Zpověď na zahradě i mše bez věřících. „Součástí Velikonoc je bolest i úzkost,“ říká kněz

Zpověď na zahradě i mše bez věřících. „Součástí Velikonoc je bolest i úzkost,“ říká knězROZHOVOR
Domov

Velikonoce

Michael Durčák

Věda a náboženství jsou dodnes vnímány často jako protiklady, které spolu soupeří o duši člověka. Málokdo však má do obou světů důkladný vhled jako Jiří Korda, farář římskokatolické farnosti u kostela Panny Marie Královny míru na pražské Lhotce, který vystudoval kromě teologie i medicínu, a dokonce se jako lékař chvíli živil. I pro kněze, kteří se snaží věřícím v průběhu nejvýznamnějších křesťanských svátků v roce poskytnout duchovní službu i té nejohroženější části obyvatel, jsou letošní Velikonoce obrovský nezvykem. „Když někdo chodí do kostela jednou za měsíc, nebo jak se mu zachce, nebo na svátky, tak ten tenhle výpadek možná ani nezaznamená. Pokud ale chodíte dnes v Čechách do kostela pravidelně, většinou to znamená, že se účastníte i dalšího života farnosti,“ říká Korda.

Vy máte kromě teologie vystudovanou také medicínu, dokonce jste se jako lékař chvíli i živil, to je z dnešního pohledu nezvyklá kombinace. Jak se to člověku stane, že se z lékaře stane knězem?

" Nemyslím si, že by to byla až taková výjimka, znám takových kněží několik. Já jsem prostě jasně vnímal, že mě Bůh volá ke kněžství, nešlo říct ne. Já jsem působil jako lékař na vojně a pak v Bohnicích na psychiatrii, ale nakonec jsem zakotvil u kněžství a tady ve farnosti působím už devět let. Nicméně stále z medicíny ve své současné službě čerpám."

Takže současnou krizi vlastně dokážete vidět nejen z pozice duchovního, ale také lékaře. V čem se ta perspektiva liší?

"Je pravda, že díky medicíně mám v sobě asi určitý systém postupů a vyhodnocování situací, rychle se zorientuji v příběhu člověka, můžu si pohlídat i stránku medicínskou a psychologickou. Proto mě někdy tak rozčiluje i uvnitř církve takový ten přístup, ono to nějak dopadne, ono se to nějak udělá. Jistě, rozdíly tu jsou, medicína se věnuje léčení těla a kněz se věnuje duchovnímu životu, takže ty důrazy jsou odlišné, ale nikdy by to nemělo jít proti sobě. Ten střet je často na poli etiky a morálky. Ztráta víry v Boha a jeho řád vede často k pokušení, že když něco dokážeme, můžeme to i dělat. Roli tady určitě hraje i představa zdraví jako nejvyššího dobra. Pro nás věřící je ale ještě jedno větší dobro, záchrana naší duše pro věčnost. Navíc často se u medicíny nesprávně věnuje pozornost tělu, ostatní jde stranou. Pak se nemůžeme divit, kolik lidí ujíždí na různých alternativních směrech. Dokonce někdy i sami lékaři. Jistě, i psychiatrie se de facto zaměřuje na stránku tělesnou, tedy mozek a jeho fungování. To musím stále lidem vysvětlovat, že psychiatr dělá trochu něco jiného než psychoterapeut, a kněz že není psycholog ze středověku."

Došlo vám jako lékaři dříve než ostatním, jak je situace vážná, nebo ne?

