„Zázrak na Visle.“ Jak polští vojáci odrazili bolševickou hrozbu

Dva měsíce před polsko-ruskou bitvou u Varšavy v srpnu 1920 napsal bolševický vůdce Vladimir Iljič Lenin: „V blízkosti Varšavy je centrum polské buržoazní vlády, ale i centrum mezinárodního imperialismu… to nám dovoluje zaútočit na tento systém, a to nejen v Polsku, ale i v Německu a Británii“. V následné bitvě před 100 lety, 13.- 25. srpna 1920, známé jako „zázrak na Visle“, porazila polská vojska pod vedením Józefa Pilsudského bolševickou Rudou armádu, čímž zabránila komunistické invazi do Evropy. Lenin to tehdy nazval „velkou porážkou“ svých sil.

Podle britského diplomata Edgara Vincenta D‘Abernona to byla jedna z nejdůležitějších bitev v historii lidstva. Ve své knize z roku 1920 napsal: „Kdyby Karel Martel nezastavil invazi Saracénů v bitvě u Tours, byl by dnes na Oxfordské univerzitě hlavním předmětem korán. Kdyby se Pilsudskému nepodařilo zastavit triumfální pochod Rudé armády, výsledkem by byl nejen nebezpečný zlom v dějinách křesťanství, ale rovněž fundamentální ohrožení celé západní civilizace.“

„Zázrak na Visle“ trval 13 dnů. V bitvě bojovalo 113.000 Poláků, z nichž 4500 padlo a 10.000 bylo ztraceno, ze 140.000 rudoarmějců jich nepřežilo nejméně 10.000 a přes 65.000 bylo zajato.

Po konci první světové války, rozpadu Rakouska-Uherska a vzniku nezávislého Polska v listopadu 1918 ohrožovala Varšavu zejména občanská válka v Rusku či levicová revoluce v Německu. V polsko-ruské válce 1919-1921 se střetnul zájem sovětského Ruska ovládnout bývalé součásti carského impéria a rozšířil komunismus dál do Evropy s Polskou snahou získat zpět části Ukrajiny a Běloruska, které byly jeho součástí do druhé poloviny 18. století. Lenin také chtěl otestovat schopnosti nově utvořené Rudé armády ve větším konfliktu.

Po polské ofenzívě na Kyjev podnikla bolševická Rudá armáda během léta 1920 zdrcující ofenzívu a zatlačila polské síly až k Varšavě. Ruská jízdní armáda pod vedením generála Semjona Buďonného prolomila polské pozice, čímž zapříčinila kolaps celé polské fronty spolu s jednotkami generála Michaila Tuchačevského.

V červenci proto polský maršál Pilsudski vystoupil se zásadním projevem k polskému národu, ve kterém mimo jiné řekl: „Občané Rzecipospolité! Vlast vás potřebuje! Nepřátelé nás obkličují ze všech stran. … Ať se nápor bolševismu rozbije o hruď národa. Ať na volání Polska nechybí žádný z jeho věrných a pravých synů, aby dle vzoru svých otců i dědů srazili nepřítele Rzecipospolité k jejím nohám. Vše za vítězství vše! Do zbraně!“ Výzva se neminula účinkem a do armády se přihlásilo na 100.000 dobrovolníků.

Samotný bolševický útok na Varšavu začal 13. srpna, o den později ale začal polský protiútok překročením řeky Wkra. Podle některých pramenů nastal obrat 15. srpna, tedy v den Nanebevzetí Panny Marie. A právě její přímluvě katoličtí Poláci často přisuzují úspěch v „zázraku na Visle“.

Pilsudského armáda dokázala postoupit o 70 kilometrů během 36 hodin. Tuchačevskij si pak 18. srpna ve svém velitelství v Minsku uvědomil hrozící porážku a vydal rozkaz k ústupu a přeskupení. Poláci ale postupovali dál, během šesti dní postoupili od více než 150 kilometrů na východ. Tuchačevskij tedy rozkázal stažení Rudé armády zpátky k řece Bug, ruská fronta se pak zhroutila 31. srpna 1920.

Plán protiofenzívy připravil Pilsudski ve spolupráci s francouzským generálem Maximem Weygandem a náčelníkem štábu polské armády generálem Tadeuszem Rozwadowskym. Britský historik Norman Davies přičítá hlavní zásluhy na porážce Rudé armády generálu Weygandovi, nicméně rozhodující slovo měl jako vrchní velitel polských ozbrojených sil maršál Pilsudski.

Rudá armáda se z drtivé porážky u Varšavy už nevzpamatovala, po několika dalších prohrách (zejména zničující porážce na řece Němen) přistoupila na příměří. V březnu 1921 sovětské Rusko uzavřelo s Polskem Rižský mír, v němž byla stanovena polsko-sovětská hranice v linii Desna-Slucz-Korzec-Zbrucz, která v podstatě kopírovala situaci při druhém dělení země v roce 1793.