My z vás ty automechaničky uděláme!

Svobody si posledních třicet let užívají jen muži. Alespoň to jsem se dozvěděl na Fóru zaměstnanosti z úst paní Simerské, šéfky kampaně 22 % k rovnosti. To je projekt MPSV, který se zabývá příčinami a dopady nerovného odměňování. Jak se tato nesvoboda projevuje? Dle paní Simerské jsou ženy a dívky výchovou v rodinách a ve školách předurčeny k tomu, aby pobíraly v průměru o 22 % nižší mzdy než muži. Je to dáno již hračkami, které holčičkám dopřáváme. MPSV se ale postará, aby s to změnilo. I rodičům navzdory…

Náhled do myšlenkového světa prominentní zaměstnankyně MPSV vznikl až při diskusi, v reakci na můj dotaz. Rád bych celou odpověď ocitoval přesně, ale bohužel to nejde. Můj dotaz a velká část odpovědi byla z oficiální verze zveřejněného videozáznamu vystřižena. Jedná se o jediný sestřih učiněný v celém záznamu. Zeptal jsem se, jak její tým došel k vlastnímu názvu projektu 22 % k rovnosti a jak si vysvětluje rozdíl mezi skutečným očištěným rozdílem ve mzdách (stejný zaměstnavatel, stejná pozice), samotným projektem Simerské vypočítaný na deset procent a cifrou uváděnou v názvu projektu, tedy dvacet dva procent? Sám jsem nabídl tento příklad – rozdíl je daný především rozvrstvením žen na českém trhu práce, kdy velká část žen volí zaměstnání, která tolik nevynáší. To jsou například segmenty zdravotnictví a sociální péče (80 % podíl žen, průměrná mzda je 28 000 Kč), vzdělávání (77,3 % podíl žen, průměrná mzda je 26 748 Kč). Naopak v oblastech s vyššími výdělky jsou ženy zastoupeny výrazně méně. V IT pracuje 25% žen (průměrná mzda je 50 248 Kč), stejně tak výrobě, rozvodu elektřiny, plynu a tepla (20,4 % žen, průměrná mzda je 41 228 Kč).

Je každý rozdíl diskriminační?

Rozdíly v příjmech nepochybně existují, jen se výrazně liší výpočty. Například analýza společnosti Korn Ferry uvádí, že v ČR v roce 2017 byl rozdíl v příjmech mezi muži a ženami 3,8 %, a to za podmínky stejného zaměstnavatele, s totožnou profesí a profesním zařazením.

Mnohem zajímavější je ovšem hledat důvody pro rozdílnou výši mezd. Například Martin Slaný z VŠE ve svém článku „Mýtus mzdové diskriminace“ uvedl, že mzdové rozdíly mezi muži a ženami vyplývají z jiných faktorů než diskriminačních. Ty shledal spíše v odlišné preferenci oborů a profesí mezi muži a ženami, které vás v životě výrazně finančně nasměřují. Ano v IT budete prostě vydělávat více než ve školství. Stejně tak na datech dokázal, že muži v průměru odpracují více hodin a stejně tak je mužů více zaměstnaných. Důvodem pro tento nepoměr je třeba hledat v mateřské a rodičovské. Ženy jsou taky méně ochotné pracovat přesčas, jelikož se snaží skloubit rodinný život se svým pracovním. Posledním zmíněným faktorem je skutečnost, že mezi muži a ženami je výrazný rozdíl preference rizik a benefitů, kdy muži jsou ochotni riskovat více. To ukazuje také jedenáctkrát vyšší počet pracovních úrazů se smrtelnými následky u mužů oproti ženám.

Když už jsme u těch rozdílů v příjmech, vyšší osoby mají vyšší příjmy. Studie z roku 2004 prokázala, že osoba o 15 cm vyšší získá na výplatní pásce až o sto dvacet tisíc korun ročně více oproti nižším kolegům. A co teprve váš vzhled? Vizuálně atraktivní zaměstnanci mohou mít až o 20 % vyšší příjem, a to bez ohledu na pohlaví, jak dokládá výzkum z roku 2016. Co s tím uděláme? Budeme nutit vysoké lidi chodit shrbené a zaměstnance nutit nasazovat si masky? Chce to prostě trochu méně hysterie. Rozdíly skutečně existují a v mnoha situacích mohou být diskriminační a neoprávněné, avšak nesmíme paušalizovat a je třeba tyto fenomény pozorovat v širších souvislostech, než pouze ideologickou optikou, která některá data výrazně ohýbá, jiná zamlčuje, a to vše za za 85 mil. Kč z veřejných rozpočtů.