"Jak se říká, po bitvě je každý generál, k čemu by mi bylo se stavět do role chytráka, který věděl všechno nejlépe. Tohle je přece situace, kterou jsme tu v Evropě sto let neměli. A po pravdě řečeno, ti, kteří teď mají rozhodovat o systémových věcech, jsou skutečně pod obrovským tlakem, na což se často zapomíná. Jestli jsme celou pandemii jako společnost podcenili? Já si to nemyslím, ale také si zároveň nemyslím, že dojde k tomu, že když se budeme dlouho držet v jakési karanténě, tak zabráníme tomu, že ten virus nějakým způsobem zasáhne nemalou část populace. Kritikům dlouhé karantény se vyčítá, že jim jde hlavně o ekonomiku, když nejdůležitější jsou lidské životy. To není tak úplně pravda. Jde to ruku v ruce. Mám i kolem sebe lidi, kteří ze dne na den, ač jsou pracovití, se ocitli v ohrožení. Bojí se, že nebudou mít peníze pro rodinu, bojím se, že může přijít vlna různých osobních a rodinných tragédií nejen kvůli odloučení, ale také stavu hospodářství, měli bychom si tyhle věci říkat naprosto na rovinu."

Češi se často pyšní tím, že jsou pomalu neateističtější národ na světě. Přitom se lidé v krizových situacích už v minulosti často obraceli k Bohu, zaznamenal jste i vy jako farář, že se za vámi pro radu obrací více lidí v poslední době?

"Já si myslím, že zhodnotit duchovní dopad půjde až s odstupem času. Jedna věc je leknout se a jak malé dítě slibovat, že už se polepším, a druhá něco měnit. Čeho si ale všímám už teď, že současná situace je takovou duchovní fackou pro lidi, kteří se nechali ochromit strachem. I když zase jak to chcete vyčítat někomu, kdo je senior a zvlášť když žije sám a pak celé hodiny sleduje zprávy, které na něj musí působit velmi depresivně, skoro až apokalypticky. Ale byl bych skutečně rád, kdyby to mělo na společnost ten dopad, že se začneme ptát, kam ten náš život směřuje a jaký je jeho přesah. A hlavně se za takové otázky nebudeme stydět. Jde přece i o otázku věčnosti, často mám pocit, že i my kněží se občas bojíme mluvit o věčnosti, o tom, jak křesťanství vnímá otázku věčného života, spásy a tak..."

Foto:

ž

To znamená, že by nám mohl koronavirus pomoci připomenout, že tu je i něco nad každodenní "konzumní" společností?

"Ano, je pravdou, že nás nastalá situace může nějak vytrhnout z té každodenní rutiny. Já bych to přirovnal asi k tomu, když je člověk takový, že bude pořád brblat a stěžovat si na něco. Uvědomme si, že my jsme tu, ve srovnání se zbytkem světa, žili v relativně vysokém blahobytu a pořád se tu brblalo a lidé byli nespokojení a na pána Boha kašlali. A teď je tu šance, že se nějakým způsobem probudí. Otázka je, jak dlouho jim to vydrží, jestli se zase nenechají zahltit tím, co tu bylo předtím. To je přece i církevní zkušenost z dob druhé světové války, kdy krátkodobě hodně lidí začalo chodit do kostela a vyhledávat Boha."

Někdo říká, že to jsou možná nejzvláštnější Velikonoce za dva tisíce let...

"To je otázka, protože samozřejmě je pravdou, že ta současná opatření zasáhla nemalou část světa, ale budou křesťanské oblasti, kde Velikonoce poběží normálně. V minulých dobách ale byly situace, kdy určité části světa byly na Velikonoce zasaženy válkou, nebo epidemií, takže by se dalo říct, že katolická církev jako instituce s tímhle má bohaté zkušenosti. Tady v našich končinách to ale skutečně je něco mimořádného, ale, to se podle mě málo ví, kostely zůstat zavřené nemusí. Život ve farnosti se nezastavil, jsme s věřícími v kontaktu, když to někdo naléhavě potřebuje, snažíme se pomoci, lidé přicházejí individuálně do kostela pro svátosti atd. Dneska to není tak složité díky telefonům a sociálním sítím. Zvenčí to vypadá, že církevní život utichl, protože nejsou veřejně konané bohoslužby, ale opak je pravdou. Voláme si, zjišťujeme, jak na tom někteří farníci jsou, ale zase nemůžu působit jako slon v porcelánu. Pořád to jsou karanténní omezení, takže pokud já bych běhal mezi jednotlivými lidmi, kteří jsou ještě navíc často kvůli věku nebo jiným nemocem rizikovou skupinou a kvůli vyšetřením se pohybují v nemocničním prostředí, tak bych mohl nemalou část lidí ohrozit."

