absolvovali tu proceduru [chirurgickou změnu pohlaví], říkám jen, že to z nich nedělá ženy.“ Reakcí bylo vedle publicistických polemik a odsudků na sociálních sítí také úspěšné výzvy k rušení pozvání k diskusím na akademické půdě a podobně.

Je to jedna z těch situací, kdy se radikální aktivisté rozhodli vyzkoušet svou moc naplno. Přinutit společnost, aby přijala, že něco, co je očividný nesmysl, ve skutečnosti není nesmysl, že černá je bílá – co jiného to je než ukázka čisté moci?

Radikálové se rozhodli, že uznání genderu jako sociálního konstruktu je třeba dovést k popření jakéhokoli biologického základu rozdílu mezi pohlavími. A pak – a to je ten nejzavilejší mocenský aspekt tohoto tahu – nastolené vítězství oklikou přivést zpátky do světa, kde tyto kategorie hrají fundamentální roli, světa sportu, a přinutit ho, aby je navzdory všemu akceptoval. Ne že by zrušil pohlaví. Smí si zachovat kategorie mužů a žen, ale v nich musí být umožněno startovat každému podle toho, jak si usmyslí. A když se fakta vzpírají, tím hůř pro fakta.

Tato studie například zkoumala vývoj rozdílu v různých atletických výkonech mezi chlapci a dívkami. Začíná ve dvanácti až třinácti letech a okolo devatenácti dosahuje plateau přetrvávajícího v dospělosti. Vývoj je paralelní s hladinou testosteronu v těle u chlapců. Ale podle radikálů je třeba se tvářit, že to neexistuje, respektive že to je asi všechno vliv společenských faktorů a způsobu výchovy.

Podívejte se na nějaká z těchto videí o osobě jménem Andraya Yearwood. Docela hezký kluk, řeklo by se. Koneckonců se tak narodil. Jenže dnes je to holka. A poráží ostatní patnáctileté holky v běhu v celém státě Connecticut. Pročetl jsem komentáře pod jedním z videí (bylo na účtu normální lokální televizní stanice). Nebyl mezi nimi jediný pozitivní. Kdyby chtěli ruští dezinformátoři na to téma vyrobit manipulační kampaň, nemohli by to udělat líp. Žádné „fake news“ nebylo potřeba.

Toto je myslím něco, co za bývalou železnou oponu zatím nedorazilo – a nezdá se, že by to někde klíčilo.

K tomu jeden postřeh: Tyler Cowen je velmi zajímavý americký ekonom, který mimo jiné pravidelně publikuje rozhovory s různými intelektuály, ekonomy i neekonomy. Mimo jiné s Brunem Maçãesem, bývalým portugalským státním tajemníkem pro EU, který dnes publikuje velmi zajímavé geopolitické úvahy. To by bylo na jiné články, nicméně v jejich rozhovoru Cowen říká: „Když přijedu do Ruska, přijde mi nápadné, o co více tam vidím sexuálního dimorfismu než ve Spojených státech.“ Přiznám se, že jsem si nejprve myslel, že si budu muset ten výraz vyhledat. Ale Cowen to vysvětluje: „Muži a ženy se aspoň na první pohled oblékají hodně odlišně, chovají se odlišně. Panuje tam představa, že byste měl ženám otevírat dveře. Proč je Rusko, a taky Ukrajina, v tomto ohledu tak extrémní?“ Na což Maçães přisvědčí: „Ano, máte úplnou pravdu. To je velmi dobrý postřeh.“ Nicméně když se k tématu rozhovoří, vidí ho i z jiné strany: vzorce vztahů mezi muži a ženami jsou podle něj něčím, „kde můžete vidět, že Rusko má svou vlastní politickou vůli. Nenajdete tam žádný apetit vydat se směrem, který my na Západě cítíme jako zřejmý a nevyhnutelný.“ A chápe, že některým lidem v Evropě to začíná připadat atraktivní – že některé změny posledních čtyřiceti let, které se jim nezamlouvají, se v Rusku „nejen neudály, ale neudály se proto, že lidé nechtěli, aby se udály“.