Rodičům navzdory

Proběhnuvší diskuse na Fóru zaměstnanosti odhaluje o současném vedení ministerstva více, než by si asi přálo. Především je to ideologická zaslepenost při touze vydobýt ze země lepší zítřky. I za cenu, že stát bude lidem říkat, jak mají na své děti působit, aby si konečně ženy ve větší míře vybíraly zaměstnání, která více vynáší. Ale co když je život o něčem víc, než jen o vydělávání peněz? A je vůbec správné stavět dívky a ženy do role obětí systému, které zotročujeme výchovou? Není to trochu moc starostí pro liberální stát? A chtějí tito progresivisté vůbec liberální stát?

Samotné preference rodin a dívek v oblasti profesního směřování nedají sociálním inženýrům spát. Proč se tolik dívek rozhoduje pro kariéru ve zdravotnictví, místo aby se staly ajťáčkami či automechaničkami? Ministerstvo školství s Národním ústavem vzdělávání nezaspalo a snaží se dětské pracovní preference nasměřovat již od školky. Proto ve spolupráci s neziskovkou Nesehnutí vydalo pexeso, které například propaguje opraváře a opravářku.

Samozřejmě je třeba navázat i na základní škole. I proto vznikla již v roce 2014 metodika projektového dne pro základní školy s názvem „Volba povolání bez předsudků“ z pera neziskovky Gender studies podporované ministerstvem školství a štědře sponzorované evropskými fondy. O správné uvažování dívek a chlapců na základní škole je třeba se postarat i rodičům a dětem navzdory, jak si samotné autorky metodiky samy posteskly: „Nejenže děti a mládež do školy již přicházejí se stereotypními představami o schopnostech dívek a chlapců a samy je na sebe uplatňují, ale tyto stereotypy jsou také dále posilovány existujícími nerovnostmi na trhu práce, mediálními obrazy i představami rodičů.“

A co se dále mohou učitelé z metodiky dozvědět? Například informaci, že „Prakticky ve všech známých společnostech gender navíc vyjadřuje asymetrii – maskulinita je chápána jako nadřazená (dominantní) feminitě a jako norma, od které je feminita odvozena (v této souvislosti hovoříme o androcentrismu, doslova „mužskostřednosti“). Gender je mocenský vztah (…), přičemž je důležité zdůraznit, že moc není vlastnost jednotlivců, ale jde o základní aspekt sociálního života, nedílnou součást všech sociálních vztahů.“ Pokud dosadíme místo pojmu „gender“ pojem „třídní společnost“, stane se z metodické příručky retro příručka marxismu-lenismu.

A co se z ní dozví děti? V rámci workshopu jsou jim přestaveny 3 imaginární země. Dornsko, kde pracují pouze muži a ženy se starají o děti a domácnost. Pak země Karmie, kde je tomu naopak. A poslední, má oblíbená, jsou Nalfské ostrovy. „Ve společnosti žijí ženy a muži, ale toto skutečnost není pro jejich životní styl příliš podstatná. Od narození jsou všechny děti oblékány do podobného oblečení a barev a věnují se podobným aktivitám, mezi kterými si volí podle vlastního zájmu. (…) Zajímavostí je, že na Nalfských ostrovech se hovoří jazykem, který podobně jako čeština má označení pro děti ve středním rodě. Je obvyklé, že až do období puberty se často toto oslovení používá, a to i při přímé komunikaci s dítětem. Skutečnost, že je dítě klukem nebo holkou, tedy opravdu není důležitá.“ S žáky jsou potom tyto země hodnoceny a děti dostanou otázku, v jaké zemi by chtěly žít? Jak krásné by bylo žít v zemi zalité sluncem a středním rodem, který garantuje svobodu volby?

Po zemích jsou dětem předložena reklama na povolání. Proč nebýt automechaničkou, ošetřovatelem v nemocnici, političkou – poslankyní v Parlamentu nebo kuchařem ve školní jídelně, řidičkou nákladního auta, kadeřníkem, modelem, ředitelkou továrny či učitelem v mateřské škole anebo muzikantkou a bubenicí v rockové kapele? Na závěr mají být na základě poslední kapitoly vybaveny argumenty, jak argumentovat (vůči rodičům) v případě, že se rozhodnou pro kariéru v genderově netradičním oboru.

Pozor na pracovité ideology!

Proč zde rozebírám tento bizár? Je jen otázkou času, kdy s podobnými materiály nastoupí do základních škol pracovníci Inspektorátu práce, který podléhá ministerstvu práce a sociálních věcí a budou v tomto smyslu školit děti. Jak potvrdila moc upřímná odpověď paní Simerské, na výchově dětí záleží nejen zodpovědným rodičům, ale také pracovitým ideologům.