Papež František ale ještě na počátku března vyzval kněží, aby nemocné navštěvovali.

"Papež mluvil k těm, kteří se nacházejí v situaci tisíců nakažených a umírajících. U nás jsou lidé s těžkým průběhem COVID-19 na několika pracovištích, a i tam rozhodně je možné zajistit návštěvu kněze. S ostatními nemocnými přicházíme do osobního kontaktu, jen pokud je to skutečně naléhavé, abychom je nevystavili zbytečnému riziku nákazy."

Když jsem tu byl včera, viděl jsem pana kaplana, jak sám v roušce se chystá na podávání přijímání za oltářem v roušce, to byl strašně zvláštní pocit. Jak to působí na vás? Předpokládám, že jste dosud nic takového nezažili.

"Vemte si to takhle. Je velká část území, kde kněz slouží mši svatou třeba i sám, nebo tam jsou dohromady dva tři lidé. Já si dodneška pamatuji, jak jsem ještě jako jáhen s panem farářem jel do vesnice, kde byla bohoslužba jednou za měsíc, zrovna napadl hluboký sníh a v tom sněhu jste mohli vidět jenom jedny stopy, což byla stará babička, která tam přišla na mši svatou. A já jsem měl mít kázání, tak jsem ji vzal kolem ramen a říkám jí s úsměvem: "Tak to bude pro vás dneska!" Ne, pro nás jako kněze není nejdůležitější, kolik je tam lidí. To veřejnost často nechápe, ale je důležité si uvědomit, že mše svaté běží dál i za zavřenými dveřmi, modlitba se nezastavila. Samozřejmě jsme rádi a je velmi důležité, když tu s námi jsou věřící, ale i bez nich má mše svatá význam. Vyprošujeme požehnání pro to místo, pro lidi ve farnosti, takže to duchovní spojení a dosah tam pořád je."

Ale i tak vám věřící přece musí chybět, ne?

"Já zase nemám pocit, že bych s nimi ztratil kontakt, když tu nejsou na mši! (smích) Jasně, nekonají se hromadné přípravy, nebo hodiny náboženství a společenství mládeže, kterých, když to sečteme, se dohromady účastní kolem sta třiceti dětí, takže to jsou na české poměry větší počty, když přiberu i několik set věřících v neděli, takže to mi chybí. Ale, k něčemu se přiznám, já jsem se vlastně tak vnitřně těšil na to, že když ta omezení přišla, teď skutečně budu mít čas si číst, víc se modlit, nebo něco poklidit v kostele, ale zatím se to neděje. Místo toho mám pocit, že mám pořád dostatečně vyplněný pracovní čas."

Jak řešíte tedy výuku náboženství? Dal jste jako učitelé ve školách dětem domů úkoly? V televizi jsem nedávno viděl, že tam normálně běží hodiny náboženství pro děti přímo na TV Noe.

"Dneska je samozřejmě výhoda toho, že můžete spoustu věcí čerpat z internetu a sociálních sítí, takže to využíváme podobně jako učitelé ve škole nebo rodiče. Přiznávám, ale že takto úkoluji pouze rodiče dětí, které se připravují na první svaté přijímání. Děti a rodiče už takhle toho mají v domácí škole dost a proč je zahlcovat dalšími informacemi, když je konečně doma čas na to nejpodstatnější – spolu se bavit o víře, modlit se, zjišťovat, jak to vlastně ti rodiče s vírou mají...Mnozí rodiče to skutečně takto pojali. Dělají domácí bohoslužby, společné rodinné modlitby a většího sdílení víry. Výuka náboženství není totiž to hlavní. Tím je předávání víry v rodině."

Takže vlastně to je podle Vás i šance, aby mnozí nevnímali víru tak, že si jednou za týden zajdou na hodinu do kostela a tím to pro ně končí?