Cowen ani Maçães nejsou žádní „social justice warriors“, jsou to vzdělaní lidé s globálním rozhledem, který není omezen výlety na mezinárodní konference. Troufám si tvrdit, že „extrémní sexuální dimorfismus“ není to, co by jako první Čechovi, ať už vzdělanému, nebo nevzdělanému, přišlo na Rusku nápadné. Jak se stalo, že dva eminentní západní intelektuálové to, že muži vypadají jako muži a ženy jako ženy, označí z první vody načisto za extremismus? Je to další důkaz toho, kolik práce v potu tváře nás ještě čeká, než budeme patřit k Západu?

Řekl bych, že to nesouvisí ani tak s Ruskem, komunismem, Západem a Východem jako spíš s rokem 1968. Toto přelomové vzedmutí tehdy prošlo celou Amerikou a Evropou, ale matoucí je, že na Západě a u nás bylo jiné. V poslední době to připomněl třeba Ivan Krastev, když popsal populistická hnutí mimo jiné jako revoltu proti generaci západních osmašedesátníků.

Petr Král, český surrealistický básník žijící ve Francii, se tím rozdílem zabýval v textu z roku 1989, Postoje na Západě a v Československu podle něj byly „spíš komplementární než totožné“:

Kde byl pařížský Máj zpochybněním tradičních norem, šlo v „pražském jaru“ spíš o znovunabytí ztraceného řádu. Pražáci se tak už předem snažili čistit sochy, na které studenti v Paříži stříkali barvu ze svých „bomb“; i nejradikálnější Češi se dovolávali hodnot, jež se francouzským levičákům zdály být passé. Vlasatý mladík, jaký by na bulváru Saint-Michel stavěl barikády, se tak při kterési noční demonstraci před pražským rozhlasem postavil nečekaně komusi, kdo tu chtěl pro zahřátí zapálit kus novin: „Nechte toho, nebo se to zvrhne jako v Paříži!“

I radikalismus pražských surrealistů, k nimž jsem sám patřil, mířil trochu jinam, než by se dalo čekat; díky zkušenosti s „reálným socialismem“ viděli dokonce znovu hodnotu v práci, o níž jejich francouzští kolegové – v souladu s veškerým levičáctvím okolo – dál mluvili s romantickým pohrdáním. Podobně se mladí Pražáci lišili od Pařížanů svým lpěním na kultuře nebo svou solidárností s oponenty starší generace. (…)

Ideologie „zákazu zakazování“ – když ne ve svých předpokladech, tak ve svých důsledcích – vyústila v Paříži fatálně do kultu nemyšlení a cesty nejmenšího odporu. Dodnes před sebou vidím mladého „situacionistu“, jak si na schůzi fantaskního akčního výboru, kde jsem se (po své emigraci na podzim 1968) ocitl i já, dává „nenuceně“ nohy na stůl a říká naproti sedícímu Maurici Blanchot – už staršímu pánovi a velkému jménu moderní francouzské literatury –, že nemá proč poslouchat jeho rady…

Nikdo nemůže žít v májové extázi věčně. Generace dospěla, naučila se pracovat v systému a své hodnoty nějak usmířit s fungujícím pořádkem. To je generace Danielů Cohn-Benditů, Guy Verhofstadtů, José Manuelů Barrosů a Joschků Fischerů. Vydala se na „dlouhý pochod institucemi“, což je rovněž známá story. A nestrádala při tom – Král píše, že časem jeho modelový „situacionista z akčního výboru prostě zvedl telefon a začal se domlouvat s bankou o svých investicích, ani nemusel sundat nohy se stolu“. V Americe mimo jiné právě tahle generace ovládla řízení univerzit. To ona tam nechala vykvést všechny stupidní teorie, protlačila různá pravidla progresivního života. A zároveň se zařídila velmi dobře pro sebe – platy jsou dobré a hlavně rostou počty administrátorů (s nimi cena školného). A teď, třicet let po Králově článku, jim pod rukama vyrostla nová generace – a administrátoři se jí bojí. Nevědí si rady s jejich hysterickými výstupy a radikálními, zcela blouznivými požadavky.

