Jak Páral válčil s mnohozvířetem

V roce 1983 už ani komunistický režim nemohl tajit, že se něco špatného děje s tzv. životním prostředím. Jeho čím dál mizernější stav ještě nebyl spojený s představou globálních dějů a katastrof a spíš než oteplování se obyvatelé střední Evropy obávali kyselých dešťů a smogu, který v podobě hustých mlh ležel v průmyslových oblastech celé měsíce a proměňoval ovzduší v dusivou kaši. V Československu patřily ke zvlášť zasaženým oblastem severní Čechy, které si svou polohou a industriálním charakterem o zamoření exhaláty přímo říkaly. Především Ústecko bylo synonymem pro představu plic rozleptávaných chemickými zplodinami, jež chrlily komíny zdejších průmyslových závodů nebo přinášely větry z blízkých tepelných elektráren a hnědouhelných revírů. Byl to v zemi asi nejtoxičtější region, kde žili lidé jakoby za trest nebo proto, že jinde už pro ně nezbylo místo.

Ten kraj, kde Labe opouští Čechy, měl však svá specifika. Jednak skutečně pozoruhodnou krajinnou tvářnost, kterou si však ale uvědomoval jen znalec nebo člověk, jenž má pro ty věci smysl (a těch je vždycky spíš menšina) – a pak ještě jednu věc, která zdaleka nebyla samozřejmostí: Ústecko mělo svého spisovatele, a to ne ledajakého. Vladimíra Párala. Ten svými romány vytvářel to, čemu se říká mytoepický rozměr kraje, jeho genius loci. Páral nebyl jeho realistickým portrétistou, ostatně téměř u něj absentuje sudetská minulost Aussigu (také jistě z důvodů cenzurních, ale spíš ho to literárně nezajímalo), nebyl ani nějakým jeho kronikářem. Byl zato tvůrcem jeho sociálně-psychologicko-mytického obrazu jako scenerie, kde se ve zvláštní formě uplatňuje patologie automatizované a smyslu zbavené existence. Ústecko použil jako laboratoř pro svou koncepci lidské společnosti, kde základním mechanismem je strategie uspokojování pudů a libida, které jsou hnacím řemenem dějin.

Jeho romány byly zvláštním způsobem odtažité i angažované, cynické i účastné, ironické i kýčovité, působily jako velmi dráždivé a obscénní, někdy přesné a výstižné, jindy rozbředlé a k neučtení, hédonistické a snoby přitahující. A přitom vlastně byly dílem moralisty a melancholika, chemického filozofa-stoika, který by nejraději svým postavám naordinoval na marnost světa nirvánu a buddhistické vyvanutí.

Celý text Jiřího Peňáse najdete na stránkách EchoPrime.