"Ano, je to šance. I když mně se nelíbí, jak dneska někteří kněží shazují ty, kterým chybí mše svatá, přijímání svátostí, taková ta každodenní zbožnost s tím, že teď máme šanci jít do hloubky. Já jednoznačně vidím, že ti, kteří pravidelně chodí do kostela a žijí s církví, tak jim to skutečně vadí, ale zároveň to jsou oni, kteří se té krize nejvíce chopili. Když někdo chodí do kostela jednou za měsíc, nebo jak se mu zachce, nebo na svátky, tak ten tenhle výpadek možná ani nezaznamená. Pokud ale chodíte dnes v Čechách do kostela pravidelně, většinou to znamená, že se účastníte i dalšího života farnosti. Když vezmu rodinu jako takovou, tak například muži chodí na společenství otců, matky na společenství maminek, mladší děti na výuku náboženství atd. Prostě to je celý komplexní život s farností. Netýká se to jen těch bohoslužeb."

Mimochodem, vy taky přece patříte do ohrožené skupiny obyvatelstva. V již zmíněné Itálii už na následky Covid-19 zemřelo několik desítek kněží. Nebojíte se, že se také nakazíte?

"U nás je to zbytečná hysterie, je třeba přirozeně rozlišovat lidi, kteří umřeli na koronavirus, a s koronavirem. Každopádně, já už jsem před pár dny testován byl, s negativním výsledkem, bál jsem se, abych nebyl jedním z těch případů, kdo má jen slabé příznaky, nebo je dokonce asymptomatický přenašeč. Já bych se vlastně tak trochu divil, pokud bych se v následujících dvanácti měsících s virusem nesetkal, protože, jak říkám, musím to vzít, tak jak to je. Možná trochu ohrožená skupina, a teď budu hodně drsný, ale každý na něco umřít musíme. A co to je za víru, když se nechám ochromit tím, že možná dostanu koronavirus? Samozřejmě, budu se tomu vyhýbat, jak jen to jde, mám zničené ruce z toho, jak často si je dezinfikuji, roušek nám lidi už nanosili tolik, že můžu být pomalu rouškový král tady v okolí (smích). Ale nesmím přece přestat sloužit lidem. Od toho jsem kněz. Ještě k těm rouškám, lidé velice rychle zareagovali na výzvy a tak jsme mohli dodat roušky do některých nemocnic nebo pro lidi bez domova. Ale já tady mluvím o všem možném, ale o tom nejdůležitějším, co má kněz ne. Víte, co to je?"

Co?

"Málo se o tom mluví, ale co je podle mě klíčové, tak jak my kněží, tak věřící bychom se měli především modlit. Často se za to podle mě skoro stydíme, protože si myslíme, že se nám lidi vysměji. My jsme tu jako faráři přece od toho, abychom skutečně se k Bohu obraceli, svěřovali mu radosti i strasti druhých, lidem často říkám, aby mi řekli, za co se tedy máme modlit, přinášejte nám svoje prosby, úmysly, dejte nám vědět, my to všechno vkládáme do svých modliteb, ale nejde jen o nás, i každý věřící by měl být ten, kdo se modlí za svoji rodinu, přátele a obecně svůj život nějak předkládá Pánu Bohu."

A co bychom se měli modlit?

"Já bych řekl, že jak se dneska často mluví o tom, že modlitba je rozhovor s Bohem, tak spíše by to mělo být přebývání s Bohem. V tom je přeci význam slova mystika. Mystika znamená to, že v každém okamžiku života, ať už je jakýkoliv, jsem nějakým způsobem spojen s Bohem. Nějakým způsobem se nacházím v jeho přítomnosti, jistě, za života se to mění, třeba jestli jste mladí, ženatí, vdova, nebo senior, podle toho se ta modlitba mění, ale podstata se nemění. A k tomu nám pomáhají konkrétní texty, ať už to je biblický text, nebo konkrétní modlitby, kterými bych si nikdy nedovolil opovrhovat, protože v nich je v pár větách obrovská moudrost, a navíc popravdě člověk vždy potřebuje pro modlení určitou strukturu a formu. Ale abych odpověděl na vaší otázkou, tak modlitbu, kterou teď mnoho katolických věřící je třeba korunka k Božímu milosrdenství, nebo klasicky svatý růženec. Když teď lidé nemohou na mše svaté tak využívají přenosů v televizi či na internetu. Jistě, není to náhrada za to, když skutečně přijdete do kostela a bylo by špatně, kdybychom po konci karantény zůstali jen u obrazovek, ale má to veliký význam."

