1939. První německá genocida, vyhlazení polských elit

Německé invazi do Polska v září 1939 většinou není v dokumentárních filmech o zločinech spáchaných během nejkrvavějšího konfliktu věnováno mnoho prostoru. Nejčastěji se odbude v několika větách, než se vyprávění dostane k holokaustu nebo invazi Třetí říše do Sovětského svazu. Přesto však začala německá moc uskutečňovat svou první vyhlazovací akci druhé světové války již na podzim 1939 – jednalo se o tzv. Intelligenzaktion.

Vraždění podle plánu

Vysvětlením pro tuto akci mohou být slova pronesená v roce 1940 Hitlerem samotným: „Je bezpodmínečně nutné dohlédnout na to, aby neexistovali žádní polští páni, tam, kde polští páni ještě jsou, musejí být – jakkoli to může znít tvrdě – vyhlazeni […] Poláci mohou mít jen jednoho pána a tím je Němec; dva páni vedle sebe nemohou existovat […] proto je nutno všechny zástupce polské inteligence vyhladit.“ Jestliže tedy zbytek Poláků očekával osud otroků (jak napsal Himmler: „pro neněmecké obyvatelstvo Východu nesmějí existovat školy vyšší než čtyřtřídní obecná škola. Taková obecná škola jim má zajistit výhradně schopnost počítat do pěti set, napsat své jméno, naučit se, že božím přikázáním je poslušnost vůči Němcům, slušnost, píle a dobré vychování. Schopnost čtení nepokládám za nutnou“), zástupci inteligence měli jednoduše zmizet úplně.

Akce Inteligence (něm. Intelligenzaktion) se všeobecně spojuje s připojením Pomořanska s Povislím, Velkopolska, Slezska, severního Mazovska a Lodže ke Třetí říši ve druhé polovině října 1939. Před válkou v těchto oblastech žilo 10 milionů lidí, z toho 9 milionů Poláků. Němci tam netvořili ani 10 procent obyvatelstva. Vyplenění polských území se pojilo s tím, že německá administrativa převzala dohled nad jejich „bezpečností“. Předtím byla teoreticky v moci Wehrmachtu, ale za masakr Poláků tu bylo zodpovědných především šest zabijáckých Einsatzgruppen v akci s názvem Tannenberg. Vraždily také Selbstschutze – pomocné policejní jednotky složené z místních Němců a volksdeutschů. Intelligenzaktion, která byla plynulým pokračováním těchto operací během prvních týdnů války, vycházela z plánů německého útoku na Polsko, spřádaných již od roku 1934, tedy od momentu… podpisu německo-polského paktu o neútočení. Anexe polských území se pojila s předpokladem, že na nich budou vymýceny polské elity. Výsledkem toho bylo mimo jiné to, že Sicherheitsdienst (bezpečnostní služba SS) vytvořila a otiskla „zvláštní seznam Poláků stíhaných na základě zatykače“ (něm. Sonderfahnungsbuch Polen).

Byl to abecední soupis obsahující více než 61 tisíc jmen Poláků, kteří byli společenský či politický aktivní, a byli tedy z hlediska SS pro Třetí říši nebezpeční. Byli to lidé, kteří mohli vytvořit vedoucí vrstvu polské společnosti. Figurovali mezi nimi státní úředníci, čelní představitelé samospráv, statkáři a podnikatelé, učenci a učitelé, důstojníci, právníci, veřejní činitelé, kněží, mniši a jeptišky, harceři (polská obdoba junáků a skautů – pozn. překl.) či veteráni osvobozeneckých bojů o Polsko… Ti, které nacisté „přehlédli“ při vypracovávání soupisu, byli obratem doplněni po německé okupaci díky pomoci místních Němců, kteří si takto nejednou vyřizovali své osobní spory a obohacovali se o majetek zatčených Poláků.

Soupisy „stíhaných“ byly soupisy smrti. Až do dubna 1940 byli lidé zadržení v rámci Intelligenzaktion zabíjeni (50 tisíc) nebo posíláni do koncentračních táborů (dalších 50 tisíc), zejména do Stutthofu, zřízeného speciálně za tímto účelem, a také do Hohenbruchu a Mauthausenu-Gusenu. Ve valné většině případů to pro zadržené také znamenalo smrt. Tímto způsobem bylo vyhlazeno téměř sto tisíc představitelů elit Velkopolska, Pomořanska, ale také Lodže a severního Mazovska. Vedle vraždění elit poslali Němci několik stovek tisíc tamních Poláků na nucené práce do Německa a něco mezi sto a dvěma sty tisíci bylo odsunuto do Generálního gouvernementu. Jejich majetek byl zplundrován. Do konce roku 1940 počet vyhnaných Poláků překročil čtvrt milionu.