Opakují se vzorce chování, jež osmašedesátníci kdysi poznali u největších radikálů, těch, kteří přičichli k maoismu. Stupňování požadavků na ideologickou čistotu, bezmezná loajalita linii, rituální sebekritika. Nějaké zásluhy nebo to, že se snaží být „dobří spojenci“, nestačí. Někdejší pokrokáři či dobří liberálové zjišťují, že jsou třídní nepřátelé odsouzení na smetiště dějin. Jsou naháněni na sociálních sítích a vystaveni „no-platforming“, koordinované snaze zamezit pomocí protestů a bojkotů jejich veřejnému vystupování.

(Jedna poznámka na okraj: někdy bývá namítáno, že tyto akce nejsou dílem státní moci, že se jedná o projevy svobodně se vyjadřujících a jednajících jedinců v nestátní sféře, na sociálních sítích soukromých firem, a tudíž nás to nemusí zajímat. Když se před válkou nějaký evropský levicový aktivista zapletl s kominternou, mohlo to pro něj mít nedozírné, i fatální následky. A taky ho zprvu nikdo nenutil. A mělo to lidi zajímat.)

Takto se dnes chová transgender žena, u níž prodavač nepozná, že je žena a ne muž. Jak by to mohl s jistotou vědět? Není to zase tak dávno, co si společnost zvykla, že osoba s make-upem nemusí být žena, a teď zas tohle? Všimněte si na záznamu jedné věci: chvíli to vypadá, že si to „žena“ s prodavačem chce vyřídit zcela po chlapsku ručně („Zmrde, vezmu tě ven, a jestli mi ještě jednou řekneš ,pane‘, tak ti ukážu, co je to ,pane‘.“). Ale pak se začne dožadovat jeho „firemního čísla“, protože si bude stěžovat vedení, jak byla „v tomto obchodě misgenderována“, a oznámí, že to „poví celé LGBT komunitě“. Uvědomí si, že má úřady, předpisy a média na své straně. Aktivuje se instinkt Internacionály šprtů, jde se to říct panu učiteli.

Když vás televize nutí dívat se na muže a opakuje, že je to žena, není to samozřejmě Orwellovo 1984. Není to „bota šlapající na lidskou tvář – navždy“. Dědictvím osmašedesátníků je v případech, jako je transgender kampaň, soft verze – povinnost vidět černou a poslušně říci, že je to bílá – navždy. Je to ukázka moci. Ta teď doléhá i na osmašedesátníky samé.

Echo Komplet

2 999 Kč

Získejte to nejlepší za méně jak 40% ceny! Díky tomuto balíčku si užijete unikátní web bez reklam EchoPrime, denní komentáře Echo24 a Týdeník Echo jak v digitální, tak v tištěné podobě

Více info

/
komentátor

Narodil se v roce 1963, Pražák. Studoval češtinu a angličtinu na FF UK. Koncem 80. let přispíval do samizdatové Revolver revue, od roku 1990 novinář - Respekt, Český deník, Lidové noviny, MF Dnes, nejdéle, od roku 2006 do roku 2013, v Lidových novinách. Novinářskou kariéru přerušil v letech 1997-2000, kdy byl tiskovým tajemníkem na velvyslanectví ČR ve Washingtonu. Překládal z angličtiny (Malcolm Gladwell, Niall Ferguson).

Názory Více

Online zprávy Více

Vážení diskutující,
Echo24.cz chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky urážlivé, vulgární, xenofobní, odkazy na jiné internetové stránky či takové příspěvky, které odporují obecné lidské slušnosti. Před vložením vašeho příspěvku prosím zkontrolujte, zda jste opravdu přihlášeni. V opačném případě se váš příspěvek ukáže jen na vašem monitoru, ale do diskuze se nezanese.