A pokud by se vás zeptal člověk, který Boha teprve hledá, co že má dělat?

"Jemu bych řekl, ať přijde do kostela, kde si může sám kleknout a pomodlit se. Nebo třeba jít do přírody. Příroda nám nenahradí kostel, místo zvláště zasvěcené Bohu, ale skrze krásu stvoření se člověk lépe pozvedá k Bohu. Ale pokud jde o lidi, kteří už vnímají, že chtějí nějak hledat Boha, tak bych jim doporučil, přestaňte dělat takové to – Kdyby Bůh byl, tak by nebylo to a ono. Je třeba přestat klást Bohu podmínky, za kterých může existovat A poproste ho, ať se vám dá poznat. Víra je o tom, že pouštím z rukou svoje představy a otvírám se někomu jinému. Křesťanství má veliký důraz na to, že Bůh je někdo, ne něco. Já vždycky mladým lidem říkám. Znáte Google překladač? Tak si představte, že Ježíš je takový dokonalý Google překladač, protože on toho neviditelného Boha, které stojí za existencí kosmu, DNA, i koronaviru, a kterého nazývá Otcem, nám tlumočí srozumitelně do naší řeči. Ježíš přece říká: "Kdo vidí mne, vidí Otce, kdo mne následuje, následuje Otce". Takže také doporučuji zaměřit se na osobu Ježíše Krista, jestli to bude formou literatury, filmů, nebo tak jak jsem říkal osobní modlitby, pobytu v kostele, všechno je fajn. Jak všichni víme, Pán Bůh má různé cesty, jak si vás k sobě přivede."

Trochu jsme se odchýlili od tématu Velikonoc. Spousta lidí vnímá nadcházející svátky prizmatem toho, že budou mít volno, nebo spíše světských radostí, myslíte si, že se to teď změní a bude zase na chvíli v popředí duchovno?

"To záleží, pokud jde o někoho, kdo pravidelně chodí do kostela a je věřící, tak nastalá situace pro něj znamená prohloubení, už mi to i několik lidí řeklo. Oni si uvědomí, že i když chodí víceméně pravidelně, tak se teď vlastně stydí, když si občas pomysleli: "Jé, zase neděle, budu muset do kostela". Pro duchovní společnost může být v první řadě přínos to, že ve skutečnosti to může duchovně probudit některé už praktikující katolíky, ti budou to jádro, které pak může svou víru předávat dalším. Protože jestli někdo Velikonoce zásadně bral jako to, že si na Zelený čtvrtek dá zelené pivo, v pátek je volno, potom bude grilovačka, potom si dám do nosu s kamarádky, já se z toho můžu vyspat, a v pondělí na pomlázce pojedeme nanovo, tak ho to ani nenapadne s tím kostelem samozřejmě, ale stejně celá ta atmosféra celé společnosti k tomu může vést, že si někdo na Pána Boha zase po dlouhé době vzpomene."

Co vám nejvíce bude na Velikonocích scházet, oproti normálnímu provozu farnosti?

"Samozřejmě lidé, protože bych si přál, abychom mohli svátky sdílet a prožívat společně. Když sloužím mši svaté soukromě, jsou samozřejmě nějak zjednodušené, ale pořád jsou a jsou stěžejní, jak už jsem řekl. Mimochodem, vždycky si přejeme veselé Velikonoce, ale uvědomme si, že ty dny před nimi, Zelený čtvrtek, Velký pátek, jsou velké drama o úzkosti, o bolesti, smrti Ježíše. Ale pak po nich přijde radost Velikonoční neděle. Rusové krásně říkají neděli Vaskresenie, Vzkříšení. Pravá radost se rodí vždy z nějaké bolesti, nezapomínejme na to.“