Vraždění, deportace do koncentračních táborů, vysidlování a posílání na nucené práce samozřejmě pokračovaly i po skončení Intelligenzaktion. Němci – jak už bylo zmíněno výše – měli velké plány již před válkou a dobývání je přimělo vytvořit v roce 1941 Generální plán Východ (něm. Generalplan Ost), jenž jim měl zajistit „životní prostor“ (něm. Lebensraum) na úkor národů obývajících území na východ od Německa. Podle tohoto jejich plánu odtamtud měli zmizet (rozuměj zemřít) všichni Židé, 80–85 procent Poláků, 50 procent Čechů a Moravanů, 65 procent Ukrajinců, 75 procent Bělorusů a blíže nespecifikovaný počet Rusů a Tatarů. Slovany, kteří by zůstali na svých původních územích, plánovali změnit v nevzdělané otroky, již by poslouchali „německé pány“.

Existence polské inteligence byla s rasistickými východisky – a od roku 1941 konkrétními plány – nacistů naprosto neslučitelná, takže musela být zlikvidována jako první.

Pomořansko v polské krvi

Absolutně i poměrně nejvíce bylo při Intelligenzaktion zavražděno polských obyvatel Pomořanska, a sice 23 tisíc. Pokud bychom k tomu přidali Židy a Poláky z Německa, kteří sem byli přivezeni, počet obětí poprav by dosáhl dokonce 40 tisíc. Tak vysoký počet zavražděných nepochybně souvisí s mimořádně protipolským postojem Alberta Fostera, který byl jmenován říšským místodržícím nově vzniklé říšské župy Gdaňsk – Západní Prusko. Greiser ve Velkopolsku nebo Bracht v Horním Slezsku – třebaže to byli také zločinci – směřovali přece jen spíše ke germanizaci než k vyhlazení místního obyvatelstva. Poláci z Gdaňsku, Gdyně, Wejherowa, Starogardu či Pucku byli popravováni zastřelením především v Piaśnických lesích u Wejherowa, v Mniszku u města Świecie a ve Szpęgawském lese u Starogardu. Přibližně 1200 až 1400 Poláků bylo zastřeleno ve fordonském Údolí smrti (Dolina Śmierci) před Bydhoští. V chojnickém Údolí smrti bylo popraveno na 2000 lidí a na Morzewských kopcích (Wzgórza Morzewskie) u Chodzieże několik desítek.

Popravy v Piaśnických lesích, označované jako pomořanská Katyň, se okupanti pokoušeli udržet v naprosté tajnosti. Přesto se – díky svědectví nečetných místních Poláků a poválečným výpovědím Němců – podařilo odhalit jejich otřesný průběh. S oběťmi – muži, ženami i dětmi – se nakládalo s obrovskou brutalitou. Přivezli je sem z věznic, přinutili je svléknout se do spodního prádla, kleknout si nad vykopanými jámami a následně byli zastřeleni z kulometu nebo ranou do týla. Popravy se konaly ve dne i v noci, za svitu automobilových reflektorů. Na tělesných pozůstatcích vykopaných po válce byly stopy po mučení. Zastřelené, kteří ještě jevili známky života, nacisté nezřídka dobíjeli pažbami. Nejspíš docházelo i k případům, kdy byli ranění pohřbeni zaživa. Maličké děti zabíjeli tak, že jim rozbíjeli hlavičku o strom; na kmenech stromů byly později objeveny hrůzostrašné stopy. Nepochybně se tím snažili šetřit munici. Vrahové z SS si dodávali kuráž alkoholem; mezi tělesnými ostatky zabitých byly po válce v hromadných hrobech nalezeny prázdné lahve. Oděvy zastřelených se pečlivě shromažďovaly a odvážely do Wejherowa stejnými náklaďáky, které předtím přivezly oběti na místo popravy. Byly pak předávány – jaká to starostlivost! – nacistické organizaci sociální péče (něm. Nationalsozialistische Volkswohlfahrt). V Piaśnických lesích přišlo o život 12 tisíc Poláků…

Příběhy „nepřátel Říše“

Mezi stovkami z těch, kdo byli v Piaśnici zavražděni a podařilo se je identifikovat, tvoří obzvlášť početnou skupinu kněží a řecholníci. V roce 1999 Jan Pavel II. prohlásil 108 polských mučedníků z období druhé světové války za blahoslavené. Byla mezi nimi sestra Alicja Jadwiga Kotowská. Působila jako zdravotnice za první světové války a války proti bolševikům, byla členkou Polské vojenské organizace a v roce 1922 vstoupila do Kongregace sester Zmrtvýchvstání Páně. Následně dokončila studium medicíny na Varšavské univerzitě, začala působit jako učitelka a ve 30. letech byla ředitelkou školy ve Wejherowě. Když ji Němci zavraždili, bylo jí čtyřicet let.

V roce 2003 byl zahájen beatifikační proces jiné oběti z Piaśnického lesa – kněze Anastazyho Kręckého. Ten po dokončení studia filozofie a teologie dosáhl v roce 1920 kněžského svěcení, jako vikář působil jako vikář ve Starogardu Gdańském a Tyłowě a posléze jako farář ve Strzelně, kde se organizačně podílel i na místním společenském životě. Založil zde sbor dobrovolných hasičů a mlékárenské družstvo, pořádal kurzy kašubského vyšívání, střihu, šití a vaření, ale zapojil se taktéž do pomoci místním občanům, kteří vyhořeli. Do farního kostela obstaral varhany a zvony, vystavěl farní dům, jenž sloužil potřebám společenství zdejších farníků. Měl na starost i místní divadelní kroužek. Na podzim 1939 jej Němci zatkli a zavraždili.

Witolda Krukowského Němci zapsali do černého seznamu nepřátel Říše za jeho mimořádné schopnosti a úspěchy v hospodářské a veřejné sféře. Tento syn obchodníka a továrníka absolvoval německé studium práv a ekonomie a už před první světovou válkou vykupoval od Němců četné podniky a v Bydhošti založil akciovou společnost Bank Dyskontowy (Diskontní banka). Založil také polské časopisy Gryf a Pomorzanin (Pomořan), v prvních týdnech nezávislosti se aktivně účastnil budování nového státu. V roce 1919 koupil od Waltera von Schützeho pozemky v Kolibkách, což znamenalo, že se sporná oblast pomezí svobodného města Gdaňsk a Polska připojila k polskému území. Založil tam obytnou čtvrť a koupaliště v Orłowě. Své pozemky věnoval i pro účely jiných polských veřejných staveb. Mimo to působil jako honorární konzul Estonska v Gdaňsku. Krátce po německé invazi byl zatčen a zastřelen, jeho rodina byla deportována do koncentračních táborů.

Jinou mimořádnou osobností byl Najman-Mirza Kryczyński, tatarský historik a právník, který po únorové revoluci v Rusku dal dohromady muslimské jednotky a stal se předsedou Petrohradského muslimského klubu. V nezávislém Polsku pracoval jako právník ve Vilně (Vilnius), Zámostí (Zamość) a Gdyni, byl členem Polské orientalistické společnosti a zakladatelem Národního muzea Tatarů ve Vilně. Němci jej zatkli v říjnu 1939 a zavraždili nejpozději na jaře 1940.

Leon Wzorek – dělník z Podkarpatí – působil za první světové války v odbojové Polské vojenské organizaci a následně sloužil ve vznikajícím Polském vojenském námořnictvu. Stal se členem posádky vojenské lodi ORP Pomorzanin, jež byla prvním polským válečným plavidlem. Po absolvování vojenské služby působil jako strážce majáku v Rozewi. Nechal na něm osadit pamětní desku, která připomínala tamní pobyt Stefana Żeromského a to, že tam napsal prózu Vítr od moře. Byl předsedou místního střediska Polského západního svazu (Polski Związek Zachodni). Němci jej zadrželi na jeho působišti v majáku a zavraždili v Piaśnici nejspíš 31. prosince 1939.

Fungování mechanismu Intelligenzaktion jsem představil na příkladu polského Pomořanska, nicméně úplně stejné kroky podnikli Němci ve všech ostatních oblastech Polska, které byly připojeny přímo k Říši, zejména ve Velkopolsku. Nejsmutněji se proslavil Fort VII v Poznani, kde bylo během Intelligenzaktion zavražděno na dva tisíce Poláků.

Gestapo a NKVD – komplicové při zločinech

Přirozeně je nutno mít na paměti, že Poláci o své elity přicházeli nejen v oblastech připojených k Říši. Kromě zabíjení při vojenských akcích a odvetných poprav, jako byly například ty ve Waweru, organizovali Němci v Generálním gouvernementu zvláštní akce (něm. Sonderaktion), jež byly obdobou Intelligenzaktion. Nejznámější z nich byla Sonderaktion Krakau, během níž bylo zatčeno a deportováno do koncentračních táborů mimo jiné 183 profesorů Jagelonské univerzity v Krakově, dále Sonderaktion Lublin, jíž padli za oběť především duchovní a profesoři z Katolické univerzity v Lublinu, a také Sonderaktion Tschenstochau v Čenstochové.

Samozřejmě je třeba zmínit, že podobný osud čekal výraznější osobnosti společenského života i na sovětské straně okupační linie. Elitní vrstvy polského národa byly vyvražďovány během invaze Rudé armády po 17. září, zatýkány podle kritérií podobných jako ta nacistická, deportovány do lágrů nebo vystaveny smrtelným útrapám v Kazachstánu či na Sibiři, a v neposlední řadě také vyvražděny při katyňském masakru. Podobnost záměrů, metod a období je přímo zarážející. Zástupci NKVD a gestapa o zúčtování s polskou inteligencí diskutovali na spojeneckých „odborných konzultacích“ v Brestu, Přemyšli, Krakově a Zakopaném.

Od války uplynulo 80 let, přesto její první kapitoly stále zůstávají pro velkou část světové veřejnosti neznámé. Přitom v žádné zemi okupované Evropy nedošlo k tak rozsáhlému zločinnému působení dvou okupantů zároveň a každého zvlášť, zejména pokud jde právě o exterminaci elitních vrstev podmaňovaného národa.

Autor je publicista věnující se především historickým tématům. Publikováno ve spolupráci s měsíčníkem Do Rzeczy Historia. Překlad Martin Veselka.